Práce stavebních úřadů a samotný průběh stavebního řízení jsou čím dál složitější a rok od roku trvají delší dobu. Máme ve zvyku na to hodně (často oprávněně) nadávat a zpochybňovat smysl celé této byrokratické disciplíny. Stavební řízení má ale velký význam.

Jen si představme město, kde by každý stavěl, co by chtěl. V extrémním případě by bez regulace veřejné správy mohla začít postupně vznikat obydlí podobná slumům a favelám. A přestože mohou tato obydlí z obálek cestopisů vypadat fotogenicky, málokdo z nás by v tomto prostředí skutečně rád bydlel. Stavební řízení totiž ochraňuje takové veřejné zájmy, jakými jsou požární bezpečnost, čistota vody tekoucí z kohoutků či dostatečná velikost místností.

Přesto pravděpodobně každý, kdo v posledních letech žádal o stavební povolení, ví, že tu není něco v pořádku. Řízení se protahuje ve složitějších případech třeba i na sedm, deset, patnáct let. Podle Světové banky se ve vyřizování stavebního povolení Česko v roce 2019 umístilo na 157. příčce mezi 190 porovnávanými zeměmi. Problém přitom paradoxně není v samotném počtu chráněných veřejných zájmů, i když na jednu stavbu můžete potřebovat i padesát různých vyjádření a stanovisek.

Potíž tkví spíš v tom, že se v rámci stavebního řízení tváří každý jednotlivý zájem jako stejně důležitý. Navíc se v kontextu úřední praxe ztratila ochrana jednoho důležitého veřejného zájmu úplně. Totiž zájmu této republiky, aby její občané měli kde bydlet, pracovat a trávit volný čas. To vše souvisí s tím, že ačkoliv mají úředníci například možnost tzv. správního uvážení, ve skutečnosti je tento právní pojem velmi úzce definován a v praxi je většina selského, papíry nepodloženého uvažování po zásluze potrestána.

Honba za dokonalostí

Úředníci nemají v tom, aby o věcech rozhodovali na základě logiky s jistou dávkou zdravého úsudku a zkušeností, téměř žádnou podporu. Soudní přezkumy různých rozhodnutí bohužel pravidelně potvrzují utkvělou představu, že se v celém procesu ani v rozhodnutí samotném nesmí udělat ani sebemenší chyba. Úřední aparát České republiky je tak sice pomalu, ale soustavně vychováván ke strachu z chyb a k alibismu. To je třeba zastavit a pokud možno zvrátit. Všichni přece víme, že každá lidská činnost přináší větší, nebo menší chybovost. Je naprostý nesmysl vyžadovat opak.

Možná jste se také už dostali do situace, kdy vás někdo pozval na narozeninovou party, ale když jste na ni dorazili, oslavenec tam nebyl, protože ještě něco důležitého připravoval. Vy jste tam ale přece nepřišli kvůli tomu, aby tam létaly správně barevně sladěné konfety požadovaným směrem, ale právě kvůli oslavenci samotnému. Podobně tak i česká státní správa pro jednotlivé detaily zapomíná na samou podstatu celé věci.

Zatímco v podnikatelském sektoru, který pracuje s nutně omezenými zdroji a tvrdě vyžadovanými cíli, se běžně setkáte spíše s přístupem „Udělej to nějak, hlavně to udělej do pátku, když tak se k tomu vrátíme.“ Ve veřejném sektoru, kde se pracuje s cizími penězi a cíli, které nikdo tak tvrdě nevyžaduje, se pěstuje honba za dokonalostí doslovného výkladu předpisů. Výsledná celková neefektivitita zdánlivě tolik nevadí…