Řekneme-li, že trh vždy vybere toho nejlepšího, pak musí být nějaký způsob, jak zjistit, zda se trh nezmýlil. Například jsou dvě firmy, A a B, a nikdo neví, která z nich je lepší. Až díky trhu vyhraje třeba ta první. Jenže jak poznáme, že byla opravdu lepší? Protože ji vybral trh. A proč ji vybral trh? Protože byla lepší... A točíme se v kole.
Pokud dnes Amerika kolonizuje svět ekonomicky, my jsme to dělali doslova - vůči třetímu světu. Pokud levice říká, že americký kapitalismus zotročuje a diktuje světu, co má dělat, dělali jsme to my nikoli v přeneseném slova smyslu, ale doslova.
Dvěma světovými válkami, které byly způsobeny Evropou Evropě (neohrožoval nás
žádný útok zvenčí ani hladomor nebo "nedostatek místa") jsme sami začali cítit, že jsme
ztratili morální, politické, ekonomické, vojenské i filozofické právo vést svět, tedy být
supervelmocí.
Pak byla Evropa v prachu a zmatku poválečné obnovy, že které jsme se dostali
za vydatné pomocí Marshallova plánu (američané pomáhali kontinentu, kde válka
vznikla a přenesla se na celý svět! a mimochodem nebyly to půjčky, ale dary). Od té
doby se Evropa zmohla a utvořila ve svých dějinách cosi absolutně bezprecendentního:
svobodnou unii národů, které spolu neválčí, ale jednají, nebo ještě pregnantněji:
obchodují.
Je zajímavé sledovat, jak krizí Evropa paradoxně ožila: nyní se hádáme nad pivem, i v té nejzapadlejší vesnici, co s EU dál. Ale také unie samotná postupuje mílovými kroky - témata, která byla ještě před půlrokem tabu či bláhovým snem (nebo obojím), se dnes uvádějí do praxe.
Od roku 1989 měly Československo a později dva státy z něj vzešlé jednu hlavní mezinárodní prioritu: pryč ze země nikoho, pryč od toho, co zbylo po rozpadu SSSR. Vstoupili jsme do OECD, NATO a EU. Aby bylo všem jasné, kam patříme – a kam bychom, nebýt 40 let reálného socialismu, patřili již dávno.