Psáno pro ČRo6

Česká kulturní tradice má zvláštní rys, který v takové míře v okolních zemích nenajdeme: úctu k úřadu prezidenta. Těžko říci, na čem je vlastně založena. Říká se, že Masaryk vědomě navazoval na obraz císaře Františka-Josefa I. , ovšem na čem pak spočívala úcta k tomuto císaři, který k Čechům zrovna láskou neslynul? Možná to spíš souvisí s pohádkami Boženy Němcové a s představou dobrého krále Míroslava, kterou Jaroslav Nohavica ironicky přebásnil do své písně o prezidentovi: vy přece všechno víte, vy se poradíte, vy to vyřešíte, vy mě zachráníte…“.

Ať má úcta původ jakýkoli, existuje. Nejviditelněji se to projevovalo během normalizace na úctě vůči prezidentu Husákovi. Pro politický život v demokracii se tím vytváří problém: prezident je ústavní činitel jako každý jiný a jeho chování se má poměřovat stejným způsobem jako ostatních ústavních činitelů. Podotýkám, včetně ústavního soudu, protože to je další instituce, která má u řady komentátorů punc nedotknutelnosti. Jenže racionální kritice musejí podléhat všechny ústavní instituce, jinak hrozí, že se jim bude procházet chování, které leží mimo jejich ústavní poslání.

Pro pochopení role prezidenta je třeba vycházet ze základního určení ústav: je jím vláda zákona, tedy omezení subjektivního rozhodování. Friedrich von Hayek, rakouský konstitucionalista a guru našeho prezidenta, říká: vláda je ve všech svých činnostech vázána pravidly, která jsou stanovena a vyhlášena dopředu - pravidly, která umožňují s dostatečnou určitostí předvídat, jak budou příslušné orgány za daných okolností vykonávat svoje donucovací pravomoci, a každému tak umožnit plánovat své kroky na základě této znalosti. To je pro von Hayeka vláda zákona.

Potíž je v tom, že se prezident, který je ústavně součástí moci výkonné, sice k von Hayekovi verbálně hlásí, ale tato pravidla buď nezná, nebo neuznává. Při rozhovoru na BBC v roce 2005 se ukázalo, že neví, kdy může, či dokonce musí odvolat vládu nebo jednotlivé ministry. Svévolně odmítl jmenovat soudci vládou navržené kandidáty a v jednom případě nerespektoval dokonce rozsudky jak městského, tak Nejvyššího správního soudu. Určuje termíny voleb, ačkoliv je má stanovovat vláda. Doslova desítkami prezidentských vet ovlivňuje normotvorbu způsobem, který v českých dějinách nemá obdoby. V případě shození zákona o loteriích, který už poslanecká sněmovna před volbami nemohla projednat, se jedná o skandální zásah, který vyvolává řadu pochybností. Výtka hry na třetí komoru parlamentu tak padá mnohem spíše na Hrad než na ústavní soud. Konečně jeho chování před podpisem Lisabonské smlouvy bylo hrubým porušením ústavy: kvůli němu Česká republika přijala Lisabonskou smlouvu v jiném znění, než ji schválil parlament. Svědčí o minimálním sebevědomí veřejnosti a minimální znalosti ústavy, že svévolný zásah prezidenta nevyvolal protesty. Mimochodem: Lisabonská smlouva platí, dodatek ne, a žádný útok na majetek ze strany sudetských Němců se nekoná.

Vybočování u ústavní role se však děje i nenápadněji. Prezident by měl být ve svých veřejných projevech zdrženlivý – jeho principielním úkolem není společnost polarizovat, ale naopak ji stmelovat. Prezident Klaus – po počátečních pokusech odlišit se od prezidenta Havla – se této role vzdal. Jeho veřejná vystoupení nejsou projevy hlavy státu, ale ryze subjektivní politické deklarace, které jdou mimo rámec prezidentské ústavní role. Svými postoji ke globálnímu oteplování či k evropské integraci prezident společnost neintegruje, zastává spíš krajní stanoviska.

Horší je, že svými názorem prezident podkopává jiné ústavní instituce. V nedávné řeči ve sněmovně zaútočil na ústavní soud: Jde mi o autoritu Parlamentu jako suveréna, jako primárního zdroje, z něhož vyvěrají a z nějž jsou odvozeny všechny další moci ve státě, tedy včetně moci výkonné a soudní. Pro demokracii je ničivé, bude-li pokračovat trend, který v posledních letech pozorujeme u nás i v celé Evropě, že si různá soudní tělesa pro sebe uzurpují větší díl moci, než jim přísluší. Nesmíme se smířit s tím, že Ústavní soud místo toho, aby Ústavu vykládal, do základního zákona naší země samovolně zasahuje a nad rámec svých pravomocí ústavní zákony mění.

To není řeč liberála, ale stoupence jakobínského parlamentu. Základním problémem konstrukce demokratických ústav je přece právě zkrocení parlamentu. Ústavní soud je institucí, kterou by liberál měl uvítat – skýtá naději, že nebude funkcí nálad veřejnosti.

Je symptomatické, že nikdo z poslanců neupozornil pana prezidenta, že nikdo nepodkopal autoritu parlamentu tak, jako on, svým ignorováním jeho vůle při přijímání Lisabonské smlouvy. A že ji trvale podkopává svými vety.

Je pravda, že ústavní soud do voleb zasáhl. Je ovšem stejně tak pravda, že parlament mohl a měl ústavu změnit už v roce 1998, kdy se praktická nemožnost vypsat předčasné volby ukázala poprvé. Prezident však měl jenom jeden cíl kritiky: ústavní soud.

Ačkoliv americká ústava obsahuje výslovný zákaz snižovat soudcům plat, prezident opět napadl nedávný nález Ústavního soudu, kterým zrušil snížení platů soudcům obyčejných soudů. Chce prezident tvrdit, že otcové americké ústavy rozdělili občany na dvě kategorie? Je tristní, že jeho eskapády veřejnost nevnímá jako faul. Štvát proti ústavním institucím není v popisu práce prezidenta.