Mašíni aneb smutná zpráva o stavu společnosti
Psáno pro ČRo6
Když byl Ctirad Mašín v roce 1995 v pořadu Aréna ČT, obhajoval svoje jednání neustálým opakováním, že bojoval v občanské válce proti režimu, který porušoval zákony na běžícím pásu. Můžeme jeho postoj chápat, i když s ním nebudeme souhlasit: kdyby si měl připustit, že nebojoval s "pohůnky režimu", ale zabil nevinné lidi, těžko by se mu žilo na této zemi.
Jenže žádný občan nemá právo vyhlásit o své újmě válku své vládě, byť by to byla vláda, která porušuje zákony. V liberální společnosti se důstojnost lidského života respektuje jako nejvyšší hodnota. Tyto zásady jsou vyřazeny pouze během války, a i to jen do určité míry. Co je ale hlavní: válku si nemůže nikdo vyhlásit o své vůli. Srovnávat činy jejich otce v protektorátu, kdy mezinárodně uznaná exilová vláda vyhlásila okupační moci válku, s 50-tými lety, kdy ČSR měla plné mezinárodní uznání, by nemělo ani dítě školou povinné.
Evropská civilizace založená Sókratem i Ježíšem spočívá na přesvědčení, že je lépe bezpráví snášet než páchat. Sókratés odmítl útěk z Athén a vypil jed, i když věděl, že rozsudek obce je nespravedlivý, Ježíš nepobil farizeje mečem a nechal se ukřižovat. Oběť, ne násilí tvoří obec, oběť zavazuje. Je neuvěřitelné, jakou myšlenkovou zmatenost předvádí řada osobností, které se jistě považují za liberály a demokraty. Ve skutečnosti předvádějí, že z komunistických holínek nevyrostli: ideologií poznamenané dělení světa jsou ochotni vzít jako odůvodnění pro soukromé vyhlášení války, a plnění občanských povinností lidmi jako byl pokladník Rošický jako projev služby režimu, který dává oprávnění je zabít. To není projev statečnosti, ale zvůle, který má mnohem blíž k Leninovi než k Ježíši.
Karl Jaspers, humanista a liberál, podle něhož se morální vina odčiňovala v upřímném dialogu se svým svědomím, by byl naprosto zděšen, kdyby se dočetl, že se jeho teze používají jako ospravedlňování násilí. Vraždění nevinných lidí přece násilí komunistického režimu nezmenšuje, naopak, jenom je stupňuje.
Položme si otázku: co by se s Mašíny a spol stalo, kdyby se do západního Berlína prostříleli v roce 1972? Odpověď je jasná: strávili by spoustu let ve vězení. Proč SRN postavila před soud české únosce letadla z poloviny sedmdesátých let, kteří při únosu zastřelili kapitána letadla, a nevyznamenala je jako hrdiny boje proti komunismu? Místo toho byli odsouzeni jako teroristé k dlouholetým trestům, i když soud vzal v úvahu povahu režimu, z něhož se snažili odejít.
Co se stalo? Přestal snad komunistický režim existovat? Nebo se proměnil? Vždyť i v té době byli lidé zavíráni do vězení z politických důvodů. Ne, změnila se politická situace. Ačkoliv stále trvala studená válka, používání individuálního násilí v tzv. národně-osvobozeneckých bojích, únosy letadel pro dosažení politických cílů vedlo k tomu, že se od konce šedesátých let na akty obdobné činům Mašínů začalo pohlížet jako na teroristické akty. Takže ačkoliv v padesátých letech za svoje jednání v Československu nebyli Mašíni potrestání ani v Německu, ani v USA, o dvacet let později by to bylo zcela jinak, i když se na povaze režimu v Československu změnilo jen málo. Z dnešního hlediska, a tom může být stěží pochyb, jsou jejich činy individuálním terorismem.
Co s tím? Používání individuálního násilí proti státní moci bude vždy obtížným problémem, i dnes, kdy Listina základních práv a svobod je v určitých případech dovoluje (je přitom třeba říci, že se američtí ústavní experti při čtení tohoto článku Listiny na semináři v Olomouci křižovali).
Soud měl zvážil všechny okolnosti činů bratří Mašínů a vzít přitom v úvahu i mimořádnost situace na počátku padesátých let jak v mezinárodním, tak domácím měřítku. Mašíni se měli omluvit za svoje jednání. Pak jsme se mohli o krok přiblížit k “vyrovnání s minulostí”. Mašíni nebyli „obyčejní“ vrazi, za které je někteří považují. Politický aspekt v jejich jednání byl. Nebyli však ani hrdiny odboje jako jejich otec. On bojoval v reálné válce.
Případ se však před soud nedostal. Zastavil ho kvůli promlčení vyšetřovatel Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu.
Co dodat? Děsí mne bezmyšlenkový svět, v němž lidský život ztrácí cenu. Liberální demokracie spočívá na respektu k důstojnosti každého občana, i toho pokladníka, kterého Mašínové zabili, když plnil svou profesionální povinnost a chránil peníze na výplaty. Děsí mne, že pro obhájce Mašínů nemá jeho život evidentně cenu zlámané grešle. Vůbec si neuvědomují, že se ocitají naprosto mimo kontext evropské civilizace. Na jakých základech chtějí budovat liberální společnost? Na individuálním teroru?
Málokdy se mi přihodí, že mohu prezidenta Klause za nějaký jeho postoj pochválit. Teď mám příležitost. Jeho zřetelná distance od návrhů na vyznamenání skupiny bratří Mašínů je rozumná a odpovědná.
