Jsou situace, které moc neumím popsat slovy, protože jen pouhá slova nestačí. Včera jsem si znovu, stejně jako před rokem, uvědomila svoji vlastní bezmocnost a omezenost. Nebyl to ale negativní pocit, spíš naopak. Umožnil mi, se na chvíli zastavit a vnímat čas přesně tak, jak by asi měl být vnímán. Trochu podobně, jako čas strávený s dětmi jenže s malým rozdílem. Od čtyřletých dětí zhruba víte, co můžete v komunikaci čekat. Víte ale, co čekat, když se bavíte s dospělými různého věku, kteří komunikují podobně, jako čtyřleté děti? Omlouvám se nyní, za toto zjednodušení, ale žádné lepší mě nenapadlo.
Mnoho již bylo k tématu vyřčeno, mnoho napsáno a ještě mnoho bude řečeno v budoucnu. Jedinou mojí „kvalifikací“ vyjádřit se k domácím porodům je to, že jsem žena a že jsem zatím jeden vlastní porod zažila. Nejsem lékařka, ani aktivistka, třímající v dlani prapor s nápisem: „Ať žijí domácí porody!“
V komentářích pod předchozím textem, publikovaným 20.08.2009 s názvem: Karel (diskutér) a ženy ("gendertety"), napsala Monika následující:
Moje kolegyně blogerka Alice Tejkalová, napsala milý a odlehčený blog o životě s dvojím příjmením: (blog.aktualne.centrum.cz/blogy/alice-tejkalova.php?itemid=7349)
V jaké žijeme společnosti? Je svobodná? Sebevědomá? Otevřená? Přesně to nevím. Vedeme ale dialogy, v nichž dochází ke konfrontaci různých názorů. Prostřednictvím dialogu hledáme pravdu.