Tomáš Sedláček

19. 09.

Trh a chaos aneb O třech Gráciích

Tomáš Sedláček Přečteno 7655 krát

Jsou tři faktory, řekl kdysi u piva kamarád a ekonom - spolužák Zdeněk Kudrna -, co drží ekonomiku pohromadě a které nás drží nad vodou. Aspoň po většinu času...

Jsou tři mocné veličiny, co zajišťují, že se interakce stovek milionů svobodných jedinců v tržní ekonomice nepromění v anarchii a chaos. Tři velcí strážci, kteří zjišťují, že se držíme pravidel a dodržujeme je.

Svědomí, konkurence, stát

Tím prvním jsou naše sdílené hodnoty - společenská etika či morální pravidla -, které ctíme a tmelí nás dohromady. Pak je to konkurence, která nutí nepodvádět a nešidit. A tím třetím faktorem je státní regulace, ten monopol na násilí, který je zde proto, aby nás ztrestal, prohřešíme-li se proti pravidlům.

Je na víře každého z nás, kterou z těchto tří veličin považujeme za nejdůležitější. Já osobně je řadím dle důležitosti tak, jak jsem je vyjmenoval. Nejlepší instancí je profesionální svědomí. Prostě nám to jaksi nedá vyrábět hračky pro děti, které jsou toxické, i kdyby nám to třeba na chvíli prošlo. Jak tržní konkurencí, tak státními regulacemi. A pokud máme svědomí slabé, potrestá nás konkurence vymazáním z trhu. Ale ani konkurence není vždy dokonalá či dostatečně rychlá. A tak nastupuje stát. Tedy donucení, což je dle mého soudu ta nejméně vznešená rovina, ale, jak se zdá, nutná.

To je to, čeho jsme právě svědky v americké krizi. Profesionální svědomí nepřehánět riziko selhalo a ani konkurence nenabídla dostatečný korektiv. Teď nastupuje stát. Zachraňuje a ihned poté nastoupí přísnější regulace. Když si podnikatelé nebyli schopni nalézt sebe-regulaci sami, dostanou jí příkazem. To je sice smutné, ale neděje se to poprvé.

Oživte golema

Podobná situace, či pokus, nastala i v českých podmínkách, a to na začátku transformace.

Otázka zněla: Jak oživit tu bytost, která se jmenuje tržní kapitalismus, po desetiletích centrálního plánování? Tržní etika a znalosti či zvyklosti u nás od první republiky skoro vymřely; tržní konkurence neexistovala a státní regulace - po desetiletích centrálního plánování- platila za sprosté slovo. Není divu, že počátky budování kapitalismu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku byly tak svízelné.

Nejlépe byl celý problém vidět v českých podmínkách na kapitálových trzích. Konkrétně u investičních společností zrozených z kuponové privatizace. Po vlnách "kuponovky" se tunelovalo, kradlo a podvádělo tak, že hrozil bankrot nejen jednotlivých společností na burze, ale i bankrot celého mladého kapitálového trhu.

Neuměli jsme v tom chodit a stát regulovat nechtěl. Teprve později, pět minut před dvanáctou hodinou vznikla seberegulační snaha, ta organizace se jmenovala UNIS (Unie investičních společností), která se rozhodla, že takto to již dál nejde. Vytvořila si svá vlastní pravidla a začala lobbovat za vytvoření kvalitního a silného regulačního úřadu. Ten pak skutečně vznikl a vstoupil ve známost jako Komise pro cenné papíry. Regulace není proti trhu, trh regulaci potřebuje. Byli jsme donuceni to pochopit (skoro pozdě) na základě vlastních neblahých zkušeností.

Že se něco podobného děje na vyspělých amerických trzích, nám může - podle osobního vkusu - přijít překvapivé, nebo v tom můžeme vidět jisté zadostiučinění. Nad propastí se potácí další finanční dům, největší pojišťovna AIG. Stát jí zatím pomohl multimiliardovou injekcí a skoupením osmdesáti procent jejího vlastnictví. Došlo tak k dalšímu "mírovému" a "dobrovolnému", dokonce vítanému znárodnění.

