Tomáš Sedláček

26. 03.

Pěna dní a rychlost života

Tomáš Sedláček Přečteno 13425 krát

Kam se poděla ta úspora času z veškeré té technologie? Ještě pamatuju i já, a to patřím k mladší generaci ekonomů, že jsem první ročníky vysoké školy vystudoval bez mobilního telefonu. Mít e-mailovou adresu byla novinka, která mne uváděla v úžas. Maily se četly v Hollaru v knihovně a často se čekala fronta na počítač (kdo měl tehdy internet doma?!). Naši předchůdci ještě odevzdávali diplomky psané na stroji, průklepák povolil tak tři kopie. Právnické firmy zaměstnávaly celá patra pisatelů na stroji. Místo SMS se psávaly papírové dopisy. Ty chodily po Evropě tak týden, takže než jste se dozvěděl odpověď na otázku "jak se máš?", trvalo to čtrnáct dní. Tedy za předpokladu, že adresát hned po obdržení dopisu sedl, napsal odpověď a zanesl ji zrovna na poštu.

Dnes už vůbec nechápu, jak si lidé dávali schůzky bez mobilních telefonů, jak se bez mailů organizovaly konference, jak se bez internetu připravovaly přednášky a jak se bez počítače psaly celé knihy. Kolik času se muselo promrhat!? Pamatujete na všechno to zbytečné čekání u telefonu (rozuměj "pevné linky"), když se "čekalo na hovor"?

Co se s nimi mohlo stát?

Přesto nemám pocit (kdo ho má, ať zvedne ruku), že bychom dnes měli víc času než tehdy. Skoro mi to přijde naopak, nevím, zda to není jen malý počátek mé budoucí idealizace minulosti, ale přesto: tehdy se mi zdálo, že bylo času nějak víc. Přitom by to mělo být naopak. Objem práce, která nám kdysi mohla trvat týden, dnes třeba hravě zvládneme za jediný den. Kam se tedy poděla ta úspora času?

Jedna možná odpověď je, že šla do bohatství. Prostě máme více "urychlovacích" technologií, pracujeme stejně nebo možná ještě více - tedy více a rychleji vyrábíme, a tím bohatneme. To se mi však nezdá být postačujícím vysvětlením. Zdá se mi, že užitečnější pohled na tuto otázku je následující: v průběhu jednoho života jich stihneme prožít mnoho. Za jeden život stihneme nasbírat zážitků, co mohl nadprůměrný dobrodruh sbírat životů sedm. Teď nemluvím o hloubce prožitku, ale pokud bychom si za každé "vidět Niagarské vodopády" dělali čárku, tak bychom jich stihli násobně víc než Kipling.

Jan Mühlfeit, ředitel Microsoftu, mi kdysi nadšeně vyprávěl, jak dnes během jediného odpoledne stihneme vstřebat zhruba stejný počet informací, jako rurální člověk před několika stoletími za celý život. Dnes víme všechno možné o celém světě, máme pocit že ho máme jakoby "na talíři" na obrazovce. Kdysi se o konci války (ve vlastní zemi) odlehlejší kouty dozvěděly o týdny později. Dnes víme vše hned a ještě je nám to mnohdy málo, chceme to vědět s předstihem. Podobně je to s vlastněním věcí. Kdysi mívali lidé celkem snadno spočitatelný počet předmětů, zkuste si dnes spočítat, kolik toho máte ve svém vlastnictví. Točí se mi hlava jen při té představě.

Zpomal, ať si to můžeš užít.

