HOSPODAŘENÍ NĚMECKÉ VLÁDY POD LUPOU

Zodpovědné hospodaření Německa je hlavním důvodem, proč všechny tři nejvýznamnější světové ratingové agentury - Moody's, Standard & Poor's a Fitch Ratings - přiřazují Německu nejlepší hodnocení. Jaký paradox proti dalším významným hráčům eurozóny. Francie přišla během poslední krize o nejlepší hodnocení u všech tří nejvýznamnějších agentur. Francie si však dál drží hodnocení na áčkové stupnici. Ratingové agentury tak Francii nadále považují za kvalitního dlužníka. To třetí největší ekonomika eurozóny, Itálie, si pohoršila mnohem víc. U jejího ratingu svítí béčkové hodnoty a Itálie se tak nachází na spodní hraně investičního stupně. Do pádu do spekulativního pásma jí moc nechybí. To nakonec není žádné překvapení. Italský vládní dluh totiž nabobtnal od předkrizového roku 2008 do konce roku 2014 z 102,3 % HDP na 132,1 % HDP.




Hospodaření německé vlády již od roku 2012 končí v přebytku, což je v Evropě takřka unikátní jev. Během roku 2014 hospodařili v Evropě s přebytkem kromě Německa už jen na ropu bohaté Norsko, pak Dánsko, Estonsko a Lucembursko. Přebytek německého rozpočtu v roce 2014 dosáhnul 0,6 % HDP. Jak je možné v době vrcholící možné dosahovat přebytků státního rozpočtu? Těch důvodů je více. V Německu od roku 2009 platí zákon o vyrovnaném rozpočtu, který politikům zakazuje utrácet více peněz, než kolik vyberou. V detailnějším zkoumání je klíčem k vyrovnanému rozpočtu držet na uzdě stranu výdajů. Ty se podařilo mezi roky 2011 a 2012 meziročně snížit o 1,0 %. V dalších letech rostly výdaje německého rozpočtu pouze průměrným ročním tempem o 2,0 %.

Německá vláda navíc nepanikařila a nesnažila s tvrdými zásahy do daňového systému navyšovat příjmy. Řada zemí během krize zvýšila sazby daní z přidané hodnoty (např. i Velká Británie, Portugalsko, Španělsko, Řecko či Česká republika), Německo nikoliv. To se také projevilo v tom, že výpadek daňových příjmů byl v případě Německo po nástupu krize nižší než u mnoha jeho konkurentů. V roce 2009 propadly daňové příjmy v Německu o 4,8 %, zatímco v České republice jejich propad činil 10,4 %. Stabilita daňového systému dodávala německému podnikatelskému tu pověstnou dávku klidu, kterou během krize potřeboval. Dostáváme se tak k tomu, že ani tak nezáleží na konkrétní výše zdanění, jako na tom, aby byl daňový systém stabilní. To potvrzuje i zpráva Doing Business 2015 z dílny World Bank Group. Ta hodnotí daňové systémy z několika pohledů. Mezi ně patří počet daňových plateb během roku, průměrný čas potřebný na zpracování daňových přiznání a také celková výše zdanění zisků. V tomto žebříčku se Česká republika umístila na 119. místě ze 189 hodnocených zemí, Německo je o více než 50 míst před námi. Mimochodem, podle celkového indexu Easy of doing business, který měří kvalitu podnikatelského prostředí, se Německo umístilo na celkovém 19. místě, Česká republika až na 44. místě ze 189 zemí.



Detailní pohled na německý daňový systém

V Německu existuje poměrně značné progresivní zdanění a daňových sazeb je hned několik. U zdanění příjmu fyzických osob najdeme několik pásem, která jsou zdaňována sazbou 0%, 14 %, 42 %, 45 %. Sazba daně z příjmu právnických osob byla postupně snižována a nyní činí 15 %. Navíc je v Německu zapotřebí hradit živnostenskou daň (její výši určují místní orgány) a příspěvek solidarity. V případě DPH činí základní sazba 19 % a snížená je 7 %.

