Vítězslav Jandák, který proslul před volbami v roce 2006 svým jadrným vyjadřováním („Lidi, když zvolíte ODS, dostanete přes držku.“), se stylizuje před současnými volbami do role ochránce „krásného jazyka“ a bojovníka proti vulgaritám. V rozhovoru pro časopis Týden (z 22. 3.) vysvětluje svoje pohnutky pro prosazování jazykového zákona. Považuju podobné snahy nejen za naprosto naivní, protože přirozený jazyk se regulovat nedá, ale dokonce za škodlivé. Rozhodl jsem se proto některé úryvky zde ocitovat spolu s krátkým komentářem. Citlivému čtenáři se předem omlouvám, že jsem často nebyl schopen ubránit se jízlivé poznámce na adresu pana poslance.
Už několikrát jsem byl v diskusi na tomto serveru několika čtenáři za svoje názory označen za normalizátora nebo dokonce „rzounkovce“. Pravděpodobně se mi nikdy nepodaří vysvětlit, že takovýto příměr není na místě a už vůbec ne, že srovnání s V. Rzounkem, jedním z nejobludnějších normalizátorů české literární vědy, je pro mě velmi urážející. V pozadí zjevně stojí poněkud zkreslená představa o tom, co se v oblasti jazykové politiky v ČR po 2. světové válce dělo. Pokusím se proto historii problematiky v tomto zápisku stručně shrnout, podrobnější informace najde čtenář v publikaci Teorie jazykové kultury po roce 1945, která mi vyšla v nakladatelství Karolinum v roce 2006.
Některé knihy potká zvláštní osud, kdy jsou svými ideovými odpůrci tak často a ohnivě kritizovány, že jejich obsah není čtenářům znám jinak než skrze podání oponenta. To je i případ spisu amerického lingvisty R. A. Halla Leave your language alone! (Nechte svůj jazyk na pokoji!). Ačkoli je toto dílo už staršího data (vyšlo v roce 1950), stojí za to se na něj podívat i jinak, než jak to české veřejnosti zprostředkovává opakovaně prof. František Daneš (naposledy ve Vesmíru 2000/10).
Po předchozím zápisku na blog o názvu Česko jsem měl z diskuze čtenářů pocit, že se mi nepodařilo úplně srozumitelně vyjádřit, že cílem lingvistů by nemělo být vnucování nějakých tvarů (proti vůli mluvčích) nebo naopak zakazování jiných. Pokusím se proto ukázat na jiném příkladu, o co mi šlo.
O víkendu publikoval na aktualne.cz Leoš Jeleček poměrně jízlivý blog, ve kterém kritizuje mj. české sportovní hodnostáře za nepoužívání názvu Česko a jeho překladů při reprezentování republiky. Nechci zde rozebírat, jak se má náš stát prezentovat v zahraničí, podívejme se na to, jak nazýváme naši republiku my sami.