Nejmenování Jana Hamáčka do čela ústředního krizového štábu vyvolalo v předsedovi ČSSD vztek, který mu dal kuráž postavit se i samotnému Andreji Babišovi, před kterým dlouhá léta ohýbal hřbet. Jeho výstup mu vytvořil pozici silnější, než zřejmě sám očekával – občané ho totiž brali jako skutečného koordinátora krize. Jenže opilý mocí tuto pozici lehce ztratil, a to tehdy, když na Twitteru prohlásil, že sinolog Martin Hála je blb, protože se negativně vyjádřil vůči Číně.
Reakce na blogový příspěvek docenta Zdeňka Koudelky ze dne 26. 3. 2020 s názvem Prezident, vláda a nouzový stav.
Jevfrosinija Kersnovskaja, vězeňkyně sovětských pracovních táborů, nazvala knihu svých vzpomínek sugestivním titulem: Jaká je cena člověka. Odpověď je v daném kontextu krutě jednoznačná. Člověk neměl v těchto nelidských podmínkách žádnou cenu. Sama Kersnovskaja byla obdařena obrovskou vnitřní silou. Pokusila se o útěk, byla dopadena, odsouzena k trestu smrti, který byl změněn na deset let nápravného tábora. Všechno přežila a svoje vzpomínky doprovodila výmluvnými ilustracemi.
Za pouhých deset dní, mezi 10. a 20. březnem, se česká koruna propadla oproti euru o 10 procent. Každé euro tak stojí o dvě koruny více. Na první pohled se to nemusí jevit jako kdovíjaká tragédie, tedy pokud nám jde o zboží v řádech několika eur, ale třeba u položky za 500 eur si nyní připlatíme o celou tisícovku navíc. A pokud nějaká firma v cizině nakupovala materiál za 50 000 euro, za stejné zboží nyní zaplatí o sto tisíc korun navíc. Ještě zajímavější je to ale u třeba u nákupu vojenských vrtulníků za 650 miliónů amerických dolarů. Zatímco na konci minulého roku jsme zaplatili za tuto zakázku 14,6 miliardy korun, dnes bychom za ty samé vrtulníky zaplatili 16,5 miliardy korun. Tedy o celé dvě miliardy korun více (za což by mohl být další vrtulník, a ještě něco navíc)!
Zhruba týden se dusím suchým kašlem a bojuji s příznaky chřipky. S nikým z Itálie jsem se nepotkala, až na krátkou návštěvu veřejného WC na pražské Kampě, kde jsem se předminulý týden ve dveřích míjela s milou partičkou turistů. Drželi jsme si dveře a pozdravili se. Takže bon giorno!
V poslední době pozoruji oblíbenou argumentační figuru spočívající v plácnutí rádoby provokativního sdělení s dovětkem: „Můžeme to ještě říkat?“ Pro ilustraci, jak jsem nedávno zaznamenala jeden příspěvek na Facebooku: „Když kočkodanům nabídli dětské hračky, samičky si vybraly panenky a samečci autíčka,“ a dovětek: „Smí se tohle ještě psát?“ Nejraději bych připojil komentář: „Ne, nesmí. Půjdeš si na deset let sednout, kámo.“