Čas sklízet plody

O to větším zázrakem je, že se z české ekonomiky stalo to, čím dnes je. Před deseti lety by se českého bankovního sektoru - nemluvě o burze - nikdo nechtěl dotknout ani krumpáčem. Obojí bylo netransparentní, zavánělo z dálky průšvihem a nebezpečným místem pro soukromé peníze. Také tehdy stát provedl podobné (netržní) kroky, které se dnes, před našima očima, dějí v Americe.

Dnes jsou česká ekonomika, naše bankovnictví či koruna vnímány jako bezpečný ostrov v nejistém světě. Trvalo nám to bratru skoro dvacet let. Ale i tak můžeme být na výsledek hrdí. Poučili jsme se z příliš bujarého podnikání a naše finanční domy byly od té doby ostražité. Mnozí tvrdili, že až příliš. Příliš těžce se u nás sháněl úvěr - jak pro podnikatele, tak pro fyzické osoby. Dnes z této těžce vykoupené ostražitosti těžíme.

Jsem dalek toho tvrdit, že naše ekonomika je bez problémů. Ale stojí na relativně zdravých základech. A naše starosti a problémy jsou stejné jako problémy drtivé většiny vyspělých ekonomik.

To je ovšem - po té těžké transformační dani - přece jen dobrý důvod k alespoň skrovné ex-post oslavě. Ať už za to vděčíme kterémukoli ze tří faktorů postulovaných Zdeňkem Kudrnou.

16. 09.

Leh(l) man, brothers!

Tomáš Sedláček Přečteno 46479 krát

... aneb Bear Stearns? Burn, Stars!

To bylo v pondělí probuzení. Nejenže u nás skončilo léto a nekonvenčně nastoupil podzim, ale přes víkend se začal sypatWall Street. Z výstavní síně amerického tržního bohatství, z předních řad nehorázně bohatých bankéřů, z pěti velkých investičních bank zbyly dvě. Jak velký byl pád těchto hvězd! Levné víno došlo, večírek skončil, teď nastala kocovina. Zažíváme krizi, kterou dle slov Alana Greenspana vidí za svůj život jedna generace jen jednou. Máme před sebou úkaz, míní guru ekonomie, který se děje jednou za padesát až sto let. Z výstavní síně amerického tržního bohatství, z předních řad nehorázně bohatých bankéřů, z pěti velkých investičních bank zbyly dvě. Jak velký byl pád těchto hvězd!

Velký sesyp a pád hvězd
Americké finanční domy se sypou jak domeček z karet a trhy žadoní o státní pomoc. Měli jsme za to, že Amerika má bankovní krizi za sebou. Nemá. Nesmělé náznaky úsměvů, pramenící z naděje ve zlepšení situace, zmizely stejně rychle jako to české léto. V procesu bankrotu je banka Lehman Brothers, čtvrtá největší investiční banka s téměř stošedesátiletou historií. Další obr, Merrill Lynch, skončil za zlomek své původní ceny v rukou Bank of America, která jej zachránila od krachu. Z výstavní síně amerického tržního bohatství, z předních řad nehorázně bohatých bankéřů, z pěti velkých investičních bank zbyly dvě. Jak velký byl pád těchto hvězd!

Kocovina bez vyprošťováku
A co se to vlastně stalo? V Americe se opíjeli příliš dlouho příliš levným vínem (úvěrem) a teď se dostavuje bolehlav a nikde kolem není moc vody (kapitálu neboli peněz) na jeho utišení. Aby to tolik nebolelo, americká vláda a centrální banka nalévaly vyprošťováky. Zachránily nebo pomohly za solidární peníze zachránit či převést (ve formě státních záruk nebo přímých finančních injekcí) Freddie, Fannie a Bear Stearns. Dle některých propočtů se těmito státními zásahy do trhů státní dluh zdvojnásobil.

Kde (s)končí stát?
Člověk se mohl jenom ptát, kde bude narýsována ta tenká červená, neřkuli rudá linie? Kde a kdy přestane stát pomáhat krachujícím firmám? No a přesně toto se stalo v neděli večer. Federální banka odmítla poskytnout státní záruky za Lehman Brothers - a najednou nikdo neměl o nákup banky zájem. Bez státu to prostě nešlo a Lehman jde ke dnu. Dnes se dá již téměř s jistotou tvrdit, že tato banka je historií.

