K ústavnímu postavení prezidenta (psáno pro ČRo6)


Česká republika je parlamentní demokracií. V tomto uspořádání vláda, jako vrcholný orgán politické moci, odpovídá parlamentu. Jinými slovy, svrhnout vládu může jenom parlament, v našem případě Poslanecká sněmovna.
Jakou roli má prezident? Je hlavou státu. Jeho role se podobá postavení králů či královen v parlamentních monarchiích: představují symboly, výkonnou moc nemají. Třeba belgická ústava to vyjadřuje tím, že všechny akty krále vyžadují k tomu, aby byly platné, spolupodpis příslušného ministra, který tím za akt krále přebírá před parlamentem zodpovědnost. Tomu se říká kontrasignace. Za „svoje“ akty prezident nenese odpovědnost, nese ji vláda resp. ministr. Prezident je proto ústavně neodpovědný. Tak tomu bylo za i první republiky u nás.
Co to ve skutečnosti znamená? Platí-li prezidentův akt teprve po kontrasignaci a prezident za svoje akty neodpovídá, znamená to jediné: neodpovídá, protože NEROZHODUJE. Je naprosto absurdní myslet si, že ústavní neodpovědnost prezidenta znamená, že si může dělat, co chce, jak v odpovědi na interpelaci po Klausově projevu v Evropském parlamentu prohlásil tehdejší premiér Topolánek. Znalost ústavy našich předních politiků je skutečně prachbídná. Přitom na ni skládají slib. Co ten jejich slib váží, když nemají tušení, jaká pravidla ústava nastavuje?
Prezident dle naší ústavy nemá v zahraniční politice svoji agendu, musí vystupovat pouze jako reprezentant vládní politiky. Jako britská královna: přečte projev vlády, i kdyby v něm vláda vyhlásila program zrušení monarchie.
Profesor ústavního práva a bývalý soudce Ústavního soudu Vladimír Klokočka to ve své knize Ústavní systémy evropských zemí popisuje naprosto jasně: Ve vztahu prezidenta republiky k vládě jde o nechuť pochopit, že vazbou aktů hlavy státu na nezbytný souhlas a spolupodpis premiéra a odpovědného ministra je prezident zproštěn své odpovědnosti před parlamentem a že naopak vláda, jež tuto odpovědnost přejímá, musí trvat na tom, aby akt hlavy státu, za nějž sama odpovídá, také její vlastní stanovisko vyjadřoval.
Primát ve vztahu prezidenta a vlády patří nepochybně vládě všude tam, kde rozhodnutí formálně označované jako rozhodnutí prezidenta republiky vyžaduje souhlasu vlády (což je velká většina). V těchto záležitostech neasistuje vláda prezidentovi, ale prezident vládě.
Co z toho plyne? Že veškeré aktivity prezidenta, jimiž dává najevo svoji nechuť k Lisabonské smlouvě, ke globálnímu oteplování, podpisu uznání samostatnosti Kosova atd. Ovšem i ke jmenování soudců, podpisu Zdůrazňuji: nejde o to, jestli se nám prezidentovy názory líbí víc, než stanoviska vlády. Jde o to, že on svým chováním hrubě porušuje ústavu.
Bohužel, oba naši novodobí prezidenti ústavu ignorovali. Václav Havel se také neptal na souhlas vlády, když v Paříži vyhlásil projekt dvoukomorového Evropského parlamentu. Projev ukázal pár ministrům na palubě letadla. Václav Klaus ovšem ignoruje vládu naprosto skandálním způsobem a diskredituje nejen ČR, ale i Evropskou unii. V USA hrál svoje oteplovací etudy jako „Mister Europa“, jménem celé EU.
V cizině samozřejmě vědí, jaké kompetence má náš prezident, protože jde o poměrně standardní uspořádání. Nedovedou pochopit, jak si prezident může dovolit svoje postavení tak zneužívat. Nedovedou si představit, že prezident nemá ve svém okolí experta, který by se mu odvážil vyložit, jaké má skutečně kompetence, že ho jeho odezírači ze rtů naopak ubezpečují, že jeho prezidentský slib stojí nad vládou, Poslaneckou sněmovnou i Senátem.
Profesor nechvalně známé plzeňské právnické fakulty Jaroslav Kuba napsal do internetového deníku Britské listy článek, ve kterém tvrdí: (cituji)
• Od první ústavy z roku 1920 je Pražský Hrad sídlem hlavy státu. Kterou je podle čl. 54, odst. 1 Ústavy ČR „prezident republiky“. A jenž není podle odst. 3 cit. čl. 54 z výkonu své funkce odpovědný. Což ve vazbě mj. na ust. čl. 63, odst. 1, písm.a) znamená, že je pouze v jeho pravomoci a na jeho uvážení, zda svým podpisem sjedná a ratifikuje mezinárodní smlouvu.
• Jeho úvahy nesmí být privátními duševními pochody v hlavě společensky neodpovědného chaota, nota bene nedotčeného elementárními informacemi o tom, k čemu se vztahují.
• Nýbrž jsou striktně determinovány ústavním slibem, zakotveným v čl. 59, odst. 2, cit. : "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí."
• V tomto textu je zároveň zakotvena konstrukce přímé ústavní vazby hlavy státu na „zájem lidu“.
• „Lidem“ však v souladu s ust. čl. 2, odst. 1 není 200 poslanců a 81 senátor. Podle tohoto ustanovení, cit.:“Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“ (konec citátu)
Jinými slovy, vůle prezidenta podle pana profesora vlaje jak duch nad vodami a na jeho subjektivním rozhodnutí záleží, jestli bude ratifikovat mezinárodní smlouvy. Co na tom, že se jedná o kompetenci, která je své platnosti vyžaduje kontrasignaci. Co na tom, že základním posláním ústav je omezit ústavní hráče, tedy rozhodně nezakotvit libovůli. Ne, pan profesor udělá z prezidenta monarchu a ani se nezačervená. A to jde o člena poradního sboru prezidenta a spoluautora druhé stížnosti 17 senátorů na Lisabonskou smlouvu. Jak může takový člověk učit ústavní právo, je nepochopitelné.
V cizině se mně přátelé ptají, proč jsme do EU vstupovali. Nevím, co ji mám odpovědět, když prezident, který předvádí téměř denně, jak ignoruje ústavu i závazky vyplývající z členství v EU, má důvěru téměř šedesáti procent občanů.
Václav Žák, šéfredaktor časopisu Listy