Tomáš Sedláček

30. 08.

Pražské cyklostezky a cyklistovy stesky aneb Líto v létě

Tomáš Sedláček Přečteno 7491 krát

Praha je plná řidičů, kteří spěchají, aby již nebyli těmi řidiči. Nevím jak v jíných městech, ale průjezd hlavním městem je často skutečně nevyžádaným adrenalinovým dobrodružstvím, o které má zájem málokdo. Neutuchající a více či méně očekávané dopravních zácpy, časově náročné hledání parkovacích míst a mnohdy těžko vysvětlitelná agresivita řidičů – to vše je nedílnou součástí individuální městské dopravy, ve městě, ve kterém žiji.

A celé je to přitom vlastně ironické. Řidiči, kteří nadávají na zácpu, ji sami tvoří. Jsou to právě oni, kteří jsou součástí toho, co je štve. Stejně tak s parkováním. Můžete se na to dívat tak, že parkovacích míst je nedostatek kvůli tomu, že jich je málo, ale stejně tak je to dané tím, že aut je jednoduše moc. A to vaše dnes překáží stejnému autu, které včera překáželo vám. Řešením asi není v přetvoření centra v jedno velké parkoviště (jak moc je mi líto, že krásné Malostranské náměstí je zespoda seshora proměněné v úžasně ošklivé odložiště aut) nebo v nebo neustálé přistavování silnic širších a hlučnějších.

A protože je aut tolik, dostáváme se k paradoxu: doprava autem není – zejména pro zácpy a problémy s parkováním – zdaleka nejrychlejší dopravou. Víte jak v Praze předhonit Porsche? Minulý týden se mi to povedlo hravě: na kole. Troufám si tvrdit, že po centru je cyklistika rychlejší než cokoli jiného včetně helikoptéry. (Spěchající ministři by tedy měli jezdit na kole). Cyklistika má ve městě mnoho výhod nad automobily a dvě nevýhody, které jsou obě řešitelné.

Mnoho much jednou ranou

Tak zaprvé na jedno místo pro auto zaparkujete hravě pět sedm kol. Zadruhé s kolem můžete jezdit ode dveří ke dveřím, což automobilisté nemohou a ztrácí tím mnoho času. Po centru je kolo většinou dokonce rychlejší než samotné metro. Pokud se rozloučíme při vstupu na Muzeu, vsadím se s Vámi, že budu na Malostranské rychleji než Vy. Než totiž dojdete po schodech a eskalátorech až na peron vezme vám to sedm minut, než přijede metro, musíte pár minut čekat… a to už jsem na kole na Malostranské a ještě si pravděpodobně stihnu dát jedno malé předražené pivo, než dorazíte. Odhaduji, že díky kolu šetřím denně tak hodinu, za týden to dělá víc než půl pracovního dne.

Další výhodou kola je čistě psychologická. Je to prostě zábava, cesta, na kterou se můžete těšit. Napadají vás úplně jiné myšlenky než při pasivním sezení v autě nebo v dopravním prostředku. Nic vám nedělá problém, můžete klidně zajet z Labutě až k Mánesovi a zpět kvůli jednomu šroubku. Pěšky, autem, nebo „hromadou“ byste se zbláznili.

Za další, kola nevytváří zácpy. Každý chodec a každý motorista by měl cyklistovi být vděčný, za každé ušetřené parkovací místo, za nevytváření zbytečného zácpového potenciálu. Kola jsou také vůči chodcům mnohem ohleduplnější a nesrovnatelně bezpečnější. Další věc: ušetříte za rotopedy a spinning a za fitko vůbec, nemluvě o odtučňovacích kůrách. K tomu si přičtěte ekologické argumenty.

Dívali jste se někdy, kolik lidí cestuje v těch tunových autech? Je to většinou jeden jediný člověk, který má potřebu svých necelých sto kilo transportovat v desetinásobně těžším železném krunýři, pohybující se na ruskou ropu. A zde možná i malé vysvětlení velké agresivity řidičů: auto se nám stalo dalším obývacím pokojem. Když nás někdo ohrožuje v autě, máme pocit, jakoby se nám vboural do ložnice. Proč si tolik nenadávají chodci a nehrozí na sebe pěstí? Protože ví, že jsou na společném prostoru, o který se musí dělit, kdežto sedíme-li v autě, tento pocit ztrácí. V autě také ztrácíme jemné komunikační prostředky : kde bychom běžně slušně řekli s dovolením, v autě nám nezbývá než držet ruku na klaksonu.

