Psáno pro ČRo6

Byla „opoziční smlouva“ politickým neštěstím a zdrojem dnešní korupce? Jde o léta 1998-2002, kdy byl premiérem menšinové vlády Miloš Zeman. Prý došlo k vyřazení kontrolní funkce opozice, k bezostyšnému rozdělení moci ve státě a k systematické korupci, jejíž důsledky neseme do dnešních dnů.

Existuje celá řada komentátorů, kteří jsou o pravdivosti takového hodnocení přesvědčeni. Přitom jde o jeden z polistopadových mýtů, bohužel s kočičím životem.

V roce 1997 se země ocitla v hospodářských potížích. Byl to důsledek politické strategie premiéra Klause, který před příchodem solidních zahraničních investorů dal přednost vybudování české podnikatelské třídy prostřednictvím privatizace se zhasnutými světly. Vedlo to k děsivé korupci. Koncem roku 97, po korupčním skandálu spojeném s privatizací Třineckých železáren a financováním ODS jeho vláda padla a od ODS se odštěpila Unie svobody. V roce 1998 se konaly předčasné volby, které sice vyhrála ČSSD,ale ODS, KDU-ČSL a Unie svobody měly 102, sociální demokracie a KSČM 98 křesel.

Václav Klaus měl z let 1996-1997 zkušenost se sněmovnou, v níž průchodnost zákonů závisela na názoru jednoho poslance vyobcovaného z ČSSD. Vzhledem k tomu, že volby ani v roce 1998 nepřinesly žádnou jasnou většinu, považoval za nejdůležitější prosadit změny, které by vedly k větší stabilitě vlád. Kromě toho se ODS vůbec nechtělo do koalice se „zrádci“ z Unie svobody.
Prezident Havel pojal dosti naivní plán: chtěl pravicovou vládu, ale bez Klause jako premiéra. Když ODS dala nedvojznačně najevo, že to je pro ni nepřijatelná varianta, začal prosazovat koalici ČSSD, US a KDU-ČSL s Luxem jako premiérem.

Byl to politický nesmysl. Unie svobody se musela tvářit, že je lepší pravice než ODS, jinak by jim jejich původní soukmenovci dali nálepku levičáků.

Havel se tím pouze postaral o výrazný společný zájem Klause i Zemana. Ti se rychle dohodli na podobném uspořádání jako po volbách v roce 1996, kdy Václav Havel domluvil toleranci pravicové menšinové vlády tím, že ČSSD odešla při hlasování o důvěře vládě ze sálu a Miloš Zeman se za to stal předsedou Poslanecké sněmovny.

V roce 1998 se domluvili bez Havla. ČSSD sestavila jednobarevnou menšinovou vládu a ODS ji tolerovala. Vypadalo to nadějně: obě velké strany byly schopné se za určitých podmínek domluvit na spolupráci. V podstatě šlo o normální politickou dohodu, která byla kdykoliv vypověditelná bez jakékoliv sankce.

Jenže tehdy dohoda následovala bezprostředně po nebývale ostré volební kampani, v níž Klaus mobilizoval proti návratu socialismu. Není divu, že se podstatná část voličů ODS, mezi něž patřila i řada novinářů, cítila zrazena. Mobilizoval, a teď nechá Zemana vládnout. Menší politické strany, které se bály možné změny ústavy a volebního zákona, sáhly hodně hluboko do arzenálu politického pokrytectví. Ocejchovaly smlouvu dílem jako velkou koalici, dílem jako protiústavní akt. Proč by velká koalice měla být protiústavní, to už nevysvětlovaly.

V té době měla Česká republika šanci začít racionálně řešit patové výsledky voleb. Návrh změny ústavy však byl trvale nepřátelskou reakcí médií zcela dezinterpretován. Ve skutečnosti tehdejší návrh upřesňoval chování prezidenta po volbách i rozpuštění Poslanecké sněmovny. Poznamenejme, že kdyby tehdy byla změna ústavy přijata, vyhnuli bychom se konfliktům okolo zrušení předčasných voleb Ústavním soudem, Věci veřejné by neoblažovaly politickou scénu, atd. Klaus přes všechnu snahu mediální zápas o interpretaci opoziční smlouvy prohrál – což po volbách v roce 2002, které ODS opět prohrála, vedlo k jeho pádu a k nastoupení politiky nulové tolerance.
Proberme námitky postupně: návrh na změnu politického hřiště, který obě strany připravily, posiloval většinové prvky. U volebního zákona je posílil natolik, že na návrh prezidenta Havla Ústavní soud takto změněný volební zákon prohlásil za neústavní. Prý odporoval ústavou zakotvenému volebnímu principu poměrného zastoupení. Dobře, bez toho se dalo žít.