Pěna z úst nám jde jak uříceným koním, ať je naše rychlost seberychlejší, stále budeme, zdá se, šlapat na plyn, co to jen půjde. Krásně to kdysi, ještě v "klidných dobách" vyjádřil Jan Werich v jedné své pohádce: závodník projížděl celým svým životem ve své megaformuli, stále rychleji a rychleji, lesy a pole kolem něj se dávno změnily v táhlou hnědozelenou šmouhu. Každé město stejné jako ostatní. Až se mu jednoho dne ten nelidský přístroj, který si šíleného řidiče dočista zotročil, porouchal. Jeho překvapený úžas a nový svobodný pěší život plný jiných krás si dokážete domyslet. Den bude mít neustále 24 hodin. Rychlejší život nám sice dovolí katalogově prolistovat atrakce celého světa, ale slovo prožít se scvrkne právě na prolistování a krásy života na pouťové atrakce.

A nakonec můžeme velice snadno dojít k závěru, že to všechno vlastně je, řečeno s Patočkou, "nuda obřích rozměrů".

Psáno pro HN

20. 03.

Sen nikdy nespí aneb Bajaja v nás

Tomáš Sedláček Přečteno 5348 krát

Ve filmu Watchmen se objevuje scéna jako vystřižená z urbanistického armagedonu - ulice hoří, lidé umírají na barikádách. Jeden z hlavních hrdinů filmu se zeptá svého druha, který drží revolver v ruce a střílí po lidech: "Co se to jen stalo s naším americkým snem?" A druhý hrdina, ten s revolverem, odpoví: "Splnil se nám." Pokud se vám splní, co chcete, a vy s tím nejste stále spokojen a máte tendenci něco dalšího chtít, je dost pravděpodobné, že věci mohou dojít až do podoby výše zmíněné scény.

V roce 1957 napsal americký ekonom John Galbraightknihu Bohatá společnost, v níž přirovnával snahu neustále růst k běhání myši v kole. Od toho roku reálné americké HDP dále rostlo a dnes je o 87 % vyšší. Pokud byla společnost v roce 1957 považována za bohatou, za co ji budeme považovat teď, za arcibohatou? Splnil se už americký sen? A v co se promění?

Ale zpět ke snu. "Sny k tobě hovoří, sny s tebou chodí," šeptá se (v tomto případě výhružně) ve známem Lynchově filmu Modrý samet. Naše sny jsou stále s námi - a ovlivňují nás víc, než si myslíme. Nejen ve snu, ale i přes den. Přejeme-li si sen o pokroku a věříme-li v imperativ neustálého zvyšování životního standardu, pak je to právě tento sem, který nás nutí každé pondělí vstávat z postele a pracovat na věcech, jež nás nebaví, nenacházíme v nich naplnění a smysl, anebo se nám vysloveně příčí. Takovéto představy nám pak vytvoří vězení, které nevidíme, necítíme, ale které nás přesto ovládá, ať spíme, či bdíme.

Slovinský filosof a psycholog Slavoj Žižek v tomto kontextu upozorňuje, že jsme si kdysi říkávali, že slabší povahy, které nedokážou unést realitu, utíkají do snu. Dnes bychom mohli spíše říci, že lidé, kteří nedokážou zvládnout své sny, utíkají do reality, kde mají alespoň zdánlivý pocit, že mají věci pod kontrolou.

Takový sen nás však ovlivňuje i v jiném smyslu. Když se pozorně zaposloucháte do svých hlubších motivů, dost možná zjistíte, že mnoho našeho jednání není ani tak racionální, jako je následováním jakéhosi vysněného hrdiny, jakéhosi Bajaji v nás. Prostě se vžíváme do rolí a skládáme si různé hrdiny pro různé role. Občas chceme být dobrodružným Aragornem, a tak se vydáme do lesa, občas zase svůdným boháčem, tudíž vyrazíme na večeři se svíčkami. Kde se tito Bajajové berou a kdy který z nich mluví, je velkým tajemstvím. Některé hrdiny jsme si vzali z pohádek našich babiček, další z jiných příběhotvorných médií - filmů, knih, reklam. Tato média (!) nicméně bezděky převyprávějí staletí a možná tisíciletí staré archetypy hrdiny a předávají je dál, zmodernizované a přizpůsobené.