Praha plná kopců a tupců

Cyklista má v Praze dva problémy: Kopce (což znamená pot) a bezpečí (což znamená bezohlednost řidičů). První je řešitelné snadno, po Praze jezdí čím dál víc elektrických kol, které vám do kopce pomohou a z Prahy tak učiní hotový cyklisticky placatý Amsterodam. Jedno nabití, které navíc stojí pár korun, vám hravě vystačí na překonání jakýchkoli překážek, který celodenní ježdění městem obnáší. Bez potu, ale přitom se hýbete.

Druhý problém je těžší. Pro mne je ježdění po Praze i intelektuálním cvičením: musím myslet za tucet řidičů kolem sebe. V Kodani (kde v centru také moc cyklostezek není) se to řešilo jednoduše, došlo-li ke srážce, vinu nesl téměř vždy motorista. Motoristu chrání tuna šrotu, tak cyklistu aspoň zákon. Auta jezdila pomaleji a obezřetněji, protože se prostě cyklistů bála.

U nás je to naopak. A pokud si ještě domyslím, jak idiotské jsou u nás občasné postranní pruhy „pro cyklisty“, které konči uprostřed (!) nejprudší zatáčky (viz například Chodkovy sady) nebo před(!) nebezpečnou křižovatkou, mám pocit, že byly stavěny s tím, aby eliminovaly problém cyklistů: totiž, aby eliminovaly cyklisty.

Psáno pro HN

27. 08.

Prázdniny a prázdné dny

Tomáš Sedláček Přečteno 18177 krát

Římský kalendář měl jen deset měsíců a 304 dní. Dva zimní měsíce, tedy 61 dní, se nějak nepočítalo. Nebyly prostě v kalendáři a „rok“ začínal až na jaře a končil desátým měsícem, Decemberem, z latinského decem - deset. V zimě jakoby se nic nedělo, zima se prostě oficiálně nepočítala. Nevím, jak si v tomto období sjednávali schůzky, zda tyto měsíce prostě prospali nebo prolelkovali. Kalendář měl prostě volno, prázdno.

Skoro se zdá, že to tak trošku máme i my, ale v létě. Děti mají volno ze školy, užívají prázdniny a plno lidí, kteří si říkají dospělí, si bere dovolenou. Má to smysl: práce jde beztak pomalu, plno ostatních, které potřebujeme ke spolupráci, je různě rozházených po glóbu a co přes „pracovní rok“ trvá den, se může v létě protáhnout na týdny. I veřejná doprava ve velkých městech bývá pomalejší, protože se zpravidla zavádí volnější jízdní řád. Zbytek roku je plný, kdežto léto je prázdné. Je prázdninové.

Zajímavé ale je, jak máme dny, kdy nemusíme kvaltovat, spojené (alespoň slovně) s termínem prázdnota. Prázdniny, volno, v angličtině vacation (tedy volno, uvolnění, vyprázdnění, prázdno) podobně tak ve Francouzštině, les vacances, v němčine die Freizeit, tedy volno, svobodno, ale také prázdný čas. Jakoby se jednalo, podobně jako u Římanů, o duté dny. Když si bereme volno, říkáme občas pěkně česky, že si „bereme day off“. Tedy jaksi volně přeloženo, vyškrtnutý den, den pryč.

Když si bereme dovolenou, musí nám ji někdo (od slova dovolit) povolit. Někdo nás musí uvolnit. Musíme si ji ale také dovolit my sami, musíme se sami od svých povinností uvolnit. A uvolnění (fyzické i psychické) není snadný proces, jogíni se jej učí léta. A tak si prázdno volných dni často zaplňujeme turistikou a exotikou.

