Tomáš Sedláček

30. 10.

Uklidněte se, nikdo po nás nejde

Tomáš Sedláček Přečteno 9364 krát

Pokud se Američané něčemu přiučili za posledních osm let vlády G.W. Bushe, tak je to překvapivé poznání, že ani nejsuverénnější supervelmoc světa, což USA bez diskuse je, si nemůže dovolit dělat věci suverénně, sama, bez „těch druhých“. I USA musí vytvářet koalice států, konzultovat a dennodenně se tedy vzdávat nároku na svou svrchovanou suverenitu, na to dělat věci po svém, tedy „my way“ jak to krásně zpívá věčný Frank Sinatra. Může to „po svém“ dělat Česká republika, která včera oslavila své výročí počátku národní suverenity?
Zbytek států si to již tak nějak uvědomil, jen u nás se stále straší tím samým: máme strach ze ztráty suverenity. Jsou zde tedy dvě věci: strach a suverenita. Ztrátou suverenity nás strašili pokaždé: před vstupem do Evropské unie, při diskusi o zavedení eura a teď kolem Lisabonu. Demaskujme náš strach (pojmenujme démony), to je při psychoanalýze (exorcismu) údajně polovina úspěchu.

Strach a tanec s démony

Nejvíce vás v noci bude strašit strašpytel. O strachu o ztrátě identity bude nejvíce hovořit ten, který svou vlastní má pochroumanou a není si jí jistý. Lva přeci není třeba bránit, lev se ubrání sám. Pokud tedy máme pevnou a jistou identitu, nač se bát o její ztrátu?
Všimněte si, že drtivá většina hororů má jeden ze tří scénářů: Před potkáním hororové postavy (toho, čeho se bojíme) se nejprve někdo ztratí. Takových hororů si jistě vybavíte plno, např. Blair Witch. Podobně i Jeníček a Mařenka se dostali do chaloupky baby Jagy především kvůli tomu, že byli ztraceni, že nevěděli kudy jít. Kdyby to věděli, nikdy by chaloupku strachu neobjevili. Další scénář je, že se ocitnete v místě, ve kterém se neorientujete a ze kterého typicky není cesta ven (les, podzemí, hrad, proklatý dům či jiné místo). Ztráta orientace je v hororech důležitá a proto v nich často hraje hlavní roli tma, mlha nebo déšť, ideálně vše dohromady a navíc bouřka. Samotné tyto faktory dezorientace v cizím prostředí jsou pak nejsilnějším generátorem strachu. A konečně třetí zápletkou hororu jsou nevyřešené hříchy minulosti (hřbitovy, nepomstěné vraždy), což plodí démony, kterých se nejde zbavit jinak, než rozluštěním a rozhřešením prošlé nepravosti. Setkáváme se s něčím, co nás konfrontuje, nenechá na pokoji, v čem se ztrácíme a jímá nás ontologický strach, který iracionálně bodá do morku kostí a paralyzuje nás, jak uštknutí hadem. Strach nejvíce vypovídá o nás samých.

Počati v říji

Čtenář si jistě dosadí do minulého odstavce situaci České republiky. Zaprvé fenomén ztracenosti cesty. Nemáme jistý směr, máme velice rozmazaný vektor směru pohybu, kam bychom chtěli a měli jít. Na cestě dějinami, zdá se mi, že jsme ztraceni, nemáme a nenabízíme sebemenší vizi ani pro sebe, natož pro Evropu, která je naší domovinou.
Zadruhé, faktor neznámého prostředí. Je to koneckonců naznačené již v naší hymně: Kde domov můj? na což si autor textu rovnou odpovídá lyrickým popisem krajinkovitého typu, u čehož mimochodem, jsa esteticky uspokojen, zároveň končí. Tak Kde domov můj? v Evropě přece, chtělo by se křičet, rozhlédněte se kolem sebe: všude samá Evropa, kam jen oko dohlédne! Máme pocit, že jsme dnes v Evropě ztraceni a proto se ji někteří bojí?
No a zatřetí temné hříchy minulosti snad při dnešní nedebatně o Benešových dekretech snad není ani třeba analyzovat.

