Většinu z nás vlastně naše osobní HDP ani nezajímá. Dokážeme žít své životy, aniž bychom se tím zabývali. Proč nás tedy zajímají a noviny a politiku neustále plní detailní čísla o celospolečenském HDP, abstraktním počtu, který říká něco o sumě práce milionů lidí?
Proč se za své touhy v běžném jazyce tak stydíme a raději se schováváme za to, že je to naše povinnost? Dokážeme zvládnout svou vlastní svobodu, kterou naše doba tak rozpoutala a dala na piedestal nejvyššího božstva?
Dnes žijeme v tak přeekonomizované době, že i na lidský život koukáme ekonomicky. Plnohodnotný život je pro nás jen v produktivním věku. A tak dítě považujeme za jakýsi předstupeň a důchodce zase vnímáme (bohužel) jako jakýsi odpadek produktivního člověka.
Národy, nepravděpodobné národy jdou nahoru a dolů a v tom je ekonomie krásná. Krásná a tajemná je i v tom, že tento vývoj nelze předpovědět, a když se o to někdo pokusí, většinou bývá překvapen.