Systému jako celku neškodí ani to, že Německo má vyšší podíl zdanění na HDP než Česká republika. Celkové daňové příjmy k HDP podle OECD v roce 2013 v Německu činily 36,7 %, v České republice 34,1 %. Díky stabilitě německého daňového systému ani krize neudusila růst příjmů státního rozpočtu. Ty sice v roce 2009 meziročně poklesly o 1,8 %, od té doby však rostou v průměru meziročním tempem o 3,5 %.
Zajímavý pohled na německý daňový systém nabízí i VAT gap. Ten ukazuje rozdíl mezi DPH skutečně vybraným a DPH, která by se měla vybrat na základě platných zákonů. Podle závěrů Evropské komise se u nás VAT gap dlouhodobě pohybuje nad průměrem EU. Zatímco pro EU činil VAT gap v roce 2012 16 %, pro ČR odhad činí 22 %. To v Německu se VAT gap pohybuje dlouhodobě výrazně níž než v České republice, v roce 2012 ležel na úrovni 10 %. Z toho je zřejmé, že Němci dlouhodobě vybírají daně lépe než Češi. To se projevilo i během krize, když daňové příjmy v Německu padaly méně než v České republice. Mezi lety 2009 až 2014 pak daňové příjmy v České republice rostly v průměru ročním tempem o 0,5 %. V Německu ve stejné době rostly daňové příjmy v průměru o 2,2 %. Kde tedy hledat hlavní důvod tohoto úspěchu německé vlády? Podle nás se klíč skrývá ve vyšší stabilitě daňového systému, což dokazují i závěry průzkumu Easy of doing business.

Díky přebytkovému hospodaření v posledních letech se Německu daří umazávat vládní dluh. Ten z 80,5 % v roce 2010 poklesl do konce roku 2014 na 74,7 %. Německo tak ukazuje jižní periferii eurozóny recept, jak nejlépe bojovat proti dluhové krizi. Při sestavování rozpočtů by se jednotlivé vlády neměly upínat k mantře, kterou představuje velikost schodku do výše 3 % HDP. Naopak už při sestavování rozpočtů by se mělo počítat s tím, že budou vyrovnané nebo dokonce přebytkové.

A ačkoliv německá vláda hospodaří s přebytkem, v Německu plyne větší část prostředků na podporu sociální oblasti. U výdajů v sociální oblasti jsme během krize mohli pozorovat rozdílný vývoj v Německu a v České republice. Zatímco v Německu během krize výše sociálních výdajů mírně klesala směrem k hladině 28 % HDP, v České republice během krize pokračovaly v růstu nad úroveň 20 % HDP.
Výše sociálních výdajů dlouhodobě zůstává v Německu vyšší než v České republice. Poměrně štědrá sociální podpora také byla jedním z faktorů, který dokázal udržet německou poptávku během krize nad vodou. Německý sociální systém však čeká v následujících čtvrtletích zatěžkávací zkouška. Německá ekonomika jako ekonomický motor Evropy totiž láká migranty. Za celý loňský rok požádalo v Německu o azyl zhruba 203 000 lidí. Berlín očekává, že letos počet žadatelů dosáhne 800 tisíc. V loňském roce stáli uprchlíci německý rozpočet 2,4 mld. EUR, letos se částka vyšplhá až na 10 mld. EUR. Celkové sociální výdaje německé vlády pro rok 2015 činí 153,3 mld. eur. Péče o uprchlíky tak Německo přijde na 6,5 % celkových sociálních výdajů, neboli 3,3% celkových výdajů rozpočtu. To je více než 4x víc než částka, jakou německá vláda podporuje bydlení a regionální rozvoj.