Když jsem ještě, blahé paměti, pracoval na Hradě, roztomilý formulář (očividně zděděný z režimu minulého) nesl všeříkající nadpis: Žádanka o dovolenou na zotavenou. Kromě toho, že byl celý zažloutlý a že se v něm dvě slova pěkně rýmovala, jeho roztomilost však končila. Copak jsme stroje, musí se člověk zeptat? Musíme si také, podobně jako namáhaná pila po těžce vykonané práci, na chvíli odpočinout, abychom se nepřehřáli, nezadřeli a mohli po pauze pracovat (abych použil obrat z Orwellovy Farmy zvířat) „lépe a usilovněji“? To je smysl dovolené? To je smysl prázdných dní?

Člověk by skoro nabyl dojmu, že jsme zde proto, abychom jen pracovali. Prázdniny jako by byly jen jakousi podmnožinou práce a existovaly pouze proto, abychom mohli pracovat déle a lépe. Prastarý Gilgameš, vládce Uruku přikázal svým poddaným pracovat non-stop. „Muži uručtí stále ve strachu prodlívají.Nepouští Gilgameš syna k otci..., nepouští Gilgameš k milenci dívku, dceru hrdiny, manželku muže udatného“ píše se v prvním zachovalém eposu naší civilizace. Jediná dovolená dovolená (!) byl nutný spánek a fyzicky nutný odpočinek.

Oproti tomu Hebrejská kultura měla spočinutí jako povinnost: „Po šest dnů budeš konat svou práci, ale sedmého dne přestaneš, aby odpočinul tvůj býk i osel a aby si mohl oddechnout syn tvé otrokyně i host“ říká jedno z deseti přikázání. Ačkoli by z ekonomického hlediska jistě bylo možno šestý den strávit mnohem produktivněji, poselství přikázání o sobotě neslo sdělení, že lidé nebyli primárně stvoření k práci. Paradoxně bývá právě toto přikázání dnes snad nejvíce překračovaným přikázáním. Neumíme, nechceme odpočívat. Židovská sobota nebyla takovýmto „Gilgamešsky nezbytným“ odpočinkem. Spíše šlo o jakýsi ontologický, religiózní odpočinek, který následuje vzoru odpočinutí Hospodina sedmého dne stvoření. Stejně tak jako Hospodin neodpočíval kvůli únavě či regeneraci sil, ale kvůli tomu, že do-konal, že si užíval, vychutnával, stvoření. Přeloženo do ekonomického jazyka: jakoby smyslem utility nebylo ji neustále zvyšovat, ale spočinout v užitku stávajícím. Proč nás učí jak neustále zvyšovat užitek, ale ne jak si ho uvědomit, užít?

Při seznamování s jedním mým současným kamarádem jsem se jej, jak se to dělává, zeptal, co vlastně dělá. Odpověděl mi s úsměvem: nic, už to mám hotové. A nebyl to žádný milionář nebo rentiér. Od té doby se nad tím zamýšlím. Naše kvaltování, ekonomika naší civilizace nemá cíle, ve kterém by bylo možno spočinout. Dnes známe jen růst pro růst samotný, a pokud se hospodářství daří, neznamená to důvod k odpočinku, ale k dalšímu výkonu. Kdy řekneme, máme to hotovo?

Užijme si léto, vyškrtněme ho z kalendáře. Léto off.

Psáno pro HN

24. 08.

Administrace bolesti

Tomáš Sedláček Přečteno 8766 krát

Slovo ministr pochází z latinského termínu služebník. Ministrovat znamená tolik, co pomáhat. Dodnes koneckonců používáme slovo, které vzešlo ze stejného původu, totiž ministrant. Tito tedy, ministři a ministranti, nám mají administrovat, tedy servírovat, prostírat, zařizovat, organizovat – pomáhat spravovat věci.

A správně spravovat věci neznamená vždy jen hladit po srsti a udržovat status quo nebo jej dokonce cukrovat. Pokazí-li se něco spravovaného, je potřeba to spravit, je třeba říznout do systému. A protože je čeština krásný jazyk, spravování věcí veřejných je pak možné nahlížet ve smyslu spravování, opravování věcí veřejných.

