Tomáš Sedláček

24. 10.

Saturnin a nekončící saturace našich nekonečností

Tomáš Sedláček Přečteno 10078 krát

"Prožíváme-li delší dobu idylu, tvrdí doktor Vlach, přestaneme ji vnímat, a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz. Pak bychom nevzpomínali na to, že kamna trochu kouřila, nýbrž na to, že hřála."

Tolik citát z Jiroukova Saturnina, který na dnešní dobu padne jak ulitý. Stařičkého a pomalého výtahu jsem si začal vážit teprve, když nám ho přišli chlapíci v montérkách demontovat. Nikdy jsem neměl ten výtah tak rád, když mě loudavě tahal do pátého patra, jako když musím nahoru po svých.

Exponenciála "potřeb"

My lidé jsme zvláštní rasa. Věcí si začínáme vážit teprve, když nám něco chybí. Příliš jsme si zvykli na neustálý nárůst blahobytu.

A zde je druhý paradox: člověk by si myslel, že čím více uspokojujeme svoje potřeby, tím bychom měli být spokojenější. Čím více toho máme, tím méně by nám toho přece mělo chybět. Od jisté úrovně je to ale naopak. S bohatstvím se totiž rodí další a další "potřeby". Před deseti lety nikdo z nás mobilní telefon nepotřeboval, dnes potřebujeme nový co dva roky.

Otesánci

Obyvatelé těch nejbohatších zemí jsou nejzadluženější. Osobně i skrze veřejný dluh, který vytváří stát. Výdělky jim ke spokojenosti nestačí. A politikům, kteří chtějí politiky zůstat i po dalších volbách, nestačí vybrané daně k tomu, aby uspokojili požadavky, které lidé na státu mají.

Nároky občana naší civilizace rostou neúměrně rychleji než naše závratné bohatství. Čím jsme bohatší, tím silněji se domníváme, že máme na vše nárok. Je to nekončící hra, v níž nelze zvítězit.

Čínskému zemědělci k jídlu obvykle stačí rýže s rýží, zbytek uspoří. Ano, i v Americe se kdysi spořilo. Minulý týden jsem Američanům přednášel a toto archaické slovo, totiž spoření, jsem použil. Už je to sice dávno, málokdo z nich si na to pamatoval, ale když člověk kdysi v minulosti chtěl něco extra, naspořil si na to. Tak se to dělávalo, dnes je to naopak.

Loni v létě jsem si koupil kolo a v prvotním nadšení je jel ukázat rodičům, aby jej vyzkoušeli. Máma nabídku moudře odmítla se slovy, že by jí pak to její stávající přišlo staré, pomalé a kostrbaté. Je s sním prostě spokojena - tak nač si sedat na nějakou noviku a celé si to komplikovat?

Jenže my si rádi sedáme na každou novinku, která se kolem mihne a pak se divíme, že jsme neustále nespokojeni. Místo týdenního těšení se na sladkost nás trápí, zda jsme si vybrali dobře. Pokud můžeme všechno, život něco ztrácí.

Zvláštní smutek vítězů

Je to jako u počítačových her: z napínavé a zábavné střílečky se stane nebetyčná nuda v momentě, kdy si skrze "cheaty" zajistíte nekonečné zásoby munice, nejlepší zbraně a nekonečně života.

Ze začátku to vypadá jako velká výhra, ale po pěti minutách hry, která ztratila dobrodružství, začnete zívat a uvědomíte si, že jste si právě přebytkem zkazil svou oblíbenou zábavu. Proto spokojenost či štěstí neroste s úrovní bohatství. Naopak je to plodná půda pro deprese. Proto bývá občasné vytržení z idylky, jak jsme se dozvěděli od Saturninova doktora Vlacha, namístě a nakonec je ozdravné.