Jenže změna ústavy z dílny sociální demokracie a ODS zejména předepisovala prezidentovi, jak má po volbách postupovat. To není nerozumné: všechny ústavy postfašistických států obsahují mnohem podrobnější pravidla chování ústavních hráčů než tradiční ústavy. Proč? Aby nahradily nedostatek ústavních zvyklostí a zvýšily důvěru v ústavní systém. Chování prezidenta Havla po volbách 1998 i prezidenta Klause po volbách 2006 ukázalo názorně, jak bychom lepší úpravu potřebovali.

Opoziční smlouva nelikvidovala opozici. Vždyť se menším politickým stranám otevřel nebývalý politický prostor. Jak ho prohospodařily, bylo jen jejich záležitostí. Žádná menšinová vláda přece nemůže vládnout bez podobné - psané či nepsané - smlouvy, která vymezuje její možné pole působnosti. Faktem ovšem je, že v takovém Dánsku, kde od druhé světové války vládly spíš menšinové než většinové vlády, vláda s ostatními stranami diskutuje. Na rozdíl od politiky parního válce předváděné našimi stranami.

Opoziční smlouva nebyla velkou koalicí. ODS neměla ministry. Každý člověk, který chápe elementární fakt, že vláda potřebuje souhlas parlamentu jen k menší části své agendy, ví, že je podstatný rozdíl, jestli ministři jiné strany sedí ve vládě nebo ne. Podotkněme, že Václav Klaus vynaložil obrovské úsilí, aby své soustraníky udržel od vládních křesel. Žádnému jinému politickému vůdci se takový manévr nepodařil.

Zvlášť důležité to je ve spojení s nařčením z korupce. Rozdělme si korupci do etap: za minulého režimu byl jejím základním zdrojem nedostatek. Na začátku transformace až do vlády Miloše Zemana byly základním systémovým prvkem korupce banky. Zde se dávaly úvěry po známostech, na politickou objednávku, za provizi. Podstatná část úvěrů poskytnutých na privatizaci nikdy nebyla splacena. Orgány činné v trestním řízení byly paralyzovány. Nejvíc zpolitizovanou bankou a centrem kapitalismu bez pravidel byla – Investiční a poštovní banka. Ona spolupracovala s ODS ke „vzájemné spokojenosti“, jak uvedl ředitel Agrobanky Král, když sliboval premiérovi české vlády Petru Pithartovi "příspěveček". Proč? Potřeboval, aby mu vláda pomohla sehnat pro banku dům.

Kdy zmizelo základní systémové centrum korupce? Kdy se zprivatizovaly banky? Kdy se začali školit státní zástupci, aby rozuměli složité hospodářské kriminalitě? Kdy přišla do IPB nucená správa? Kupodivu, právě v letech proklínané opoziční smlouvy. Pak se korupce přestěhovala do bankrotů, do Konsolidační agentury a do veřejných zakázek, ale opakuji: za základní systémové protikorupční opatření vděčíme ministru financí Mertlíkovi, který byl ministrem – v čase opoziční smlouvy. Kdyby skutečně vládla velká koalice, IPB by se do nucené správy nikdy nedostala, na to měla příliš dobré politické krytí. Pak bychom se ovšem také mohli rozloučit s výbornými hospodářskými výsledky, kterých republika dosahovala od roku 2000 až do roku 2006.

Ve skutečnosti korupce kvetla za koalice ODS, KDU-ČSL a ODA mnohem víc než v čase opoziční smlouvy. Tehdy vyrostli dnešní miliardáři. O tom pravicoví publicisté velmi neradi píšou. Museli by vysvětlit, proč velebili Klause, ačkoliv vedl stát do korupční bažiny. Kvetla i potom, co žádná opoziční smlouva neplatila.

Ve skutečnosti byla léta opoziční smlouvy, ve kterých došlo k privatizaci bank a k přijetí zákona o státní službě těmi léty, kdy se vláda snažila korupci reálně omezit.