Vyžrané pastviny veřejných financí

Věci veřejné mají tendenci být v nepořádku. Je to taková její dědičná vlastnost. Je to jakýsi erár, který patří tak trochu všem, tedy nikomu. Erární věci špatně dopadají, nikdo se o ně totiž nestará z nějaké lásky či vlastnického pocitu zodpovědnosti, ale čistě z povinnosti. Erár je takový vlastnický sirotek, který se potuluje světem, kde si každý hledí svého. Tragédie eráru si všiml koneckonců už Aristoteles (jak jinak?) ve svém dodnes známem principu prokletí veřejných pastvin. Pokud má obec společnou pastvinu, bývá nadužívána, rozuměj brzy do morku vyžraná a naopečovávaná. Podobně tak erár našich veřejných financí.

Podobenství o hrázi

Na situaci lze pohlížet skrze podobenství, které mi vnukl v kavárně Honza Macháček. V údolí žil lid, který trápily občasné záplavy, protože když příroda seslala mnoho deště, vylévala se jim řeka a působila různé neplechy. A tak se rozhodli na nevypočitatelnou řeku postavit hráz a tím kultivovat, regulovat, stabilizovat následný tok řeky. Jinými slovy lid udělal zásah do přírody (chcete-li, do přirozenosti) věcí a zkulturnil tok řeky. Až do přehrady to byl divoký, přírodní a živelný přísun vodstva a hráz měla tu moc, že z potoka divocha udělala vypočitatelný a hlavně ovlivnitelný městský potok. Celé dějiny civilizace, jsou koneckonců pokusem snažit se vyhnout rozmarům přírody a předělávat své okolí tak, aby v něm vlády konstantní a (nám) příjemné podmínky.

Přišla první velká voda a hráz ji zadržela, přišla druhá velká voda a hráz úspěšně stála. Jenže takovou hráz je potřeba čas od času vypustit a přecijen trochu zvýšit hladinu řeky. Zejména pokud spadlo mnoho vody a hráz je plná nebo pokud čekáte srážky v budoucnosti. Postavením hráze tedy dokážete dávkovat bolest, občas musíte kousek nadbytečné vody pustit, voda ve hrázi se nemůže shromažďovat věčně a co do hráze vteče, musí z ní také, dříve nebo později, vytéct. Ale to už je jen otázka moudrého spravování, moudré administrace bolesti. Úžasný vynález, ta přehrada, říkali si lidé, chrání nás od rozmaru přírody.

Jenže když se taková přehrada špatně spravuje a protrhne se, bývá pláč a skřípění zubů horší než při té nejstrašnější přirozené velké vodě.

Janotova kosa na kámen

Takovou přehradou ve světě ekonomie je státní dluh a jeho správa se jmenuje fiskální politika. Je správné zvyšovat daně uprostřed recese? Je správné omezovat výdaje, když klesá HDP? Je správné snažit se reformovat rozpočet, když je méně předvídatelný než kdy jindy? Otevřete si jakoukoli knihu a odpověď je na bíledni: Není to správné. Ale když se něco dlouho řádně nespravuje (v obou smyslech slova) musí se k administraci bolesti přistoupit třeba v nejméně vhodnou dobu. Politici teď budou přicházet s mnoha pokusy o méně bolestnou alternativou. Ale tak dlouho jsme bolestivé kroky odkládali, reformu důchodů, reformu zdravotnictví, řešení korupce, bobtnání počtu úředníků, reformu veřejných financí, deficitní zlozvyk, na kterém jsme se stali drogově závislí v dobách, kdy panoval přebytek. Chyba se neděje teď, ale v minulosti. Současný administrátor pastvin veřejných financí jen vypouští bolest, kterou jsme si mohli mnohem méně bolestivě nadávkovat v dobách dobrých. Chová se tak mnohem zodpovědněji, než konvenční politici. Přehrada sice ještě není plná a nepraská ve švech (jako v případě Maďarska), ale o tuto výhodu rapidně přicházíme. Vyžraný erár už toho moc nezaplatí. Je na čase si uvědomit, že erár jsme totiž my. Errare humanum est.

Archiv článků: srpen 2009

Pražské cyklostezky a cyklistovy stesky aneb Líto v létě

Prázdniny a prázdné dny

Administrace bolesti

Blogeři abecedně