Aneb lze v ČR dotáhnout hospodářskou vyspělost Německa?

Německo se v posledních letech stalo jednoznačným motorem evropské ekonomiky. O tom nás nejlépe přesvědčí pohled na vývoj HDP. Zatímco země Evropské unie rostly od roku 2010 průměrným tempem o 0,9 % ročně a eurozóna o 0,6 %, německé hospodářství rostlo v průměru o 2,0 % ročně.
Za vzor se všem dává především kondice německého trhu práce. Ze statistik vyplývá, že míra nezaměstnanosti na německém pracovním trhu v posledních letech klesá. V součtu roku 2014 se dostala na úroveň 5,0 %. Přitom ještě před 10 lety německý trh práce rozhodně nemohl sloužit jako vzor pro další evropské státy.
Německé hospodářství tehdy po splasknutí internetové bubliny nerostlo, navíc přestalo být schopné dodržovat pravidla tehdy tolik vzývaného evropského Paktu stability a růstu. Bez práce bylo téměř pět milionů Němců, konkrétně v roce 2005 činila nezaměstnanost v Německu 11,2 % a byla o více než 3 procentní body vyšší než v České republice.




POVÁLEČNÝ VÝVOJ V NĚMECKU A CESTA ZÁPADNÍHO NĚMECKA K PROSPERITĚ

Abychom pochopili tehdejší problémy Německa, musíme se vrátit v čase zpět. Konec druhé světové války znamenal pro Německo něco jako restart, nový začátek. Německo bylo rozděleno do 4 okupačních zón. Ty byly základem vzniku Německé demokratické republiky a Německé spolkové republiky. Poválečné Německo zažilo dvě důležité ekonomické události. Zaprvé, Německu výrazně pomohlo přijetí Marshallova plánu. Nutno ale poznamenat, že východní Německo muselo na nátlak Sovětů tuto pomoc odmítnout. Zadruhé, Německu se v roce 1948 podařilo díky měnové reformě eliminovat výměnný obchod a fungování černého trhu. Tehdy byla říšská marka nahrazena v západních okupačních zónách novou německou markou. Tento krok výrazně napomohl zmírnit napětí v ekonomice i v celé společnosti. Díky zavedení nové marky se obchody začaly následně rychle plnit zbožím. Východní a západní Německo si od konce 40. let šly vlastní cestou. V březnu 1949 spatřila světlo světa ústava sovětské okupační zóny, později Německé demokratické republiky. V září téhož roku byla vyhlášena Německá spolková republika. Následně 7. října 1949, jako reakce na tento čin, byla vyhlášena se svolením sovětského vedení Německá demokratická republika (NDR).
Dodnes kontroverzním tématem je škrtnutí německého dluhu. Zhruba 20 zemí uzavřelo v Londýně v roce 1953 dohodu, v níž se zavázaly odepsat polovinu německých dluhů a efektivně restrukturalizovat jejich zbytek. Tento krok pak umožnil, že se Německo mohlo v 50. letech chlubit ekonomickým zázrakem. Ukázalo se, že rozumná restrukturalizace dluhu (tedy v podstatě bankrot) může ekonomiku postavit zpátky na nohy. Naopak nesplatitelné dluhy mohu zemi rozvrátit a radikalizovat, o čemž jsme se mohli naplno přesvědčit v době nástupu fašismu v Německu. Nabízí se paralela s dnešní dobou. Berlín dnes patří k nejhlasitějším zastáncům toho, aby řecké dluhy nebyly odepsány. Přitom Řecko bylo jedním ze států, které po válce souhlasily s odpisem německého dluhu. Jenže v principu je rozdíl mezi poválečným dluhem Německa a dnešním řeckým obrovský. Evropa po válce potřebovala, aby se znovu nastartovala německá ekonomická mašina. Už proto, že Německo tvořilo hráz proti potenciální hrozbě ze strany tehdejšího mocného Sovětského svazu. Evropské velmoci potřebovaly, aby německá ekonomika chytila druhý dech i z dalšího důvodu. V roce 1953 totiž byla kromě odpisu německého dluhu dojednána klauzule, že Německo bude splácet dluhy, jen když dosáhne pozitivní obchodní bilance. Splátky navíc nesměly přesáhnout 3 % z exportních příjmů Německa. To věřitelské země nutilo podporovat německý export a dovážet zboží z Německa, čímž významně napomáhaly obnově a růstu německé ekonomiky.
Situace Řecka je jiná. Řecko není evropským ekonomickým tahounem. Tvrdý bankrot Řecka by Evropu bolel mnohem méně než dlouhodobý kolaps německé ekonomiky. Evropští politici nechtějí o dalším odpisu řeckého dluhu ani slyšet. Řecko tak trpí tím, že je na rozdíl od Německa tzv. systémově nevýznamné. Jeho podíl na HDP Evropské unie dosahuje pouze 1,3 %. My se však domníváme, že řecké útrapy dříve či později dalším odpisem dluhu stejně skončí. Buď totiž Evropě dojde trpělivost s litím dalších peněz do Řecka, nebo Řekové dusivé reformy sami opustí.
Nikdo nemůže vědět, jak by se zahraniční věřitelé zachovali, pokud by se do dluhové lapálie dostala Česká republika. Velikost české ekonomiky je ještě menší než řecké – dosahuje 1,1 % na HDP Evropské unie. Ani česká ekonomika tedy není systémově významná. Bojíme se proto, že by v případě nezvladatelného českého dluhu věřitelé volili postup stejný jako v případě Řecka. Částečného ozdravného odpisu dluhu bychom se tak nejspíš nedočkali.
Ale zpět do poválečného Německa. Byly to také peníze z Marshallova plánu, které významně pomohly v 50. letech Německu k rozvoji německé ekonomiky. Nejprve byly odstraněny válečné škody. Poté došlo k modernizaci německého průmyslu. Ten potřeboval silnou finanční injekci, aby dohnal válečné roky. K rekonstrukci nejen německého průmyslu, ale celé ekonomicky pomáhal růst německého vývozu. Tomu hrály do karet nízké náklady na práci v Německu v kombinaci s relativně slabou markou. Pevný kurs německé marky tehdy činil 4,20 marky za 1 americký dolar. (Mimochodem – zde si povšimněte další odlišnosti s Řeckem – Řecko coby součást eurozóny nemůže spoléhat na slabou měnu a levnou práci.)
A úspěch se dostavil: v roce 1960 byl vývoz 4,5x větší než v roce 1950. Německá spolková republika tak učinila v 50. letech zásadní kroky, které jí pomohly k raketovému růstu. Naopak Německá demokratická republika pod dohledem Sovětů najela na model centrálně plánované ekonomiky. Když k tomu připočteme ještě faktor ekonomické izolace od západu, není divu, že ekonomická síla východního Německa začala zaostávat za západním.

