Kuriózní, do minulého týdne byl průběh prezidentské kampaně něco, na co jsme mohli být v mezinárodním měřítku hrdí. Nyní za notného přispění rodiny současného prezidenta, který paradoxně sám před fraškovitostí nejvíce varoval, se z prezidentské kampaně stává plejáda toho nejnižšího, co je představitelné a občas i za hranicí představitelného. Benešovy dekrety, které s tím nemají vůbec nic společného, kádrové profily rodin do třetího kolene a urážky nejhrubšího zrna ukazují právě na to, jaký by prezident neměl být. Ani současný, ani minulý, ani budoucí.
Člověk musí umět odejít, jinak se z něj může stát strašák jeho vlastních dětí a nejbližších, včetně někdejších obdivovatelů a podporovatelů. A bude hrozit, že místo důstojného odchodu do paměti národa odejde v ostudě, kterou si ale bezděky způsobí sám.
Když dělá prezident, schválně nebo nevědomky, ostudu, je to smutné a neomluvitelné. Od zítřka tedy volme podle toho, kdo může být sympatický nejen mně, ale i světu.
Už dlouho se nestalo, že by český politik nebo politička řekli něco, na co člověk může být hrdý, že bylo řečeno (občas se to podaří Karlu Schwarzenbergovi), a že je to výrok, který nás posune - i v očích světa - dál a který je pamětihodný.