Co by na to řekla teta Kateřina, není zřejmé, ale prezident Klaus se včera v MFD vyjádřil v tom smyslu, že krize jsou sice přirozenou a nevyhnutelnou vlastností tržní ekonomiky a že se jim nelze vyhnout...ale hned jedním dechem dodává, že za to beztak může stát.

Dárek na usmířenou

Můžeme hledat viníky současné krize všude kolem, ale osočující prst se nakonec nevyhnutelně stačí na nás samotné.

A že státní pomoc nepomáhá? Ono se to má trochu jako v partnerských vztazích: pokud dojde k ztrátě důvěry, drahý dárek to nespraví, důvěra se holt musí nějakou dobu budovat. Ale dárek a kytka není špatný začátek.

Vyšlo v HN.

14. 10.

Loser friendly

Tomáš Sedláček Přečteno 10139 krát

... aneb pár důvodů proč se nebát globální krize

Nadpis Loser friendly (volně: "přátelský k ztroskotancům") se mi tak líbil, že jsem si jej vypůjčil z obálky nového čísla časopisu Umělec. Ať si to jeho redaktoři uvědomili nebo ne, celkem věrně vystihli chování státu v současné situaci. Na rozdíl od velké deprese 30. let totiž americké i evropské vlády dělají, co mohou, aby pomohly.

Jedna ruka netleská

Ani trhy, ani stát nejsou samo-spásné. Potřebují se navzájem a je třeba, aby mezi nimi byl partnerský vztah. Tržní regulace, pokud je dobrá, existuje právě za tím účelem, aby trhy chránila tam, kde se trhy nedokážou chránit samy. V každé ekonomice hraje stát svou roli. Jedna ruka netleská: ta neviditelná potřebuje tu viditelnou a naopak. I v Americe - kde se zdá, že je stát minimalizován, jak to jen jde - je role státu (pokud ji budeme měřit pomocí toho, kolik daní státem proteče) značná. Zdanění je jen o osm procent nižší než třeba u nás.

Zužitkovat chaos

Současná situace na Západě vypadá jako chaos - a on to chaos skutečně je. Ale trhy přece jsou spontánním chaosem i v období růstu! V tom spočívá krása tržního kapitalismu: je to jediný systém, který spontaneitu dokáže zdravě využít. A že občas dojde ke krizi této spontaneity, to je holt součást balíčku. Jedinou alternativou je Plán - a ten už nikdo nechce.

Kdo řídí divoké a rychlé auto, musí počítat s tím, že se čas od času dostane do smyku. Nikdy tomu nebylo jinak, a dokud někdo nevymyslí něco zcela geniálního, tak ani nebude. Jedním z důvodů, proč je tato krize hlubší než obvykle, je možná právě v tomto: zapomněli jsme, že doby dobré pravidelně střídají doby horší. Krize je prostě katarze, která daný systém posouvá kupředu. Jinak to s námi asi nejde.

Krize? Svět pořád roste

Na vysoké škole jsme s kamarády ekonomy připíjeli: "na hladký ekonomický růst". Jenže on nebude hladký nikdy. Útěchou nám budiž historická skutečnost, že období růstu jsou několikanásobně delší a silnější než období krizí.

Při všem skuhrání na krizi je nutno připomenout, že svět čeká jen zpomalení růstu, nikoli propad. Růst Spojených států má zpomalit na procento, evropský na dvě.

Ano, veliký večírek kouzelného růstu je za námi, ale naše ekonomiky by měly podle všech předpovědí stále růst, byť pomalejším tempem. Zatím se všem zemím, které jsou sledovány Eurostatem (tedy včetně USA či Japonska), věští růst, a to jak na letošní, tak na příští rok.

back to basics

Bude jen dobře, pokud se Amerika vrátí k reálnějšímu tempu růstu a zpomalí ze svého až infarktního, přehřívacího tepu z let minulých. Po tak dlouhém a prudkém nárůstu HDP ani nic jiného než zpomalení nastat nemohlo. Co jiného bychom si představovali? Že bude ekonomika růst závratným tempem navěky věků, amen?