Strach za bílého dne

Přitom přeci máme svou identitu a je svébytná. Česká republika byla až donedávna ve světě známa díky sametové revoluci, Václavu Havlovi, hokeji a pivu. Vesměs věci, na které můžeme být právem hrdí. To jen za poslední rok přibyly další dvě, kvůli které si nás svět všimnul a zapamatoval: trapas sebesvržení naší vlastní vlády uprostřed předsednictví (jaký z toho byl probůh užitek?) a současné kiksy kolem Lisabonu, kdy si celá Evropa nevěřícně ťuká na čelo. Pokud budeme žít autogenerované strašidelné představě, že démoni jsou ti druzí všude kolem nás, brzy se z toho paranoidně zblázníme. Zpráva pro Českou v den narozenin: uklidněme se, nikdo po nás nejde!

Psáno pro HN

23. 10.

Minulý týden, dvě velké události a naše trojí role

Tomáš Sedláček Přečteno 10228 krát

Minulý týden přinesl dvě významné události. Česko navštívila ekonomka McCloská, která přednášela na VŠE a pro ČNB a zesnul Micheal Miskovsky - Američan, který v Čechách odvedl velikou práci na poli etiky a ekonomie.

Vzpomínám si, jak jsme kdysi hltali články McCloské na téma rétorika ekonomie. Patřila k lidem, kteří poukazovali na mezery ve vědecké ekonomii, přemýšlela o ekonomické filozofii a etice a dokonce kritizovala statistické a tedy i ekonometrické modely. Název její přednášky na VŠE zněl výmluvně: Statistická signifikace je horší než jen zbytečná. Stejně tak jako její učitel Milton Friedman je obhájkyní kapitalismu, ale upozorňuje na jeho kontext, podmínky a nedostatky.

Mike Miskovsky byl jedním z doyenů etiky v podnikání. Spolu s profesory Mlčochem a Mejstříkem založili The Leadership Forum, které bylo reakcí na prosbu z dávného proslovu Václava Havla na půdě Georgetownské univerzity krátce poté, co se stal prezidentem. V tomto proslovu Václav Havel připomínal, že tržní kapitalismus není jen souborem zákonů a principů, ale že ke své funkční existenci potřebuje také podnikatelskou etiku.

Dvacet, deset, pět

Mezitím se hodně událo. Etika a korupce přestaly být u nás přehlíženými tématy a trh už dávno nemá ambici být bez přívlastků. Korupční skandál kolem firmy Enron připomněl, jak závažné dopady může mít nepoctivé jednání na celou společnost - a že vůči něčemu takovému není odolná ani relativně konzervativní Amerika, natož čerstvě postkomunistické Česko.

Dnes máme dvacet let od revoluce, slavíme pátý rok členství v unii a společná měna euro slaví narozeniny desáté. Všechny tyto projekty byly relativně úspěšné a euro proplulo finanční krizí nepoškozené. Což je na tak mladou měnu hotový zázrak. Euro přežilo největší zkoušku ohněm, o které je snad možné uvažovat a eurozóna proplouvá krizí s menšími propady HDP, než činí průměr sedmadvacítky.

V ekonomii máme tedy témata nová, která se budou měnit každým rokem, a také téma etiky, které zůstane stálicí. Etika také patří k vůbec nejstarším filozofickým či religionistickým tématům. V některých ohledech lidstvo učinilo velký pokrok, v jiných se jaksi stále točíme v kruhu a stále nakousáváme obdobná témata, ke kterým se vracíme.

My se k nim ovšem vracet musíme (stejně jako každý den musíme několikrát jíst) a nesmíme je opouštět. Sami víme, čeho byla věda schopna bez korektivu morálky. Továren na smrt a "vědeckého" (v té době se to tak mělo jevit a jevilo) zdůvodňování méněcennosti některých ras, které vedlo k cílené genocidě uprostřed "vzdělané" Evropy.

Immanuel Kant kdysi shrnul roli poznání a úkol filozofie na tři základní okruhy, kterých se víceméně drží učebnice dodnes: Co smím vědět, co mám činit a v co mohou doufat. Přestože se dle mého soudu tato tři témata dotýkají všech oblastí lidského jednání a jsou nerozdělitelně propojená, prvnímu se věnuje věda a teorie poznání, druhému etika a třetímu filozofie náboženství.

Pilou na vlastní větev

Je to trošku škoda, ale z komplexity dnešního zkoumání je asi pochopitelné, že se tyto tři oblasti rozdělily. Problém ovšem představuje fakt, že se znepřátelily. Ekonom často nechce slyšet o vměšování morální filozofie do ekonomie, vědci neradi připouštějí, že i oni věří axiomům, které se často chovají jako artikly víry.

Právě na tuto roli náboženství v ekonomii upozorňuje třeba McCloská. Mike Miskovsky se snažil podnikání doplnit o etiku a považoval ji za její nedílnou součást. Za součást, která ovšem bývá zanedbávána a na jejíž účet jsme občas sami sobě černými pasažéry a podřezáváme si tím větev, na kterém tržní mechanismus stojí.