Tyto sny nás ženou, animují kupředu. Je to ta iracionální složka naší duše, o níž píše ke konci Etiky Nichomachovy Aristoteles: "V duši jedna složka jest nerozumná, druhá rozumná...zdá se totiž, že tato (nerozumná) složka a tato mohutnost jest činná zvláště ve spánku..." O něčem podobném pojednává i Maynard Keynes: "Velký podíl našeho konání závisí na jakémsi spontánním optimismu spíše než na jakýchsi matematicky vážených propočtech. S nejvyšší pravděpodobností naše rozhodnutí k činu ...můžeme přisoudit skutečně jen působení animal spirits - spontánnímu nutkání k činu spíše než k nečinu." Je to snad něco podobného, co chtěl říci Pascal, když napsal, že "srdce má své důvody, kterým rozum nerozumí".

Problém spočívá v tom, že tento sen, tu animující, zvířecí složku v nás musíme něčím živit. Na našich snech, na našich touhách, nebo chcete-li poptávce, toho totiž moc daného nebo přirozeného není.

Musí nám být řečeno, co máme chtít, po čem máme toužit, co máme poptávat, jak říká Žižek. Musíme vidět obrázek Karibiku nebo o něm slyšet příběh, než po něm začněme bezbřeze toužit. Podle těchto snových obrazů, příběhů a hrdinů se pak chováme, po nich toužíme, určují nám vektor života. Kdysi se točily filmy tak, aby byly "jako ze života", dnes se snažíme žít své životy tak, aby to bylo "jako z filmu". Sen prostě nikdy nespí.

Psáno pro HN

20. 03.

Pandora a Eva aneb O touze, která nás ničí

Tomáš Sedláček Přečteno 9175 krát

Kdokoli otevře "Pandořinu skříňku", může si být jist velkým průšvihem. Ale kdo vlastně byla ta Pandora?

Řecká mytologie tak označuje první stvořenou ženu (tedy jakýsi protějšek starozákonní biblické Evy), která se měla stát (narozdíl od Evy) pomstou bohů člověku. Nosila s sebou velikou vázu (to je ta "skříňka"), v níž bylo uloženo veškeré trápení a zlo, jež předtím na zemi neexistovalo. A protože byla Pandora nejen svůdná, ale i zvědavá, jednoho dne (asi ne moc krásného) "skříňku" otevřela, aby do ni nahlédla.

A z vázy na zem začaly proudit zlo, nemoci a (což zajímá teď nás) prokletí práce. Práce, jež byla předtím příjemná a milá a člověka bavila, se stala těžkou a únavnou. Pandora sice svou vázu rychle zavřela, avšak to už bylo pozdě.

Podobný příběh můžeme číst i v příběhu o Evě a Adamovi. Eva, zřejmě ze zvědavosti, po intelektuální přestřelce s hadem (jíž se mimochodem Adam zcela vyhnul) ochutnala zakázaný plod a výsledkem bylo vyhnání z ráje a vstup zla na svět. Tedy cosi podobného, co se stalo v příběhu Pandořině.

Když práce bývala příjemná

Pro nás z toho plyne několik zajímavých věcí. Zaprvé, lidstvo ve svých příbězích pamatuje na dobu, kdy byla práce příjemná.

I v rajské zahradě měl člověk pracovat - Bůh postavil člověka do zahrady Eden, aby ji tento obdělával a střežil. Rajský stav tedy pro první kultury nebyl stavem nečinnosti, ale příjemnou prací. Koneckonců kolik Čechů a Češek si dodnes podrželo jako koníčka zahrádkaření jen tak pro radost?

Zadruhé, v obou příbězích (které téměř neměly historicky šanci se ovlivnit) to byla touha, zvláštně přehnaná poptávková nenasytnost, jež přivedla na zem zlo a prokletí.