Zatím to vypadá, že právě našemu regionu se výrazný propad ekonomického růstu vyhne. Samotná bankovní krize by se nám měla vyhnout zcela, alespoň tomu nasvědčují veškerá čísla. Kdo nevěří českým analýzám ani eurostatu, ať si přečte článek v New York Times z minulého týdne (zde). Má nadpis Bank Crisis Is Bypassing Central and East Europe neboli Bankovní krize se Střední Evropě vyhýbá. Pokud se podíváte na nezávislé předpovědi, třeba na Eurostat (zde), uvidíte, že právě našemu regionu je prorokován jeden z nejstabilnějších růstů, byť by měl být nižší, než v uplynulých letech.

Kdo zpanikaří, prohrává

Česká republika si i nadále bude udržovat dvou- až třínásobné tempo růstu oproti západní Evropě. Pokud u nás nevznikne iracionální panika, můžeme z této krize vzejít posíleni. Do jisté míry se zde hraje podivný poker: země, které zpanikaří, vyvolají sebenaplňující proroctví a uvalí samy sebe do klatby zbytečného zpomalení růstu.

Že u nás k panice není důvod, demonstruje to, že minulý týden ČNB hravě a bez jakýchkoli následků - nikdo si toho vlastně ani pořádně nevšiml - stáhla 150 miliard korun z českého mezibankovního trhu. ČNB si to mohla dovolit. A demonstrovat tak, že situace u nás je zcela jiná než tam, kde národní banky vlévají peníze do ekonomiky po galonech.

Bratři v dluhu

Posledních sedm let, tedy doba od minulé americké krize v roce 2001, stojí za ohlédnutí: vypovídá mnohé o celé naší euroamerické civilizaci.

Posledních sedm let bylo obdobím sedmi tučných krav, skoro přesně jako ze snu, který se zdál faraonovi a Josef mu jej vykládal. Přestože to bylo jedno z nejbohatších období, výše našeho blahobytu nám nestačila. A byla to právě Amerika, která se zadlužovala mnohem víc než Evropa.

Zatímco eurozóna mírně snížila svou průměrnou zadluženost (o dva procentní body), v USA vzrostl veřejný dluh o deset procentních bodů. V roce 2007 tak měli tito dva ekonomičtí obři přesně stejnou úroveň zadluženosti, totiž 66 procent HDP. Už dávno neplatí, že by Amerika byla fiskálně konzervativnější a umírněnější než Evropa.

článek vyšel v HN

07. 10.

Punková kráska v nesnázích aneb Západe vítej na východ

Tomáš Sedláček Přečteno 7714 krát

Stav tržního kapitalismu západní civilizace teď vypadá zhruba jako koncertní síň po skončení punkového koncertu. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy v reakci na prosakování americké krize do Evropy minulý týden prohlásil, že "skončila doba laissez-faire kapitalismu", tedy filozofie co možná největší volnosti pro trhy. K tomu dodal "myšlenka všemocného trhu, který nesmí omezovat žádná pravidla ani vměšování politiků, byla šílená". Italský ministr financí Gulio Tremonti zas minulý týden hodil ekonomy a finančníky do stejného pytle s falešnými proroky, exorcisty, pochybnými uzdravovači, šamany a čaroději. Kdy naposledy jsme slyšeli takto silná slova?

Punková scéna na Wall Streetu může vyústit v rozpočtový deficit Ameriky kolem třinácti procent. Není divu, že se Kongres zhrozil a napoprvé neschválil štědrou obdobu české konsolidační agentury, kterou jsme my před pár lety slavnostně zrušili, protože už jí díky Bohu nebylo potřeba.

Ameriko vítej v rozvojovém světě
Americký deficit se totiž schválením dostane na nejvyšší úroveň od konce druhé světové války a překoná i naše maximalistické deficity z roku 2003, kde se do rozpočtu započetly ztráty z období českého bankovního socialismu z devadesátých let... Amerika jakoby přes kopírák opakuje naše (oprávněně kritizované) postupy z "clondikovských" devadesátých let.

