České školství – zkostnatělý vzdělávací systém, jenž neodpovídá realitě 21. století. Pokud bychom měli určit hlavního viníka oné tristní situace, tak pravděpodobně poukážeme na zdráhavost a přílišné lpění na zažitých a často i neefektivních postupech.

Teoreticky řečeno, daná úskalí lze eliminovat pouze změnou vpřed. Co když je však obdobný pohyb natolik radikální, že poslouží spíše zhoršení stavu věcí než jeho nápravě?

Přílišná progresivita – jen tak lze příslušný problém nazvat. Slovo pokrok by zde nedostálo svému významu, který vnímáme spíše v pozitivním slova smyslu.

Stejně jako v oblasti politické se i ve vzdělávání současné milénium projevuje rozšířením četných názorových směrů, které by nás dle svých zastánců měly vést vstříc zářné budoucnosti. Perfektní příklad představuje unschooling – postoj odmítající jakoukoliv formu organizovaného učení. Zmíněný i mnohé další přístupy ke vzdělávání zpochybňují ty nejfundamentálnější základy školství, jak jej známe.

Zamysleme se nad případem, že by došlo k celoplošné implementaci uvedené teorie do praxe. Jsem si téměř jist, že výsledkem by nebylo nic jiného nežli chaos, úpadek gramotnosti a prohloubení celospolečenských rozdílů. S největší pravděpodobností by dané problémy výrazně převážily veškerá pozitiva.

Tento text nepíšu s cílem definovat konkrétní problém a nalézt mu řešení. Píšu jej jako úvahu nad možnými riziky budoucnosti.

Jsem přesvědčen o nezbytnosti změn a reforem v českém základním a středním školství, které povedou k jeho modernizaci a zkvalitnění. Ze stejného důvodu, že věřím v nápravu pomocí pokroku, však zavrhuji přílišnou progresivitu, jež by nám namísto vytoužené nápravy přinesla výhradně nezáviděníhodná úskalí.