Letos to vůbec nevypadá dobře. Tradiční Vánoce pravděpodobně vůbec nebudou. Naopak se v tomto čase nejspíš můžeme těšit na zákaz vycházení. Jak si užít letošní Vánoce a nezbláznit se?
Následující příspěvek je pokusem o popis rozdílných podmínek a přístupů při vzniku inscenace v českých a broadwayských podmínkách. Jako první z celé řady broadwayských kusů jsem měla možnost sledovat zrod inscenace Seminar (premiéra 20. 11. 2011) v Golden Theatre od preview až po opening. Uvedu zde pouze zjednodušující hrubé srovnání.
Dnes večer nastane mimořádná událost. Jedná se o historicky první inscenaci Slovenského Národního divadla, která svou premiéru uvede online. K tomuto zásadnímu kroku si tvůrci nevybrali dílo Shakespeara či Čechova, ale hru současné české autorky Natalie Kocábové.
Přátelé, ráda bych vás pozvala na premiéru nové hry „SOVA“. Měla jsem to štěstí stát se součástí projektu a skvělého teamu Slovenského Národního divadla.
Hra pojednává o napjatém soužití babičky Marty a vnučky Vendy, které obě ztratily manžele a skončí v jednom domě. Nezvané a nerespektované.
To odpoledne, kdy všechno ještě nasvědčovalo faktu, že nezískám kýžený rozhovor, jsem si odchytla před odpolední zkouškou Rickmanova kolegu z představení a poprosila ho, jestli by mi mohl dát pár odpovědí k inscenaci. Ať alespoň něco přivezu zpět, myslela jsem si.
Rozhovor s hercem Alanem Rickmanem byl cílem mé cesty do New Yorku. Měla jsem mu položit otázky, které již dávno sestavil k bádání legendární Michail Čechov a jeho odpovědi pak porovnat s ostatními dotazovanými z ČR i ze světa. Moje dosavadní cesta k rozhovorům vedla přímo. Zeptala jsem se dané osobnosti a zpravidla okamžitě či v domluvený termín dostala rozhovor. Rickmana jsem se zeptala po první veřejné generálce. Okamžitě mě poslal do háje.
Jestli je něco skutečně těžké, je to snaha přeložit pro širokou veřejnost vlastní výzkum. Ono totiž, když si zakukleně bádáte, je to krásný čas plný tiché trpělivé práce, kterou budete předkládat lidem na akademické půdě, kteří mluví takovým svým dosti specifickým jazykem. My si navzájem rozumíme. Ale to bohužel neznamená, že nám rozumí všichni.
Milí současníci z mladších generací, čtěte, abyste rozuměli co se dnes děje kolem vás. Píše se rok 2025. Na piazzettě Národního divadla zůstalo už jen pár budek. Těch kulturních. Ano, to jsou ty, které vypadají jako řada Toi Toi toalet z venkovních volnočasových aktivit. Když pospícháte s mobilem v ruce za svou další povinností z to-do listu nebo do hlavní budovy Národního divadla na novou přehlídku luxusních vozů z Číny, brzdí vás a musíte je mnohdy složitě obíhat. Proč tam tedy jsou?
Všichni mě varovali. The Big Apple je nepředstavitelně velké město, ve kterém se ztratíš. Už jen najít to správné divadlo ti zabere určitě celý den. A tak jsem vystrašená vyrazila hned po příletu s kufrem v ruce z letiště rovnou na Broadway. Hledat to správné divadlo, do kterého mám koupené lístky. Abych tam zítra zvládla dojet včas.
Po Americe jsem nikdy netoužila. Ničím mě nepřitahovala. A pak se to stalo. Přišel impuls k výzvě a já skočila na letadlo do New Yorku.
Můj Americký sen zahájil Sting. Ano, přesně ten zpěvák, u kterého jsem se v páté třídě díky katastrofálnímu vzdělávacímu systému základních škol pohoršovala, proč si někdo, kdo chce dělat popmusic, říká Smraďoch. (Pro všechny neangličtináře, byla to klasická chyba lajdáckého analfabeta. Stink s "k" znamená sice Smraďoch, ale ten zpěvák si říká Sting s "g" a to bychom mohli přeložit jako Žihadlo.)