To vyvolává řadu otázek. Kde je hranice mezi státem a trhem? Do jaké míry fungují trhy bez státního zásahu nebo pomoci? Dokážou trhy odhadnout vlastní rizika, do kterých se pouštějí? Jsou historické finanční domy dostatečně odpovědné a střízlivé, aby se neopíjely, když to činí všichni kolem? A kde je důstojnost a samostatnost trhu, když s prosíkem přijdou za papá státem, kdykoli v podnapilosti a vysoké rychlosti nabourají auto, aby tatínek bouračku zacáloval?

Bear Stearns: Burn Stars!
Státní pomoc oživila burzy na celém světě. Americké kapitalistické trhy dostaly ošetření prvotřídní evropskou službou solidarity. Naopak když stát řekl ne, burzy po celém světě se propadly. V USA to byl největší denní propad od útoku jedenáctého září 2001. Tak jak je to tedy s tím, že trhy nechtějí státní intervence? Vše šlape, když vše šlape, ale když teče voda do bot, běží se za státem? Tento rok a obzvláště pak poslední týdny byly smutnou zprávou pro ty, kdo věří v samostatnost trhu a ve filozofii laissez faire. I v americkém či britském prostředí, nejsvobodnějších to velkých tržních ekonomikách, se trhy v dobách zlých utíkají ke státu. Člověk by se ani moc nedivil, kdyby se to stalo v evropském prostředí, které je přece jen ochranářštější, ale v Americe, v domově oddělení státu a trhu, je to celkem silné kafe. A ještě silnější kafe je, když si uvědomíme, že státní ochranářství se děje za obecného nadšení a potlesku trhu.

My dva a svět
A jaký to bude mít dopad na nás, na Evropu a Čechy? Zaprvé se za poslední období výrazně změnila celá filozofie ekonomického myšlení. Změnilo se celé vnímání trhu a státu. A zadruhé to bude mít i ekonomický dopad. Americká krize, a to i ve svých začátcích, se dost výrazně přelila do Evropy, což se projevilo i zpomalením české ekonomiky. Představy o tom, že si naše část světa dokáže poradit i bez amerického růstu, se ukázaly jako příliš optimistické. Nečekal bych armagedon, ale bez následků tento večírek nebude. A stát odmítl podávat vyprošťováky. A to je propříště dobře: bez kocovin se holt člověk odpovědně pít nenaučí.

vyšlo v MF Dnes 16.9.2008

15. 09.

Rozmarné léto aneb O dvojím smolném Lisabonu

Tomáš Sedláček Přečteno 5813 krát

Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným. Jestli během něj na něco nedošlo, pak na okurkovou sezonu. Jinak se stalo skoro vše, co se stát mohlo.

Koruna utržila předražený šok, ze kterého se léčí; americké kýchnutí se přeneslo do Evropy; a po gruzínské válce má západ s Ruskem otevřenou diplomatickou roztržku, se závanem ledu z dob studené války. Kdo dva měsíce nesledoval dění, probral se prvního září v jiném světě.

Pověrčiví: Lisabonská strategie a Lisabonská smlouva

Na začátku roku to vypadalo, že se eurozóně podaří růst rychleji než Spojeným státům. Zdálo se, že Evropa konečně začne alespoň náznakem plnit cíle své lisabonské strategie: "dohnat a předehnat USA". Na začátku roku to také vypadalo, že se unii podaří zajistit si (skrze Lisabonskou smlouvu) silnější pozici v mezinárodních otázkách. Obojí se začíná ukazovat jako naděje příliš předčasná.

Malebná portugalská metropole nese hrdě své jméno na dvou nejskloňovanějších unijních dokumentech - lisabonské strategii a lisabonské smlouvě. Jak se ale ukazuje, právě tyhle dva "lisabonské" dokumenty jsou asi i těmi nejsmolnějšími v historii evropské integrace. Mnozí pověrčiví by mohli přispěchat s doporučením: v Lisabonu už raději nic nepodepisovat.

