Když dělá prezident, schválně nebo nevědomky, ostudu, je to smutné a neomluvitelné. Od zítřka tedy volme podle toho, kdo může být sympatický nejen mně, ale i světu.

Jak hrozně moc toho prezident zmůže, je jasné všem - jen si vybavte dva téměř polární symboly: Václava Havla a Václava Klause. Přitom vůbec nejde o pravomoci právní, ale právě symbolické - a symbolika je mnohdy to nejdůležitější.

Naše vlajka, technicky řečeno, jsou běžné tři barvy, ale dohromady dávají symbol, který je nám drahý a který nás jaksi reprezentuje a na který bychom chtěli být hrdí - ať už při hokeji, v kultuře, vědě... a světe, div se, i v politice, byť jsme si od tohoto pocitu za poslední léta poněkud odvykli. Pokud je prostě cosi českého ve světě vážené, dělá nám to dobře a jsme na chvíli schopni o(d)pustit i domácí šarvátky a případné antipatie či osobní názorové deviace.

Právě tuto roli hraje prezident. Když dělá prezident, schválně nebo nevědomky, ostudu, je to smutné a neomluvitelné. Přitom nejde o to, (ne)kritizovat nebo (ne)nabízet neotřelé pohledy. I to, nebo právě to, se dá (a pokud to má někam vést, dokonce musí) dělat s grácií. Pokud je člověk kritický, což je užitečné, musí si dát pozor, aby byl pokorný, a nikoli do sebe zahleděný, jinak prostě riskuje, že se s ním nikdo bavit nebude a stane se koloritem, který není brán vážně a nikdo mu, pokud vysloveně nemusí, nevyjde vstříc. Jeho proslovy se protrpí nebo v horším případě vyslechnou s úsměvem na rtech a tím to skončí.

Prezident má kritizovat sympaticky a tak, aby to mělo nějaký dopad. Koneckonců Václav Havel byl k mnoha věcem velice kritický, ale dokázal svou kritikou přesvědčovat, a nikoli urážet. Dokázal spojovat, a nikoli rozdělovat, byl vítaným hostem, nikoli hostem, který budil rozpaky a se kterým si zahraniční hostitelé často nevěděli moc rady.

Jinými slovy hostit Havla byla čest, se kterou se všichni demokratičtí politici rádi pochlubili, ať si současný Hrad mele bludy o antikristovi třeba donekonečna. Nezvolme si prezidenta, u kterého budou muset opět cizí protokoly řešit, jak minimalizovat rizika jeho návštěvy. Koneckonců raději bych prezidenta, který bude hrdinou v zahraničí než doma.

Když člověk čte mezi řádky a poslouchá debaty, od nového prezidenta si lidé většinou slibují změnu atmosféry... a to, aby se za něj společnost nemusela stydět. Aby otvíral dveře do světa, a nikoli zaměstnával české diplomatické štáby, aby měsíce po jeho návštěvě žehlily ostré výroky, nesympatická gesta a zbytečné urážky či nevědomosti. Prezident by měl zvyšovat počet kamarádů dané země - a měl by ty kamarády v ideálním případě již sám mít.

Den před volbami nechci nabádat ke konkrétnímu kandidátovi, byť je asi jasné, koho bych si přál. Tak trochu jinak: není dobré, aby nás zastupoval člověk, který je pro bonmot ochoten urazit hlavu jiného státu či jeho občany. Není dobré, když budeme mít provinčního politika, který se začne se světem seznamovat až v úřadě. Bylo by fajn, aby jej měli lidé rádi, a ne se báli, komu se pomstí, koho zostudí a kde na ni či něj noviny vytáhnou letitého kamarádíčka s korupční kauzou a zlatým řetízkem na masivní šíji koupeným za nakradené peníze.

Náš hlavní diplomat by tedy měl být hlavně diplomat. Měl by být vítaným hostem, který umí reflektovat dobu, není mu vše kolem odporné a je schopen pro svou vizi lidi nadchnout. Pokud si současný prezident stěžuje na blbou náladu, ten nový by měl být schopen ji zlepšit a dodat nám víru, že na světě nejsme jen pro vepřo knedlo zelo, ale že v Evropě, vědě, kultuře, politice, ekonomice a dějinách máme svoji roli, kterou můžeme sehrát jen my - a tedy jen na nás záleží, zda ji sehrajeme dobře, nebo zbaběle.

Od zítřka tedy volme podle toho, kdo může být sympatický nejen mně, ale i světu. Nevolme podle toho, co prezident může udělat pro mě, ale pro Česko. Koneckonců nevolíme si kamaráda do hospody, ale někoho, kdo by nás měl umět dobře zastupovat v zahraničí. Chceme někoho, kdo zvrátí trend banánorepublikalizace a odsunu na periferii Evropy, ze které jsme se tak dlouho a celkem úspěšně dvacet let hrabali.

Přeji volbu, za kterou se nebudeme stydět.

Psáno pro HN