Rozdílný vývoj než u sociálních výdajů vidíme i u investic. Na úrovni fixních investic se německá ekonomika může spolehnout na stabilní velikost podpory od vlády. Úroveň fixních investic se totiž už od roku 2008 prakticky nemění, když těsně přesahuje 2 % HDP. Naopak v České republice úroveň investic během krize klesala. Ještě v roce 2008 dosahovala 5 % HDP. Do roku 2014 poklesla na 3,9 % HDP. Trend je tak (i přes drobný nárůst investic v roce 2014) negativní. V této oblasti by bylo vhodné následovat německý příklad. Německá vláda neexperimentuje s výší investic a drží je na stabilní úrovni. Díky tomu vytváří predikovatelné prostředí pro podniky. Naopak když bylo potřeba během krize šetřit, dokázala německá vláda osekat sociální výdaje. My jdeme přesně opačnou cestou. Osekáváme investice na úkor růstu sociálních výdajů. Takováto politika může být v krátkém období přívětivá, avšak dlouhodobě bude omezování investic brzdit růst. Také si musíme položit otázku, proč je německá ekonomika v posledních letech v lepší kondici, když velikost investic k HDP je v ČR vyšší než v Německu? Odpověď budeme muset pravděpodobně hledat opět ve vyšší míře korupce v České republice. Ne všechny prostředky jsou v České republice vynaloženy efektivně. Problém je také to, že část zakázek v České republice je předražená a zbytečná.

Existuje ještě jeden důvod, proč česká ekonomika svým výkonem nemůže dlouhodobě dohnat Německo. V Německu totiž teče do výzkumu a vývoje větší část HDP než v České republice. Zatímco v 2013 Německo podle dat OECD vydala na výzkum a vývoj 2,94 % HDP, V České republice to bylo 1,91 % HDP. To je nepatrně pod průměrem EU, který činí 1,92 % HDP. Podprůměrná úroveň výdajů na výzkum a vývoj by přitom mohla vést v krajním případě k technologickému zaostávání české ekonomiky. V důsledku toho by mohlo české zboží ztrácet konkurenceschopnost. To by nebyl stav, který bychom si přáli. Naším cílem by mělo být navýšení výdajů na výzkum a vývoj nad evropskou úroveň. Za vzor nám může sloužit Německo nebo severské státy, kde úroveň těchto výdajů dokonce přesahuje 3 % HDP.
Logickým vyústěním je to, že za Německem výrazně zaostáváme v počtu žádostí o patenty. A to nejen v absolutním počtu, ale i v přepočtu na milion obyvatel. Zatímco v ČR to bylo v roce 2012 21,3 žádosti o patent na milion obyvatel, v Německu 279,2 žádostí/mil. obyvatel. Dramaticky v počtu žádostí o patenty zaostáváme také za sousedním Rakouskem. Na druhé straně jsme na tom lépe než Polsko. Celoevropské srovnání pro nás každopádně nevyznívá dobře. Průměr EU totiž činí 112,6 žádostí o patenty na milion obyvatel. Jediné, co nás může těšit, je dlouhodobý trend. Ten je totiž pozitivní. Od roku 2002 totiž počet českých žádostí o patenty vzrostl 2,4x. Na druhou stranu se počet patentů v Polsku ve stejném období zvýšil 5,5x. Z toho je jasně zřejmé, že inovace jsou v české ekonomice výrazně nižší než v té německé. Také to svědčí o tom, že si Češi nejsou schopni uhlídat nebo obhájit své nápady.

Jak zlepšit inovace? Není to jen o tom zvýšit vládní výdaje na výzkum a vývoj. Je potřeba také mít kvalitní vysoké školství s důrazem na technické obory. Tady se nabízí varianta více propojit teorii s praxí. To znamená, aby studenti větší část času strávili na stáži u konkrétní firmy, která je může po absolvování zaměstnat. Důležitý je následný špičkový aplikovaný výzkum. Tady jsou potřeba vládní prostředky. Nakonec inovovat by nešlo bez podnikatelů, kteří dokáží nápady využít, uvést na trh a vydělat na nich. Proto je důležité, aby vláda vytvářela podnikatelům kvalitní podmínky. To znovu znamená především nezasahovat do daňového systému. Německu trvalo desítky let vyšvihnout se mezi elitu v inovacích. Těžko Německo během příštích pár let doženeme. Proč ale nevytvořit stabilitou daňového systému podmínky na to, abychom se mu přibližovali?