Amerika se vyrovnává se svou krizí lépe než Evropa, která - zdá se - nechtěnou štafetu převzala. Sen o rychlejším růstu eurozóny si můžeme nechat zatím opravdu jen zdát. Podobně i válka v Gruzii ukázala, že Evropu nikdo moc poslouchat nebude, dokud nezačne mluvit jedním hlasem. A kolaps Lisabonské smlouvy naznačuje, že i tohle zatím zůstává jen snem.

Když pracuje Francouz

Podíváme-li se na lisabonskou strategii, rozdíl v produktivitě USA a EU činí desítky procent. Američan toho za rok stihne udělat mnohem více než Evropan. Ale pokud se podíváme na stejnou statistiku z pohledu produktivity za hodinu, rozdíl se smazává. Hodinová produktivita Američana dokonce nižší než třeba Francouze. Čím to?

Američané prostě pracují více hodin, Francouzi méně, ale když už, pak výkonněji. Jednoduchý recept na dohnání a předehnání Spojených států je tedy nasnadě: zkrátit si štědré evropské dovolené. A zde je ta skutečná evropská otázka, to skutečné dilema: chceme to? Jsme připraveni zvyšovat svou výkonnost na úkor volného času?

Tím se ovšem nechce říci, že by Evropa nepotřebovala strukturální změny ve vzdělání i dalších oblastech. Naopak: pokud jich nebude, již brzy se na Ameriku můžeme dívat jen z ještě většího povzdálí.

The rise of the rest - vzestup těch druhých

A dilema druhého Lisabonu, tedy lisabonské smlouvy? Chceme se vůbec dále sjednocovat, chceme mít důrazné slovo v mezinárodních otázkách? Nebo je nám to jedno, protože víme, že Amerika za nás jho tvrdší pozice vždy ponese?

Až do současnosti evropské sjednocování probíhalo (velice úspěšně) na ekonomické rovině a ve věci vnitřních záležitostí. Lisabon měl poprvé dát unii silnější nástroj, jak vykročit do světa.

Přitom nekráčíme ve vakuu. V Americe si již nějakou dobu lámou hlavu nad tím, zda se lidé brzy neprobudí v postamerickém světě. Ve světě, kde skončí dvě dekády trvající ekonomická i mocenská nadvláda Spojených států. A nastane "the rise of the rest" - vzestup zbytku světa.

Špatné svědomí Evropy?

Je pochopitelné, že Evropa má špatné svědomí z dob, kdy byla před pár stoletími světovou mocností právě ona. Právě do té doby spadá bezpočet "interních" válek, kolonizace a také dvě války světové. Pokud však Evropa bude chtít nějakou roli do budoucna hrát, musí se nějakým způsobem dále sjednotit.

V této otázce totiž nelze dost dobře stát na místě - integrace bude buď pokračovat, nebo se začne pomalu rozpouštět.

Letošní letní evropské přešlapování na místě se tedy stalo jakýmsi varováním. Přes nepodařenou okurkovou sezonu se to ještě snese, ale pokud by to mělo pokračovat i v sezonách dalších, pak Evropo: Amerika s námi!

Vyšlo v HN

12. 09.

Perverze: stát znárodňuje, trhy jásají

Tomáš Sedláček Přečteno 7681 krát

Znárodnění. Ten pojem zněl ještě minulý týden v kontextu moderní ekonomie arcikacířsky, archaicky a nemístně. Stejně nemístně jako opálená milionářka v nylonových plavkách trhající na floridské pláži martinskou husu, abych použil slova básníka Hraběte. Znárodnění vždy znamenalo to nejstrašnější: vítězství politiky nad ekonomií, státu nad trhem.

Tento týden jako by se všechno změnilo. "Dobrou náladu na trhu podpořila zpráva, že vláda USA zestátní hypoteční agentury Freddie Mac a Fannie Mae," píše tisk.

Stát vyvlastňuje, trhy jásají

Paradoxnější větu aby člověk pohledal: trhy se radují, když stát znárodňuje. Nakrátko to jistě pomůže, ale dlouhodobě?

Financial Times radostně hlásají: "Znárodnění vedlo ke globálnímu nárůstu chuti riskovat." Aby ne, riskuje se přece krásně, když vám stát jistí lano. Výnosy jsou soukromé, rizika pojištěná daňovými poplatníky. Riskujte, stát pod vámi roztáhne záchrannou síťovinu. Proč jezdit obezřetně, když vám papá zaplatí rozbité auto?