Psáno pro HN

19. 10.

Velká omluva aneb Master Yoda vs. ekonomové

Tomáš Sedláček Přečteno 7081 krát

Předevčírem meteorologové předvídali, že bude ve středu sněžit. A včera na okna opravdu ťukal pomrzlý déšť. Každý meteorolog vám ale řekne, že předpovědi na dobu delší než pár dnů nejsou víc než odhadem. A občas nevyjdou ani ty krátkodobé.

Ekonomové na tom nejsou o niclépe. A možná Jan Macháček není daleko od pravdy, když žádá, aby se veřejnosti omluvili za to, že nedokázali předpovědět krizi.

Svět bez tajemství

V obecné hladině je třeba se omluvit a to zejména za to, že jsme budili dojem, jako bychom dokázali předvídat budoucnost. Odhady byly úplně jiné, než následná realita. Pokud se ekonomie pasovala na vědu, která má co činit s prorokováním budoucnosti, je dobře, že dostala takovou lekci.

Dost dobře dokážeme předvídat předvídatelné, jak by ne, ale nikoli zlomové, natož nepředvídatelné události. I matematika dokáže derivovat jen hladké funkce, pokud funkce není hladká, nelze v bodě byť mírného zlomu derivovat vůbec.

Předvídat nepředvídatelné je protimluv. Nikdy toho nebudeme schopni, a to z definice, protože nepředvídatelné je prostě nepředvídatelné. Navíc kdyby se o krizi předem přesně vědělo, vůbec by nenastala, jak zdůraznil filozof André Glucksman v pondělí na Foru 2000. A já přidávám otázku, zda bychom si přáli žít ve světě, který je dokonale předvídatelný a dokonale matematizovatelný a skvěle modelovatelný.

Chceme svět bez tajemství, překvapení, svět bez nejistoty? Celé podnikání, a vůbec bytí na světě, je přece nakládáním s nejistotou. Každý vynález je nečekaný, každé zklamání zklamáním.

Osobně jsem nikdy v jednoduchou nebo složitou matematickou modelovatelnost světa nevěřil, ač si matematiky vážím a bavila mne. Pozdější praxe, třeba na ministerstvu financí, mne v tom jen utvrdila. Matematika může být jen více či méně užitečnou abstrakcí. Modely prostě pořád zůstanou modely, ničím víc nikdy nebudou. To proto, že realitu jednoduše nelze dost hodnověrně simulovat. Naštěstí, chtělo by se říct.

Budoucnost dnes!

Vidět budoucnost uměl například Master Yoda z Hvězdných válek a i ten přiznával, že je "difficult to see the future is". Dokázala to i vědma z Matrixu nebo tři prorokyně z filmu Minority Report. Uměli to i proroci ze Starého zákona. Ale ani ti všichni to neuměli nikdy dokonale.

Mezi teology se už po staletí ohnivě diskutuje, zda budoucnost vůbec zná a může znát sám Bůh. Kdyby někdo hodnověrně předpovídal útoky z 11. září 2001, nikdy by k nim nedošlo, jak podotýká autor knihy Černá labuť Nassim Taleb. Byla by z toho dnes jen nějaká úřednická regulace cosi zakazující, na kterou by všichni nadávali jako na zbytečnou. Paradoxně tedy účinná opatření málokdy dojdou uznání, neb si nikdo nedokáže dostatečně barvitě představit, čemu přesně vlastně dokázala zabránit.

Po sociologii se předvídání budoucnosti nechce (kdo tušil úpadek Sládkových republikánů a nedávné opětné zviditelnění extremismu?). Po politologii nikdo nechce, aby předvídala nálady politiků (kdo tušil český vývoj ratifikace Lisabonské smlouvy, jarní pád vlády nebo současnou politickou krizi?) Jen po ekonomech se neustále chtějí odhady vývoje budoucnosti. Naše chyba byla, že jsme je poskytovali příliš sebevědomě. Jen si představte, kolik mozků a miliard se asi věnuje na odhad vývoje cen ropy. Dodnes nevíme a vědět nikdy nebudeme.

Je třeba se jednoznačně omluvit za to, že jsme více nezdůrazňovali, že budoucnost nemáme na dlani ani v modelu. Lidé jsou svobodní, toť přece základní víra ekonomie. A tedy těžko předvídatelní.