Když byl Ctirad Mašín v roce 1995 v pořadu Aréna ČT, obhajoval svoje jednání neustálým opakováním, že bojoval v občanské válce proti režimu, který porušoval zákony na běžícím pásu. Můžeme jeho postoj chápat, i když s ním nebudeme souhlasit: kdyby si měl připustit, že nebojoval s "pohůnky režimu", ale zabil nevinné lidi, těžko by se mu žilo na této zemi.
Jenže žádný občan nemá právo vyhlásit o své újmě válku své vládě, byť by to byla vláda, která porušuje zákony. V liberální společnosti se důstojnost lidského života respektuje jako nejvyšší hodnota. Tyto zásady jsou vyřazeny pouze během války, a i to jen do určité míry. Co je ale hlavní: válku si nemůže nikdo vyhlásit o své vůli. Srovnávat činy jejich otce v protektorátu, kdy mezinárodně uznaná exilová vláda vyhlásila okupační moci válku, s 50-tými lety, kdy ČSR měla plné mezinárodní uznání, by nemělo ani dítě školou povinné.
Evropská civilizace založená Sókratem i Ježíšem spočívá na přesvědčení, že je lépe bezpráví snášet než páchat. Sókratés odmítl útěk z Athén a vypil jed, i když věděl, že rozsudek obce je nespravedlivý, Ježíš nepobil farizeje mečem a nechal se ukřižovat. Oběť, ne násilí tvoří obec, oběť zavazuje. Je neuvěřitelné, jakou myšlenkovou zmatenost předvádí řada osobností, které se jistě považují za liberály a demokraty. Ve skutečnosti předvádějí, že z komunistických holínek nevyrostli: ideologií poznamenané dělení světa jsou ochotni vzít jako odůvodnění pro soukromé vyhlášení války, a plnění občanských povinností lidmi jako byl pokladník Rošický jako projev služby režimu, který dává oprávnění je zabít. To není projev statečnosti, ale zvůle, který má mnohem blíž k Leninovi než k Ježíši.
Karl Jaspers, humanista a liberál, podle něhož se morální vina odčiňovala v upřímném dialogu se svým svědomím, by byl naprosto zděšen, kdyby se dočetl, že se jeho teze používají jako ospravedlňování násilí. Vraždění nevinných lidí přece násilí komunistického režimu nezmenšuje, naopak, jenom je stupňuje.
Položme si otázku: co by se s Mašíny a spol stalo, kdyby se do západního Berlína prostříleli v roce 1972? Odpověď je jasná: strávili by spoustu let ve vězení. Proč SRN postavila před soud české únosce letadla z poloviny sedmdesátých let, kteří při únosu zastřelili kapitána letadla, a nevyznamenala je jako hrdiny boje proti komunismu? Místo toho byli odsouzeni jako teroristé k dlouholetým trestům, i když soud vzal v úvahu povahu režimu, z něhož se snažili odejít.
Co se stalo? Přestal snad komunistický režim existovat? Nebo se proměnil? Vždyť i v té době byli lidé zavíráni do vězení z politických důvodů. Ne, změnila se politická situace. Ačkoliv stále trvala studená válka, používání individuálního násilí v tzv. národně-osvobozeneckých bojích, únosy letadel pro dosažení politických cílů vedlo k tomu, že se od konce šedesátých let na akty obdobné činům Mašínů začalo pohlížet jako na teroristické akty. Takže ačkoliv v padesátých letech za svoje jednání v Československu nebyli Mašíni potrestání ani v Německu, ani v USA, o dvacet let později by to bylo zcela jinak, i když se na povaze režimu v Československu změnilo jen málo. Z dnešního hlediska, a tom může být stěží pochyb, jsou jejich činy individuálním terorismem.
Co s tím? Používání individuálního násilí proti státní moci bude vždy obtížným problémem, i dnes, kdy Listina základních práv a svobod je v určitých případech dovoluje (je přitom třeba říci, že se američtí ústavní experti při čtení tohoto článku Listiny na semináři v Olomouci křižovali).
Soud měl zvážil všechny okolnosti činů bratří Mašínů a vzít přitom v úvahu i mimořádnost situace na počátku padesátých let jak v mezinárodním, tak domácím měřítku. Mašíni se měli omluvit za svoje jednání. Pak jsme se mohli o krok přiblížit k “vyrovnání s minulostí”. Mašíni nebyli „obyčejní“ vrazi, za které je někteří považují. Politický aspekt v jejich jednání byl. Nebyli však ani hrdiny odboje jako jejich otec. On bojoval v reálné válce.
Případ se však před soud nedostal. Zastavil ho kvůli promlčení vyšetřovatel Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu.
Co dodat? Děsí mne bezmyšlenkový svět, v němž lidský život ztrácí cenu. Liberální demokracie spočívá na respektu k důstojnosti každého občana, i toho pokladníka, kterého Mašínové zabili, když plnil svou profesionální povinnost a chránil peníze na výplaty. Děsí mne, že pro obhájce Mašínů nemá jeho život evidentně cenu zlámané grešle. Vůbec si neuvědomují, že se ocitají naprosto mimo kontext evropské civilizace. Na jakých základech chtějí budovat liberální společnost? Na individuálním teroru?
Málokdy se mi přihodí, že mohu prezidenta Klause za nějaký jeho postoj pochválit. Teď mám příležitost. Jeho zřetelná distance od návrhů na vyznamenání skupiny bratří Mašínů je rozumná a odpovědná.