Demotivace dnes představuje nedílnou součást českého základního a středního školství. V mezinárodních srovnáních zjišťujících úroveň vztahu žáků ke škole se pravidelně umisťujeme na spodních příčkách. Čím více zkušeností se školní docházkou děti získají, tím více jejich nespokojenost narůstá. To jsou potvrzená fakta. Co je však příčinou oněch silně znepokojujících skutečností?

Známky na úkor vzdělání

Známky již dávno neslouží svému původnímu účelu. Z metody, jež měla poskytnout studentům objektivní zpětnou vazbu, dle níž by bylo možno porovnat výkony jednotlivců, se stal strašák českého vzdělávacího systému. Pro mnohé rodiče, učitele, ba i školy nejsou primární vědomosti a schopnosti žáků bohužel často jen klasifikační čísla. Děti se neučí pro poznání či touhu po znalostech, nýbrž výhradně kvůli vynucené známkové motivaci. Pro pedagoga, který není schopen náležitě zastávat svou funkci, je jistě snazší rezignovat na snahu zaujmout studenty, nežli je nadchnout pro vzdělání a osobnostní rozvoj.

Daná fakta by možná nebyla ani tak tragická za předpokladu, že jedničky či pětky skutečně vyjadřují úroveň dovedností studentů, nikoliv vzájemný vztah s učitelem či zapomenutý domácí úkol, jak je tomu mnohdy nyní. V naší společnosti se najdou i tací, kteří současný stav věcí obhajují. Tvrdí, že nelze jinak přimět žáky ke studiu. Nic nemůže být dále od pravdy. Důkazem je úsilí talentovaných pedagogů. Jestli vskutku chceme realizovat plnohodnotnou výuku, změna priorit představuje nezbytný krok. Motivace je nezbytná. Nesmí být považována za doplněk, ale za samotný základ práce se žáky. Známky nejsou ničím jiným nežli prostředkem zpětné vazby, nikoliv cílem. Tím je vědění.

Likvidace individuality a silné osobnosti za účelem vychování ovce do stáda

Cílem nemalého množství škol není budování silných osobností, pouze užitečných jedinců, kteří se snadno začlení do společnosti. Žákům se nedostává respektu, na nějž mají plný nárok. Nejedna škola se skryla za štít elitní instituce, přičemž reálně nedosahuje ani průměru.

V zájmu snadné práce s jednotlivými třídami se už od útlého věku děti na školách setkávají s nepředstavitelně vysokou mírou uniformity. Ti, kteří nevyhovují oné vizi jednotvárnosti a poslušnosti, jsou často označeni za problémové a stávají se nepřáteli. Studenty, jež se pak nebojí veřejně projevit svůj názor, raději nezmiňuji. Musíme se ptát, koho bude společnost potřebovat. Přitakávače nebo výrazné osobnosti schopné řešit vyvstalé problémy?

Akutní absence rozvoje kompetencí je jednou z hlavních příčin vzniku absolventů bez kritického myšlení a leadershipových schopností. Nesmyslně vynucovaná jednota se však o zrod zmíněného problému zasluhuje stejnou měrou. Úloha školy jako instituce budující poslušné a postradatelné jedince je v přímém rozporu s jakoukoliv progresivní vzdělávací myšlenkou a nepatří nikam nežli do hluboké minulosti.

Je vůbec možno nemít těžce demotivované studenty ve školách výše zmíněných?