Poučení Západu z našeho krizového vývoje
Jaké ale bylo poučení z krizového vývoje bankovního socialismu, který jsme my s velkou pompou opustili a západní svět jej zavádí? Při transformaci naší ekonomiky jsme se my učili od Západu. Teď to vypadá tak, že Západ opisuje krizový management od nás. Ale právě z této doby existuje mnohé ponaučení, které by možná bylo směrem na Západ radno zopakovat.

Tak zaprvé, z českého incestu stát-banka vzešlo mnoho zlého. Americký hřích byl založen na vztahu banka-domácnost, náš byl na banka-podnik. České státní či polostátní banky prostě příliš štědře a ochotně půjčovaly podnikům (a co se často zprvu tvářilo jako půjčka, ukázalo se nakonec býti darem či dotací). Podobně jako americké banky ochotně půjčovaly domácnostem.

My jsme půjčovali nesolventním podnikům, které na půjčku neměly nárok, Amerika zas domácnostem, které rovněž neměly nárok na větší barák se zahrádkou a třetí auto.

Zapomněli jsme, proč je stát špatný vlastník?
A teď to nebezpečí, past, které málokdo odolá. Finanční krize se přelévá i do reálné ekonomiky. Který politik by rád nepomohl podnikateli ve svém volebním regionu? A může to být politik český nebo americký, v momentě, kdy má moc ovlivnit banku, kterou částečně vlastní stát, bude se snažit upadajícímu podniku pomoct. A opět tak tedy může zřídit úvěr, na který (tentokrát podnik) nemá nárok. Neopatrnost na rovině banka-domácnost se tak může až příliš elegantně převést na (politicky motivovanou) neopatrnost na rovině banka-podnik. U nás se tomu říkalo bankovní socialismus: pokud nebylo možné nebo vhodné udělit podniku přímou státní dotaci, dotovalo se přes polostátní banky. Co zaručí, že se v amerických bankách nebude dít to samé? Krásných podniků v nesnázích, které je přece tak důležité zachránit, bude brzy plno.

Kráska v nesnázích, státe dej!
Sanování podniků přes banky mělo mnoho neomalených výhod: zaprvé to nebylo vidět v rozpočtu, a deficit tak (aspoň dočasně) netrpěl. Pokud taková banka udělila "výhodnou půjčku" krachujícímu podniku, který by ovšem byl politicky důležitý (například by jeho pád mohl zvednout regionální nezaměstnanost), nemusela by to schvalovat vláda natož parlament. Ve veřejných financích by se nic neobjevilo a nemusel se o tom tedy hezkých pár let nikdo dozvědět...

Při všech těch úvahách o zpřísnění regulace by se právě na toto nemělo zapomínat. Měly by se ustanovit extrémně náročné a transparentní podmínky udělování půjček u bank, kde má stát výrazný podíl na vlastnictví. Jenže i s tím je potíž, protože právě tato oblast podléhá těm největším nárokům na důvěrnost a je střeženým tajemstvím každého podniku či banky. Taková kontrola tedy nebude jednoduchá.

Zpětna privatizace chvilku potrvá
Zadruhé jsme se naučili, že netransparentní banka, kde není jasné, který úvěr je kvalitní a který špatný (tedy naděje na navrácení peněz bance je téměř nulová) se velice špatně prodává. Taková banka se musí nejdříve pročistit, a to může trvat několik let.

Prostor pro politické ovlivňování úvěrové politiky tedy bude trvat dostatečně dlouhou dobu na to, aby pokušení pomoci některý z politiků neodolal. Západe, vítej do českých let divokých!

Archiv článků: říjen 2008

Saturnin a nekončící saturace našich nekonečností

Loser friendly

Punková kráska v nesnázích aneb Západe vítej na východ

Blogeři abecedně