Americký kapitalismus a jeho instituce dostávají prvotřídní evropský servis solidarity. Je to takový socialismus pro bohaté. Každopádně signál, který vábí k dalšímu rozsévání situací, v nichž ze světlé stránky rizika těží jeden, zatímco ty temné zaplatí někdo jiný.

Stručná historie kulatých výročí vyvlastňování

Osmičky nehrají důležitou roli jen v české historii, ale i v historii znárodňování. V dějinách státu a trhu.

Freddie a Fannie vznikly v roce 1938. V roce, kdy byl odstartován Rooseveltův levicový New Deal for American People. A dva roky poté, co byla vydána Obecná teorie, takto opus magnum Johna M. Keynese - dílo, které položilo základy státního intervencionismu.

Freddie i Fannie - hybridní kvazistátní instituce - měly za úkol dodávat peníze na zlevněné hypotéky lidem, kteří by na ně normálně nedosáhli. Na toto dědictví přesně o 70 let později, v roce 2008, doplatily a byly znárodněny.

V roce 1848, devadesát let před založením Freddie a Fannie, a stošedesát let před jejím znárodněním, vydává Karel Marx svůj Komunistický manifest, ve kterém znárodňování vidí jako jedinou cestu dopředu. Stát to zvládne lépe než trh, tvrdil. Sto let nato, v roce 1948, začíná historie reálného znárodňování v historii naší země.

Po pádu komunismu se pojem "znárodňování" vytratil ze slovníku slušných slov a gentlemani ani jemné dámy jej nepoužívali. Až v září 2008 dochází k snad nejdramatičtějšímu počinu a největší státní pomoci za posledních 70 let.

Když Americe teče do bot... přiskáče stát

To, co se stalo minulý týden (a mělo to předehru již v případě Northern Rock či Bear Stearns), je jedna z největších paradigmatických změn v ekonomické filozofii od pádu železné opony. Navíc se to stalo ve výkladní skříni kapitalismu: v Americe, navíc za vlády pravicových republikánů.

Amerika samotná se vydala prosti směru vlastního washingtonského konsenzu, kterým radila novým ekonomikám po celém světě. Ten se dá shrnout slovy privatizovat a deregulovat. Nyní, když teče do bot, Amerika znárodňuje a reguluje.

Měl Keynes pravdu? Jak samostatné jsou trhy?

Kdysi se říkávalo, too big to fall, dnes spíše platí too interconnected to fall. To byla přece hlavní argumentace intervence: pokud necháme padnout je, popadají i ostatní. Až to vypadá, že kdyby stát nepomohl, sesype se celý trh jako domeček z karet. Stát nepomohl jen několika málo prohnilým institucím, ale podržel nad vodou celé trhy! Za to, že vše šlape dál jako by se nechumelilo, vděčíme státu.

To pochopitelně vyvolává řadu otázek. Tak funguje trh bez státní pomoci, nebo ne? Jaká je skutečná podoba našeho kapitalismu? Když se daří, tak se daří; když ne, pomůže stát?

Neporušila se mantra trhů: kdo nese rizika, ať je nese? Kdo příliš riskuje v dobách tučných, ať se příliš nediví v dobách chudých? Vyhrává Keynes, který tvrdil, že v dobách zlých je potřeba, aby stát vléval peníze do ekonomiky? Jsou trhy schopny odhadnout svá rizika, usměrňovat se a seberegulovat?

Daddy's gonna pay for your crashed car

Pokud se člověk, věřící v laissez-faire, rozhlédne po veselých reakcích trhů a komentátorů po světě, nemůže se vyhnout smutku.

Znárodnění a státním zásahům trhy tleskají a děkují za ně. Táta zaplatil rozbité auto. Ale jak se má člověk naučit slušně jezdit, pokud táta pokaždé vytáhne šrajtofli?

vyšlo v HN

Archiv článků: září 2008

Trh a chaos aneb O třech Gráciích

Leh(l) man, brothers!

Rozmarné léto aneb O dvojím smolném Lisabonu

Perverze: stát znárodňuje, trhy jásají

Blogeři abecedně