Demokracie i svobodné trhy jsou naším výtvorem a že se proto o ně musíme starat, pečovat o jejich duši a ducha. Kapitalismus před dvaceti lety vypadal jinak než dnes a to vůbec nemluvím o tom, jak vypadal před sto lety. Mám za to, že jeho dnešní podoba je, přes veškeré peripetie, lepší.

Člověk, který se narodí v New Yorku nebo v Praze, vlastně od začátku svého života nevidí nic, co by nebylo umělým výtvorem společnosti. Kam se podívá, výtvory lidských rukou dělané pro lidi. Jen se rozhlédněte kolem sebe, nemáte šanci dotknout se čehokoli přirozeného. I ten strom, který krášlí a občerstvuje ulice, je tam proto, že se jej tam rozhodla dát jakási úřední osoba, jejíž instituce má na starosti krášlení a občerstvování ulic pomocí sázení stromů. Tolik postřeh rakouského filozofa minulého století Ivana Illiche.

Žádný oběd není zadarmo

Nutno dodat, že z této situace není téměř úniku - pokud se rozhodnete jet na dva měsíce do divočiny, na safari nebo meditovat do Indie, bude to zážitek a dobrodružství, které vás jistě duševně i fyzicky obohatí, ale vždy už to bude právě jenom dovolená, turisticky exkurz se zpětnou letenkou a kreditkou, kdyby něco.

Samo o sobě je to, z ekonomického hlediska, jistě dobrá zpráva - naši předci se snažili, abychom nemuseli umírat zimou, tak jak se to dělo po tisíce let odnepaměti a jak to dodnes strašidelně připomíná slovo zimomřivý - tedy někdo, kdo je náchylný k tomu, aby (u)mřel zimou. Jenže, jak opět víme z ekonomie, žádný oběd není zadarmo, a to ani ten připravený technizovanou a specializovanou společností. Cena, kterou platíme za technologii, jež přetváří svět k obrazu a pohodlí člověka, je jistá ztráta smyslu, neb jsme odmala obklopeni věcmi majícími smysl jen pro člověka, bez něj nejsou nic. Takový mobilní telefon nebo židle, na rozdíl od volně rostoucího stromu, nemají žádný smysl samy o sobě, jak připomíná filozof Jan Sokol. V centru je člověk, který dává věcem smysl, ale jen v jeho pojetí.

Cenou za specializaci je život v prostředí, kterému nerozumíme, ale kterému má rozumět někdo jiný, jakýsi "subject supposed to know", řečeno terminologií Jacquese Lacana. Používám sice mobilní telefon, počítač a metro, ale vlastně o nich nic nevím, což se pozná hned, jakmile jen trošku přestanou fungovat. Problém ale nastává, když zkolabuje i činitel subject supposed to know. Jinými slovy, když ekonomové, banky a nadnárodní instituce začnou nahlas přiznávat, že nerozumějí tomu, co se děje.

Starat se a pečovat

Zvláštní je na tom jedna věc: naše představa, že trhy a demokracie jsou něčím přirozeným. V životě dnešního člověka není přirozené skoro vůbec nic, ale najednou z jakéhosi důvodu věříme ve spontánní přirozenost našeho demokraticko-kapitalistického systému.

Abych nebyl zle pochopen: oba systémy považuji za to nejlepší, co se zatím podařilo dát dohromady, ale stejně tak, jako si to mohu myslet o svém novém smartphonu. To ale ještě vůbec ani zdaleka neznamená, že můj telefon je přirozený či spontánní.

Třeba demokracie je bezpochyby dobrý systém, ale pokud si spočítáte, kolik času byla evropská civilizace demokratická během tisíců let dějin, tak přinejmenším z historického hlediska jde o zcela minoritní systém.

Co tím chci říct? Že demokracie i svobodné trhy jsou naším výtvorem a že se proto o ně musíme starat, pečovat o jejich duši a ducha. Kapitalismus před dvaceti lety vypadal jinak než dnes a to vůbec nemluvím o tom, jak vypadal před sto lety. Mám za to, že jeho dnešní podoba je, přes veškeré peripetie, lepší. Jenže také to znamená, že se bude vyvíjet dál.

Proto stejně tak, jako je třeba pečovat o demokracii, je třeba pečovat i o trhy. To, co nám dnes přijde přirozené, je jen něco, na co jsme si zvykli ze sociálního inženýrství minulosti. A proto se o to musíme starat, i když to starání nám zrovna přirozené nepřipadá.

Psáno pro HN