Od 70. léta a zadrhávání prudkého růstu až po sjednocení Německa
Od počátku šedesátých let však německému růstu pomalu docházel dech. Poptávka již začínala být plně uspokojena. Navíc Německo už nerostlo z tak nízkého základu. Jednoduše dohnalo to, co za války ztratilo. Německý růst trval až do roku 1973, kdy přišla první ropné krize. Tehdy OPEC (Organizace zemí vyvážejících ropu) záměrně utlumila těžbu ropy (asi o 5 %), aby mohla její cenu ovlivňovat ve svůj prospěch. Zároveň vyhlásila embargo na vývoz ropy do zemí, které podporovaly Izrael během Jomkipurské války. To způsobilo ekonomické problémy mnoha světovým ekonomikám.

V roce 1990 došlo k zásadnímu mezníku v moderní historii Německa. Tehdy se Německá demokratická republika připojila ke Spolkové republice Německo. V této době se však naplno ukázalo, že východní i západní Německo se v posledních letech vyvíjelo naprosto odlišně. Naplno se projevilo, jak bývalé východní Německo strádalo pod kontrolou Sovětské svazu ekonomicky. Ještě v roce 1991 činil HDP na hlavu ve východním Německo pouze 31 % výkonu západního Německa.

Zajímavé je také porovnání HDP na hlavu v České republice vůči HDP ve stejnocenném Německu. Český HDP na hlavu činil v roce 1993 15,2 % a do roku 1998 vzrostl na 23,6 %. V roce 2013 jsme se pohybovali na úrovni 42,6 % HDP Německa. Z toho je zřejmé, že Německo sice pomalu, ale přece doháníme.


Text pokračuje v druhém dale:

Kapitoly:

1. díl https://blog.aktualne.cz/blogy/vladimir-pikora.php?itemid=26197
2. díl https://blog.aktualne.cz/blogy/vladimir-pikora.php?itemid=26198
3. díl https://blog.aktualne.cz/blogy/vladimir-pikora.php?itemid=2619
4. díl https://blog.aktualne.cz/blogy/vladimir-pikora.php?itemid=26296
5. díl https://blog.aktualne.cz/blogy/vladimir-pikora.php?itemid=26297
6. díl https://blog.aktualne.cz/blogy/vladimir-pikora.php?itemid=26723