A na závěr otázka do pranice, jejíž budoucí výsledek neznám: Měli by se ekonomové stáhnout a přestat předpovídat?

Psáno pro HN

02. 10.

Modely a modelky aneb O modlách

Tomáš Sedláček Přečteno 14992 krát

Když se řekne model, nemálo lidí si představí mužskou verzi modelky. Jak je to ale s modely vědeckými, konkrétně ekonomickými? Ekonomie o sobě ráda tvrdí, že je pozitivním (tedy popisuje věci tak, jak jsou), a nikoli normativním (tedy jak by věci měly být) oborem.

Je to ale skutečně tak? Nevytváříme také modely, podle kterých bychom byli moc rádi, kdyby se realita převlékla? Koneckonců už jen tvrzení, že by ekonomie měla být pozitivním oborem, je normativní výrok - neříkáme jím totiž, jaká ekonomie je, ale jaká by být měla.

Marx a Twist

Jednou z největších lstí komunismu bylo míchání ideálů s realitou. Je to mimochodem velice častá intelektuální chyba. Ideál totiž vždy vyjde lépe než realita (nepřekvapivě).

Marx tedy srovnával ideální (modelový) komunismus s reálným kapitalismem, se všemi jeho skutečnými chybami. Pokud si vezmete dostatečně rozmazlené pero, ani nemusíte být velký básník, abyste vylíčil nádherné ideály rovnostářského komunismu několikanásobně lichotivěji než nespravedlivé industriální útrapy Olivera Twista.

Ale i my ekonomové vytváříme často podobné modelové modly. Tak například máme model dokonalé konkurence, který vypadá - jak sám název napovídá - dokonale.

Má však několik předpokladů a jedním z nich je třeba dokonalý přenos informací, nulové náklady na založení společnosti a také na její ukončení. No a protože se nám líbí jeho zdánlivé (modelové) výsledky, snažíme se přetvořit svět tak, aby splňoval ony předpoklady nebo se jim alespoň blížil. Dopouštíme se tím tedy často nevědomé normativní snahy. Říkáme, jaký by svět měl být, jakým bychom si ho přáli.

Víme, že takový (pozitivně) není a myslíme si (alespoň úvodní učebnice to konstatují s povzdechem), že by takový byl lepší. Matematické modely, které by měly odrážet skutečnost (modelem by jim měla stát realita) se často stávají modelem podle kterého upravujeme realitu. Nemám vůbec nic proti tomu snižovat náklady na vstup a výstup z trhu, jen zde poukazuji na to, že role modelu a modelovaného se často prohazuje.

A když už jsme u toho: žalostně málokdy se zamýšlíme nad tím, jak by takový dokonalý (konkurenční) model vypadal ve skutečnosti. V takovém světě dokonalé konkurence bychom asi nakonec žít nechtěli - nebyl by v něm žádný motiv k inovacím (neexistovalo by patentové právo, které nutně ustanovuje alespoň dočasný monopol) a neexistoval by žádný zajímavý podnikatelský zisk (jízlivě by se tak dalo říct, že přestože se jedná o základní model konkurence, paradoxně se v implikacích blíží cílům komunismu).

Díky za každou novou facku

Před dvěma týdny jsem se na Vysoké škole ekonomické zúčastnil debaty na téma výuka ekonomie. Kromě toho, zda stávající učebnice nevyhodit, jsem se dostal do zajímavé diskuse s ekonomem-fyzikem Dušanem Třískou. Kdykoli se bavím s teoretickými fyziky, říkal, ptám se, kolik procent skutečných fyzikálních jevů (tedy nikoli v pečlivě umělých laboratorně vykastrovaných situacích), je fyzika schopna uspokojivě vysvětlit. Jejich odpověď bývá mezi 5 - 7%.

OK, pokud exaktní fyzika umí tak málo, jak málo umí měkká společenskovědní ekonomie? Chybou ekonomů bylo, že jsme to nevěděli nebo si nepřiznali. Vlastně se divím, že po nás někdo ještě stále chce slyšet odhady růstu, inflace a nezaměstnanosti na další roky.

Naše modely se totiž tak trochu chovají jako modelky. Nosí to, co je v módě, dokážou o tom všechny přesvědčit a dokážou velice spolehlivě a krásně předpovědět předvídatelné (částečně se na tom podílejí) a potom z toho udělat modlu. Buďme rádi, když nám (nemodelovatelná a nemodlovatelná) realita dá facku.

Psáno pro HN

02. 10.