V patentech jsme proti Německu propadli. Je zajímavé, že z pohledu průměrné rychlosti internetu za Německem nezaostáváme. Podle Akamai Ratings obsadila ČR 9. místo s průměrnou rychlostí 12,3 Mbit/s. Německo je až na 24. místě s průměrnou rychlostí 8,7 Mbit/s. Z tohoto hlediska tak není technický pokrok ČR brzděn.

Pro ilustraci ještě přidáváme porovnání českého a německého státního rozpočtu pro rok 2015. Z porovnání je na první pohled zřejmé, že na sociální politiku jde v Německu větší část rozpočtu než v České republice. Je také zřejmé, že na obsluhu státního dluhu putuje v Německu větší část rozpočtu než v České republice. To je výhoda, kterou bychom si měli střežit. Nižší úrokové náklady vycházejí z výrazně nižšího zadlužení české ekonomiky proti té německé. Zatímco dluh k HDP činil v České republice ke konci roku 42,6 % HDP, v Německu 74,7 % HDP. Současná úroveň výnosů státních dluhopisů by přitom mohla svádět k tomu, abychom se více zadlužovali. Takto levně si už nemusíme v budoucnu půjčovat. Půjčovat si na 10 let s ročním úrokem 0,80 % je lákavé. (Německo si půjčuje na 10 let jen o maličko levněji – s ročním úrokem 0,7 %). Za nízkými výnosy českých státních dluhopisů stojí 4 důvody:

1. Prostředí nulových úrokových sazeb centrálních bank
2. Není kam bezpečně investovat – strach z bankrotu Řecka nebo nově ze splasknutí čínské akciové bubliny
3. Spekulativní motiv – investoři sázejí na to, že s koncem intervencí koruna výrazně posílí. To zhodnotí jejich investici do českých státních dluhopisů
4. Nízké celkové zadlužení ČR

Právě čtvrtý bod bychom měli podtrhnout. Každá další vláda by měla dbát o to, abychom si tuto výhodu udrželi. Právě díky ní si budeme moci užívat důvěry věřitelů. To povede k tomu, že se nebudou zvyšovat náklady na obsluhu českého státního dluhu. Bohužel dlouhodobá trajektorie je přesně opačná. Pokud budeme takto pokračovat dál, tak je jen otázkou času, než doženeme Řecko. Potřebujeme přebytky státního rozpočtu.



Zajímavostí je, že se na konci srpna podařilo ČR prodat v aukci její dluhopisy tak draho, že poklesl výnos do splatnosti na -0,001 %. Poprvé v historii tak investoři platí ČR za to, že jí mohou půjčit. To jsme předtím znali třeba z Německa. Na první pohled to vypadá, že důvěra v českou ekonomiku vzrostla do nebe. Ve skutečnosti ale trh nemá kam bezpečně investovat. Situace v Číně vyvolala hlad po bezpečí a české dluhopisy bezpečné jsou. Na první pohled jsou investoři padlí na hlavu. Proč někomu půjčovat se ztrátou? V realitě to je ale jinak. Spekulanti rychle obměňují složení portfolií. Nebudou čekat do splatnosti dluhopisu, aby inkasovali záporný výnos. Sází na to, že hlad po bezpečí ještě poroste, cena dluhopisu vzroste a oni ho za pár dní či týdnů prodají se ziskem. V každém případě to je skvělá zpráva pro ministra financí: Náklady na státní dluh poklesnou.




