ÚTRAPY NĚMECKÉ EKONOMIKY PO SJEDNOCENÍ

Při sjednocení východního a západního Německa politici usilovali o vytvoření měnové unie země. Nicméně tento proces provázely značné diskuse. Jádrem sporu se stalo vytvoření směnného kurzu mezi západoněmeckou markou (DM) a východoněmeckou markou. Přitom téměř neexistovaly relevantní statistiky, kterých by se dalo chytit. Ve výsledku tak bylo stanovování směnného poměru politickou otázkou. Padl návrh na poměr 3:1 v neprospěch východoněmecké marky. Jenže takový směnný poměr by vedl k výraznému poklesu východoněmeckých úspor. Východoněmecká vláda požadovala kurz 1 :1. Bundesbanka navrhovala 2:1 v neprospěch východoněmecké marky.



Nakonec rozhodl vládní kabinet h. Kohla: Směnný poměr byl nastaven na 1:1, ale jen do objemu 6 tisíc východoněmeckých marek. Pro větší objemy činil poměr 2:1. Ve výsledku tak bylo 64 mld. východoněmeckých marek převedeno kurzem 1:1 a 211 mld. kurzem 2:1. Suma sumárum tak byla východoněmecká marka konvertována za podmínek pro bývalou NDR velice příhodných. Rozhodně lepších, než by napovídal propastný rozdíl mezi kondicí východoněmecké a západoněmecké ekonomiky. Jen připomenu, že v roce 1991 činil poměr východoněmecký HDP na hlavu pouze 31 % HDP západního Německa. Jenže politici si přáli, aby nastavení směnného kurzu přispělo k vyrovnání životní úrovně mezi východem a západem. V praxi to tak jednoduché nebylo.

Na jedné straně skutečně díky zavedení měnové unie docházelo k růstu východoněmeckých mezd. Jejich podíl k západoněmeckým od roku 1991 do roku 1997 vzrostl ze 47 % na 74 %. Adekvátně k tomu se však ve východním Německu nezvyšovala produktivita práce. Ta ještě v roce 1999 dosahovala pouze úrovně zhruba 60 % oproti západnímu Německu. Na vině byly zastaralé a celkově špatné pracovní postupy i celkově strnulá struktura bývalé komunistické Německé demokratické republiky. Není proto divu, že růst mezd v bývalé NDR zadrhnul. Nižší produktivita práce v kombinaci s nárůstem mezd vedla k tomu, že ve východní části Německa prudce rostly náklady na jednotku pracovní síly. To nemohlo vyústit v nic jiného, než že výroba v bývalém východním Německu nebyla konkurenceschopná. Navíc se nedařilo plnit ani dílčí cíle. Ve východním Německu probíhala extrémně pomalu strukturální změna, která měla spočívat v přeměně ekonomiky založené na průmyslu na ekonomiku, která je postavena na službách. To se začalo projevovat i v tvrdých datech celé německé ekonomiky.
Deindustrializace ve východní části Německa se projevila v tom, že z průmyslových dělníků v roce 1989 bylo o pět let později kolem 40 % nezaměstnaných. Přidaly se i další problémy. Klesal HDP, objevilo se záporné saldo čistých vývozů. Do toho se zvyšovalo tempo inflace, což je pro Němce obrovský strašák už z dob hyperinflace ve 20. letech 20. století. Západní část Německa se snažila pomáhat ekonomice své východní části zasíláním transferů. Jejich výše od roku 1991 do roku 1998 téměř neustále rostla. Jenže transfery nebyly využity efektivně. Největší část z nich byla využívána na výplatu dávek sociálního zabezpečení. Investice na druhé straně zaujímaly pouze 15 – 19 % všech transferů. Jednoduše řečeno, investice nebyly tak vysoké, aby se mohla ekonomická síla východu a západu začít vyrovnávat. Podle analýzy odborníka na bývalou Německou demokratickou republiku berlínské Svobodné univerzity Klause Schrödera sjednocení Německa dosud stálo dva biliony eur. Částka zahrnuje kromě přímých finančních transferů ze západních spolkových zemí také hospodářské pobídky či peníze z fondů Evropské unie. Podle údajů německé vlády obsažených ve studii odvádějí od roku 1991 západní spolkové země každý rok na tyto účely 8 až 14,5 miliardy eur. Jak už bylo popsáno výše, největší problém je v tom, že většina těchto peněz byla využita na výplatu sociálních dávek (60 – 65 %). Výsledkem této snahy mělo být vyrovnání životní úrovně na východě a západě, což se ale nestalo.

Dotování východu mělo ještě jeden negativní důsledek pro německou ekonomiku. Jednalo se o nafukování veřejného dluhu. Jen mezi roky 1995 a 2005 hodnota dluhu německé vlády narostla o 42,5 %. Zatímco v roce 1995 dosahoval dluh 54,9 % HDP, v roce 2005 to bylo 67,1 % HDP. Ještě výraznější byl nárůst dluhu během krizových let, ale to je už jiná kapitola.