Šalamounův test

Tomáš Sedláček Přečteno 4898 krát

Biblický král Šalamoun měl kdysi rozsoudit dvě rozhádané matky, které se přely o dítě. Král pachole vzal a chtěl je mečem "spravedlivě" rozseknout vedví. Jedna žena souhlasila; druhá se jej raději byla ochotna vzdát, jen aby nepřišlo o život. Král bez potíží poznal matku a dítě jí svěřil.

Občas to tak vypadá, jako by Česko bylo dítě o jehož vlastnictví se hádají zdejší politici. A jsou mezi nimi i takoví, kterým není proti mysli nechat jej rozseknout.

Zdejší politickou krizi totiž primárně nezavinil Ústavní soud, jak se nám někteří snaží namluvit, ale je přímým a jednoznačným důsledkem svržení vlády, navíc uprostřed doby, po kterou předsedala Evropské unii: než aby vládli tamti, to raději ať nikdo. Rozsekněte dítě!

Správná míra detailu

Kdyby tenkrát nebyla bývala vláda shozena, nic z těch trapasů - jichž jsme teď kolem sebe svědky - by se dít nemuselo. Kdo zasadil, ten sklízí.

Anglický filozof David Hume kdysi v jiné souvislosti napsal, že čistý rozum může upřednostnit zničení celého světa před poškrábáním vlastního prstu.

Dát všanc dobré jméno Česka pro uspokojení vlastní ješitnosti je přece opravdu špatná věc. A nakonec se dozvíme, že vlastně předčasné volby ani nikdo tak nějak nechtěl. Každý, kdo pomáhal svrhnout vládu, nebo kdo se jí aktivně nezastal - a to včetně prezidenta republiky - by se měl stydět. Teď dvojnásob. Uvrhl zemi do chaosu. Svět si musí ťukat na čelo.

Je to navíc velké utrpení, když člověk nerozumí tomu, co se děje v jeho vlastní zemi. Demokracie, podobně jako právo či úroveň ekonomiky, se hodnotí podle předvídatelnosti. U nás nevíme dne ani hodiny a rozehrály se tak složité hry, že jim nerozumí ani samotní politici. Ať se pak nikdo nediví, že hladina cynicismu je na tak vysoké úrovni, že už to nikoho nebaví sledovat. Nejsmutnějším důsledkem je pak nízká volební účast.

Úroveň demokracie se krom jiného pozná také podle toho, jak detailně se diskutuje o věcech veřejných. V pokročilých demokraciích se řeší, jakou barvu bude mít místní most a zda ministr jel služebním autem v soukromé záležitosti. Jinými slovy jde o to, jak vysokou rozlišovací schopnost má veřejný diskurz. A ještě jinak, do jakých mikrodetailů veřejnost vidí, nebo o nich dokonce spolurozhoduje.

U nás se neustále řeší tak základní věci (svrhávání vlády, kdy budou volby...), že v tom zapadne i sebedůležitější téma. Koho by zajímaly předražené dálnice, korupce nebo reforma soudnictví, když se stále musíme bavit o triviálních věcech demokracie?

Dítě a medvěd

Pokud politici budou bořit po sobě vše, co předchozí vláda postavila, nepohneme se z místa. Třeba na Slovensku si vláda s opozicí kompletně prohodila role, a přesto nový kabinet navázal (ano navázal!) na to, co postavil ten před ním.

Základní reformy zůstaly zachovány a zachován zůstal i ambiciózní termín přijetí eura. Slováci se díky tomu posunuli dál a už nemusejí neplodně řešit, zda půjde koruna nahoru či dolu, jak zvýší či sníží úrokové sazby pár lidí v centrální bance.

I díky tomu teď mají naši východní sousedi mentální i mediální prostor na to, aby mohli řešit důležitější věci. Vyřešeno, jede se dál. U nás jedna vláda odtroubí přípravy na euro, které předchozí chystala, a následující zas "na oplátku" zboří předsednictví. Politici nejsou z našich peněz placeni za to, aby se hádali, ale aby se dohodli. A přitom musíme neustále řešit dokolečka to samé.

Politici by se měli dohodnout na základním směřování (boj proti korupci, školství, ...) a pověřit úřednickou vládu, ať navrhne a odstartuje práci na nezbytně nutných reformách.

Půlení dětí (a porcování medvědů) již bylo dost.

Psáno pro HN

Archiv článků: říjen 2009

Uklidněte se, nikdo po nás nejde

Minulý týden, dvě velké události a naše trojí role

Velká omluva aneb Master Yoda vs. ekonomové

Modely a modelky aneb O modlách

Šalamounův test

Blogeři abecedně