Eva a Adam mohli jíst z "každého stromu zahrady", a přesto jim to bylo málo. Nevíme, co přimělo první lidi k tak neskromné nedostatečnosti. Co jim chybělo? Podobně tak s Pandorou. Tyto příběhy nám napovídají: I kdybychom měli všeho dost a žili v ráji, stále nám to nebude stačit a budeme mít neustále tendenci (zcela zbytečně) otevírat "třinácté komnaty" (v této podobě se podobný příběh či ponaučení dostává do českých pohádek).

Co ale mají pohádky, příběhy a mýty společného s exaktním technickým oborem, jemuž říkáme ekonomie? Více než si myslíme.

Vezměme si významné zástupce vědeckého a matematického pojetí ekonomie - chicagskou školu. Snaha být neustále nespokojen a chtít víc, je totiž jevem, který zaujal hloubavější ekonomy této školy.

Frank Knight, snad nejvýznamnější chicagský ekonom minulé generace, jednou poznamenal: "Je lidskou přirozeností být tím nespokojenější, čím lépe se mi vede." A George Stigler, další významný ekonom chicagské školy, dlouholetý přítel a kolega Miltona Friedmana a také Frankův žák, dokonce jednou napsal, že to, po čem průměrný člověk nejvíce touží, není, aby se mu splnila přání, která má, ale aby si dokázal přát ještě lepší věci.

Až do potu tváře

V tomto ohledu jsme všichni stejní jako Pandora či Eva. Psychologické čtení těchto pradávných příběhů by pak jistě mohlo rozvinout téma ženy jakožto symbolu citové a měkké části lidské duše, kdežto muže jako stereotypně racionální části našeho já.

A jak tyto příběhy číst - v jakési hyperbole - dnes? Své neustálé touze mít (až nebezpečně) více a více jsme obětovali příjemnost práce. Jsme zdaleka nejbohatší civilizací, která zde kdy žila, přesto máme ke slovíčku "dost" nebo "spokojenost" stejně daleko, ne-li dále, než jsme měli kdy předtím.

Jednou větou: Kdybychom si sami nemuseli neustále zvyšovat HDP a produktivitu, nemuseli bychom se také neustále upracovávat až do "potu tváře".

Psáno pro HN

08. 03.

Animal spirits a racionalita: strach z obojího

Tomáš Sedláček Přečteno 7577 krát

To, čeho se bojíme, často prozradí o naší době nejvíc. Zdá se, že se jako lidé bytostně obáváme dvou věcí - zvířeckosti (příliš životně spontánního) a mechanického (příliš mrtvolně chladného). Hned to vysvětlím. Také se pokusím ukázat, co to má společného s ekonomií.

Bojíte se v noci v lese? Nebo myší, pavouků či hadů? Ačkoli ani jeden strach přitom není racionálně odůvodnitelný, přesto se nás občas zmocní až panická hrůza, když jsme s něčím takovým konfrontováni. Na toto téma koneckonců existuje bezpočet hororů a příběhů, např. fenomenální Ptáci Alfreda Hitchcocka.

Na druhou stranu velký počet novodobých příběhů a mýtů (zachycených dnes většinou ve filmech) poukazuje na to, že největší ohrožení lidstva představují roboti, cosi mechanického, co jsme kdysi sami stvořili. Stroje se však hrůzostrašně vymykají kontrole, jako bychom vyvolali jakéhosi mechanického démona z Aladinovo-vědecké lampy. V tomto scénáři lidskost neohrožuje zvířeckost, nýbrž naopak nelidské, jakoby oživlé mrtvé stroje (první díl Matrixu, Transformers, ale i starší klasika, např. R. U. R). Cyberpunk se odvrací od kdysi optimistického pohledu na (konzumní nebo vědecko-technický) pokrok a dělá z něj noční můru. Stroje se stávají zvířecky neovladatelné. Vždyť stroje často nabývají lidskou (roboti) či zvířecí podobu (ve filmu Matrix vypadají stroje jako chobotnice či hmyz).