I přes velkou snahu se stále nedaří vyrovnávat životní úroveň východní a západní části Německa. Nedá se přitom říct, že by se růst mezd na východě Německa zadrhnul. V zemích bývalé NDR se průměrná měsíční hrubá mzda v posledních 5 letech zvýšila o 8,4 %. Jenže ve stejné době mzda v západní části Německa vzrostla o 9,4 %. Hrubá průměrná mzda ve východní části Německa se tak už téměř dvě dekády drží na úrovni ¾ té západoněmecké. Také míra nezaměstnanosti je ve východním Německu dlouhodobě vyšší než na západě. V posledních 20 letech byla míra nezaměstnanosti ve východním Německu v průměru o 7,4 procentního bodu vyšší než na západě. Dobrou zprávou pro východní Německo je, že rozdíl v míře nezaměstnanosti na východě a západě v posledních letech poklesl na méně než 4 procentní body. Na východě poklesla do roku 2014 míra nezaměstnanosti na 9,8 %, na západě na 5,9 %. To však souvisí s celkovým ožíváním německého trhu práce a ne až tak se zlepšováním podmínek ekonomiky bývalého východního Německa. Dlouhá desetiletí centrálně plánované ekonomiky a z toho vyplývající ekonomické zaostávání zanechala na východním Německu šrámy – ať už na tamním průmyslu, službách nebo infrastruktuře. Tyto šrámy se budou hojit dlouho. Souhlasíme tak se závěry výzkumného institutu Ifo. Ten došel k závěru, že východoněmecké spolkové země zůstanou i v příštím čtvrtstoletí hospodářsky slabší než západoněmecké.



Privatizace státního majetku

Ještě jednu podstatnou kapitolu přineslo sjednocení Německa. Jednalo se privatizaci státního majetku bývalé NDR. To byl totiž jeden ze základních bodů při přechodu z centrálně plánované ekonomiky na tržní. Německo vstupovalo do procesu transformace podobně jako další středoevropské země na začátku 90. let. Sama transformace však ve svém principu probíhala odlišně než v Československu, v Polsku a v Maďarsku.
Díky sjednocení se západním Německem měla bývalá NDR předpoklady k dobře provedené privatizaci. Privatizace totiž probíhala pod patronací ekonomicky vyspělejšího západního Německa. V ekonomice tak byl dostatek kapitálu i na případnou restrukturalizaci a sanaci privatizovaných podniků. To byl výrazný rozdíl třeba proti československé ekonomice. Úspěšnosti německé privatizace nahrával dostatek kvalitních pracovních sil. Dalším předpokladem pro zvládnutí privatizace byla existence vyspělé právní infrastruktury. I po právní stránce bylo Německo na privatizaci lépe připraveno než my
Německou privatizaci měl na starosti „Treuhandanstalt“ (svěřenecký úřad), který řídilo ministerstvo financí. Podstatné je, že jeho činnost nebyla zaměřena jen ziskově, ale důležitá byla třeba i podpora pracovních míst. „Treuhandanstalt“ u konkrétního privatizovaného podniku proto vždy volil nejvhodnější možnou metodu. Privatizace v Německu tedy nebyla prováděna žádnou z nestandartních metod. Do poloviny roku 1994 převedl svěřenecký úřad všech 22 000 privatizovaných podniků. 70 % z nich nakonec skončilo ve východoněmeckých rukou a privatizované podniky přislíbily 1 485 455 pracovních míst. K 31. srpnu 1994 zbylo ve svěřeneckém úřadu pouhých 1 392 podniků, což představovalo méně než 10 % z celkového množství. Německo tak jednoznačně zvládlo privatizační proces nejlépe v regionu. Jak dobře víme, Československo udělalo chybu v nedostatečné úpravě investičních privatizačních fondů. To pak otevřelo cestu k jejich vytunelování. Privatizace neprobíhala hladce ani v Polsku a Maďarsku. V těchto zemích proces privatizace zkomplikovala vysoká zahraniční zadluženost v kombinaci s vysokou inflací.

Změna struktury německé ekonomiky

Struktura německé ekonomiky se od sjednocení východu a západu postupně mění. Německo po sjednocení prošlo poměrně rychlou deindustrializací. Zatímco v roce 1991 tvořil průmysl 30,2 % celkové hrubé přidané hodnoty, do roku 1997 tento podíl poklesl na 24,9 % a na úrovních kolem 25 % se drží dodnes. Klesl také podíl zemědělství a stavebnictví na celkové přidané hodnotě. Na síle naopak získávalo v 90. letech finančnictví a pojišťovnictví či informatika/komunikace. Oproti začátku devadesátých let drobně narostl také podíl minoritních složek - aktivit vztahujících se k realitnímu trhu, administrativních a pomocných prací, dále podíl vzdělávání, lidského zdraví a sociálních prací a také umění, zábavního průmyslu a rekreace.



Text bude pokračovat v dalším dale

Kapitoly:

1. díl https://blog.aktualne.cz/blogy/vladimir-pikora.php?itemid=26197
2. díl https://blog.aktualne.cz/blogy/vladimir-pikora.php?itemid=26198
3. díl https://blog.aktualne.cz/blogy/vladimir-pikora.php?itemid=2619
4. díl https://blog.aktualne.cz/blogy/vladimir-pikora.php?itemid=26296
5. díl https://blog.aktualne.cz/blogy/vladimir-pikora.php?itemid=26297
6. díl https://blog.aktualne.cz/blogy/vladimir-pikora.php?itemid=26723