Pro budoucnost
České školství – zkostnatělý vzdělávací systém, jenž neodpovídá realitě 21. století. Pokud bychom měli určit hlavního viníka oné tristní situace, tak pravděpodobně poukážeme na zdráhavost a přílišné lpění na zažitých a často i neefektivních postupech.
Teoreticky řečeno, daná úskalí lze eliminovat pouze změnou vpřed. Co když je však obdobný pohyb natolik radikální, že poslouží spíše zhoršení stavu věcí než jeho nápravě?
Přílišná progresivita – jen tak lze příslušný problém nazvat. Slovo pokrok by zde nedostálo svému významu, který vnímáme spíše v pozitivním slova smyslu.
Stejně jako v oblasti politické se i ve vzdělávání současné milénium projevuje rozšířením četných názorových směrů, které by nás dle svých zastánců měly vést vstříc zářné budoucnosti. Perfektní příklad představuje unschooling – postoj odmítající jakoukoliv formu organizovaného učení. Zmíněný i mnohé další přístupy ke vzdělávání zpochybňují ty nejfundamentálnější základy školství, jak jej známe.
Zamysleme se nad případem, že by došlo k celoplošné implementaci uvedené teorie do praxe. Jsem si téměř jist, že výsledkem by nebylo nic jiného nežli chaos, úpadek gramotnosti a prohloubení celospolečenských rozdílů. S největší pravděpodobností by dané problémy výrazně převážily veškerá pozitiva.
Tento text nepíšu s cílem definovat konkrétní problém a nalézt mu řešení. Píšu jej jako úvahu nad možnými riziky budoucnosti.
Jsem přesvědčen o nezbytnosti změn a reforem v českém základním a středním školství, které povedou k jeho modernizaci a zkvalitnění. Ze stejného důvodu, že věřím v nápravu pomocí pokroku, však zavrhuji přílišnou progresivitu, jež by nám namísto vytoužené nápravy přinesla výhradně nezáviděníhodná úskalí.
Teoreticky řečeno, daná úskalí lze eliminovat pouze změnou vpřed. Co když je však obdobný pohyb natolik radikální, že poslouží spíše zhoršení stavu věcí než jeho nápravě?
Přílišná progresivita – jen tak lze příslušný problém nazvat. Slovo pokrok by zde nedostálo svému významu, který vnímáme spíše v pozitivním slova smyslu.
Stejně jako v oblasti politické se i ve vzdělávání současné milénium projevuje rozšířením četných názorových směrů, které by nás dle svých zastánců měly vést vstříc zářné budoucnosti. Perfektní příklad představuje unschooling – postoj odmítající jakoukoliv formu organizovaného učení. Zmíněný i mnohé další přístupy ke vzdělávání zpochybňují ty nejfundamentálnější základy školství, jak jej známe.
Zamysleme se nad případem, že by došlo k celoplošné implementaci uvedené teorie do praxe. Jsem si téměř jist, že výsledkem by nebylo nic jiného nežli chaos, úpadek gramotnosti a prohloubení celospolečenských rozdílů. S největší pravděpodobností by dané problémy výrazně převážily veškerá pozitiva.
Tento text nepíšu s cílem definovat konkrétní problém a nalézt mu řešení. Píšu jej jako úvahu nad možnými riziky budoucnosti.
Jsem přesvědčen o nezbytnosti změn a reforem v českém základním a středním školství, které povedou k jeho modernizaci a zkvalitnění. Ze stejného důvodu, že věřím v nápravu pomocí pokroku, však zavrhuji přílišnou progresivitu, jež by nám namísto vytoužené nápravy přinesla výhradně nezáviděníhodná úskalí.