Čapkovo dědictví

Máme štěstí, že máme Čapka. Jeho Válka s mloky a R. U. R. mají mnoho společného - vlastně spojují oba výše zmíněné motivy. V prvním scénáři nás ničí zvířata, ve druhém roboti, jež jsme sami vytvořili (mimochodem zvláštní, že se je snažíme vytvořit k obrazu svému, dát jim lidskou podobu, jako kdysi Bůh stvořil k obrazu svému člověka). V obou případech se však bojíme téhož: lhostejnosti, s níž nás mloci nebo jiné zvířecí bytosti trhají na kusy, taktéž se bojíme i lhostejnosti robotů. Pozdější sci-fi oba hororové elementy kombinuje a vzniká postava vetřelce, ufona, hrůzného nelidského zvířete, mnohdy technicky vybaveného, jemuž na všem lidském vůbec nezáleží, asi tak jako nám třeba na ubrousku od párku v rohlíku.

A jak to probůh souvisí s ekonomií? Zaprvé, člověk nemusí být psychologem, aby viděl, že v obou extrémech se člověk bojí svých vlastních psychických rysů. Dalo by se říci, že se pohybuje právě i mezi těmito dvěma extrémy, onou mrtvolnou racionalitou a živočišnými emocemi. Zadruhé, hororovým zvířatům i mrtvému mechanickému stroji (či mrtvému duchu) chybí to, co ekonom Adam Smith považuje za klíčovou lidskou morální vlastnost, totiž soucit. Zbavíme-li se jej, stanou se z nás buď zvířata, anebo stroje. To záleží na tom, ke kterému extrému se přikloníme, zda k zvířecímu v nás, anebo mechanicko-racionálnímu. Z obojího máme ontologický strach. Zatřetí, vědecko-technického pokroku se podvědomě obáváme. Bojíme se, zda jsme konzumním životem nevyvolali něco, co se vymklo kontrole, co spíše ovládá nás a cupuje a mění náš svět, jejž jsme znali a měli rádi.

Strach a harmonie

A konečně začtvrté, Maynard Keynes se proslavil termínem "animal spirits", tedy otrocky přeloženo zvířecí duch (lépe přeloženo duševní, cosi, co námi - dle Aristotela - hýbá, co nás animuje). Animal Spirits v nás jedná emotivně, spontánně, nedomýšlí důsledky, chová se jakoby zvířecky. Právě tímto principem Keynes ve své stěžejní knize Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz odůvodňuje mnohé v ekonomice. Něco jsme si přece jenom přinesli z lesů, z doby, kdy jsme žili přírodně. Žijeme sice civilizovaně ve městě, nosíme kravaty a čteme statistiky, ale každý v sobě nosí své animal spirits. A přítomnost tohoto nepochopitelného až mystického v nás zase nahání strach exaktní vědě, ale i selskému rozumu. Oboje nás však činí lidmi. Mír nastane, až se nám podaří s tímto žít v harmonii.

Psáno pro HN

01. 03.

Nesmrtelnost, elixír stáří a re-klam-a

Tomáš Sedláček Přečteno 10749 krát

Dnes nám touha předků po nesmrtelnosti přijde komická. Proč tu být navěky? Koneckonců mnoho lidí chce se vším seknout pěkně na konci svého "produktivního věku" a někde kolem padesáti se odporoučet. Ano, nesmrtelnost je věru směšná představa, ale současná touha po věčném mládí je ještě směšnější.

Gerontofóbie

K tomu několik úvah. Tak zaprvé, pocit nesmyslnosti života v okamžiku, kdy nejsme produktivní, je zajímavě spjat s představou, že jsme tu jen a jen proto, abychom společnosti nějak přispívali, něco vykonávali, něčím si své bytí zasloužili. Jako bychom měli potřebu vykoupit vlastní existenci.