Míra úspor

Německo dlouhodobě patří v EU k zemím s nejvyšší mírou úspor vzhledem k HDP. Ta se od roku 1995 stabilně drží nad 15 % a v průměru do roku 2013 dosáhla 16,22 %. Německo se snaží motivovat lidi ke spoření skrze státem podporované stavební spoření. To je určeno buď na výstavbu bydlení, nebo na spoření na důchod. U nás jsme tento produkt nejprve po vzoru Německa okopírovali, abychom ho později poškodili a o několik let později téměř zničili. U finančních produktů je přitom esenciální, aby všichni věděli, že jsou dlouhodobé. Podobné to je s důchodovou reformou. Její zrušení ukázalo, že občané nemohou státu věřit. Výsledkem ale je, že nespoří.
V míře úspor za Německem poměrně výrazně pokulháváme. V České republice se míra úspor od roku 1995 drží v průměru na úrovni 11,6 %. Proč je tento indikátor zajímavý? V době ekonomické konjunktury, kdy domácnostem rostou příjmy, není význam úspor pro zachování dalšího rozvoje výrazný. Pokud ale do ekonomiky přestanou téct peníze, úvěrování se sníží kvůli nižším úsporám nutným k vytváření nových úvěrů. Pak může dojít podobně jako v USA k tomu, že se hospodářský růst zastaví a ekonomika se začne řítit do recese. Poslední krize nás naučila, jak moc je důležité, aby se domácnosti mohly spolehnout na finanční rezervu. A vyhrál ten, kdo na stavebním spoření, na účtu či jen tak pod polštářem měl větší balík peněz. Zatímco v Německu se mezi roky 2009 a 2013 hotovostní rezerva snížila pouze z 16,80 % na 16,26 %, v České republice z 13,34 % na 10,76 %. Díky vyšší hotovostní zásobě nemusely německé domácnosti během krize tolik omezovat svou spotřebu jako Češi. To je také důvod, proč německá ekonomika krizí probruslila snáze než ta česká.



Evropské fondy

Důležitým evropským tématem se v posledních letech stalo využívání evropských fondů. A to i pro země jako Německo, které do rozpočtu EU více dávají, než si z něho berou. Třeba v roce 2013 z Berlína do Bruselu odteklo 26,125 mld. EUR a přiteklo jen 13,056 mld. EUR. Žadatelům o evropské dotace je v Německu k dispozici 17 operačních programů, jeden pro každou spolkovou zemi. Na národní úrovni je pak rozpočet rozdělen rovnoměrně na 3 priority: zaměstnanost, sociální začleňování a vzdělávání. Jednotlivé programy jsou přizpůsobovány specifickým podmínkám daného regionu. Rozdělení fondů ESF v Německu každopádně hned na první pohled působí přehledným dojmem. To je hlavní předpoklad pro to, aby byly peníze z fondů efektivně využívány a ne zneužívány. Celkový počet operačních programů v České republice byl radikálně snížen. Z dřívějších 26 operačních programů došlo k jejich snížení na osm. Tento radikální řez by měl přispět k efektivnějšímu čerpání dotací.

Administrativní překážky v podnikání

Jednou z brzd ekonomik byly vysoké náklady na založení společností. V tomto případě se v České republice blýská na lepší časy. Založit „eseróčko“ je do budoucna levnější, stačí 2700 korun. Společnosti s ručením omezeným totiž zřejmě budou osvobozeny od soudního poplatku za první zápis do obchodního rejstříku. Náklady nutné k založení takovéto společnosti se díky vládní novele zákona o soudních poplatcích sníží zhruba z deseti tisíc korun na 2700 korun. Zakládání společností však není složité ani v Německu. GmbH je obdobou české společností s ručením omezeným. Při jejím založení je potřeba složit základní kapitál ve výši minimálně 25 tisíc eur. Existuje však vychytávka, která se nazývá UG haftungsbeschränkt. Při založení se splácí jmění v minimální výši 1 euro. Podmínkou je odvádět každý rok minimálně 25 % z čistého ročního příjmu do rezervního fondu. Po dosažení 25 000 eur společně se splaceným kapitálem se UG může přetransformovat na společnost s ručením omezeným. Ani v Německu tak ekonomiku nebrzdí zdlouhavé a nákladné zakládání společností.

Text bude pokračovat

Kapitoly:

1. díl https://blog.aktualne.cz/blogy/vladimir-pikora.php?itemid=26197
2. díl https://blog.aktualne.cz/blogy/vladimir-pikora.php?itemid=26198
3. díl https://blog.aktualne.cz/blogy/vladimir-pikora.php?itemid=2619
4. díl https://blog.aktualne.cz/blogy/vladimir-pikora.php?itemid=26296
5. díl https://blog.aktualne.cz/blogy/vladimir-pikora.php?itemid=26297
6. díl https://blog.aktualne.cz/blogy/vladimir-pikora.php?itemid=26723