Zadruhé je z této úvahy cítit strach ze stáří - ze slabosti, nemocí, z toho, že budeme na obtíž, možná i strach z nudy. Z té nudy, jež pramení z prázdnoty, kterou jsme si celý život zaplňovali bezděky prací? Smysl života vybuzený pravidelným vstáváním a během za kariérou, jejž ale nakonec nikdy nikdo nevyhlásil a za který se žádné skutečné medaile neinkasují. Je mi jasné, že staří není žádný med. Není to ale dáno spíše naší dobou než samotným životním obdobím?

Stáří v sobě skrývá i spoustu krásného. Odpadá důraz na péči o tělo a jeho sílu, což může být užitečné. Jak krásně píše Clarissa Estés v knize Ženy, které běhaly s vlky, člověku se ve stáří přímo nabízí pečovat spíše o nitro. Jenže ve věku fascinovaném mládím a tělem to asi ani jinak dopadnout nemůže.

Smějeme se elixírům, které si naši předci míchávali. Copak jsme na tom jinak? Co všechny ty neuvěřitelné krémy, šampony, přípravky a mučicí nástroje, jež nás mají udržovat mladými a dlouhověkými?

Všimli jste si někdy, ze kterých exotických výtažků bývají složeny? Tu ginkgo, tu kořen ženšenu, tu další neznámý krkolomně pojmenovaný, a tedy zaručeně stáří oddalující tajný indiánský recept...

Jsme úplně stejní jako ti před námi. Všichni moc dobře víme, že je reklama šalba (ta krásná žena, co zvedá vaše telefony, u daného operátora nikdy nepracovala) a že modelky(!) za krásné vlasy nevděčí šamponu, ale něčemu, anebo někomu zcela jinému. Přesto se těmi reklamami vlastně řídíme, když nám vadí, že nemáme "reklamně" ploché bříško a vlasy pevné tak, že zlomí ocelové nůžky.

Hádala se duše s tělem

Před nedávnem jsem četl o člověku, jenž se dožil tak neuvěřitelného věku, až to zaujalo média. A na co se ho ptali? Co jste celý život jedl? Jak jste celý život cvičil? Co jste dýchal? Kouřil jste a pil?

Dlouhověkost jsme si už prostě zvykli spojovat jen s jedním faktorem: s tím, co do těla vchází a co se s tělem dělá. Jako by platilo, že čím zdravěji budeme jíst, tím déle budeme na světě. Možná to tak v určitém procentu vychází - a co když platí i Ježíšovo "neznečišťuje vás, co do vás vchází (jídlo, pití, vzduch, kouř), ale co z vás vychází (skutky, slova, chování, výraz tváře)".

Co když má i náš vnitřek - nejen jeho vnější schránka - velký vliv na naši dlouhověkost. A zejména pak na její kvalitu? Jak bychom ale něco takového měli měřit? A dokážeme to vůbec? Jak měřit etiku a vnitřní rozpoložení člověka? Odpověď se tady nabízí stejně nutkavě jako otázka: jak už kdysi pravil Aristoteles, fakt, že se něco nedá přesně měřit, ještě neznamená, že to není pravda, nebo že to není možné seriózně zkoumat.

Možná v tom spočívá tajný elixír stáří. Totiž že pozdní věk s takto uvažujícím člověkem je příjemnější nejen pro něho, ale i pro jeho okolí. A je také zřejmé, že nastává později než u lidí s jen perfektní fyzickou nekuřáckou schránkou, ale bojácnou dušičkou.

Ve zdravém těle zdravý duch. Ale zdravý duch může být i ve slabém, trpícím nebo nemocném těle. Dokonce bych si tipnul, že tomu tak bývá častěji.

Psáno pro HN

Archiv článků: březen 2010

Pěna dní a rychlost života

Sen nikdy nespí aneb Bajaja v nás

Pandora a Eva aneb O touze, která nás ničí

Animal spirits a racionalita: strach z obojího

Nesmrtelnost, elixír stáří a re-klam-a

Blogeři abecedně