Německá vláda a obnovitelné zdroje

Neopomenutelnou kapitolou vlády A. Merkelové a její CDU/CSU je podpora obnovitelných zdrojů energie. Němci se začali odklánět od jaderné energie v roce 2011 v reakci na jadernou krizi v Japonsku. Německo tehdy oznámilo, že uzavře všechny své jaderné elektrárny nejpozději do roku 2022. To odstartovalo boom investic do obnovitelných zdrojů energie. Díky mohutným investicím se v roce 2014 obnovitelné zdroje podílely na výrobě elektřiny v Německu už z 26 %. Jaderné elektrárny, které chtějí do roku 2022 Němci odstavit, vyráběly na konci roku 2014 16 % německé elektřiny. Dalším z dlouhodobých cílů německé vlády je upouštět od spotřeby uhlí, ropy a zemního plynu. Němci také touží do roku 2050 získávat 80 % energie z obnovitelných zdrojů.
Zelená energie však není zadarmo. Němečtí spotřebitelé musejí platit příspěvek, který dorovnává rozdíl mezi tržní cenou proudu z obnovitelných zdrojů a jejími pevně stanovenými výkupními cenami. Ty mají němečtí producenti „zelené“ elektřiny garantovány na 20 let dopředu. Dobrou zprávou pro německé spotřebitelé je, že letos platí méně na podporu obnovitelných zdrojů. Bohužel pro ně je ale pokles nepatrný. Výše takzvané „zelené přirážky“ klesla na 6,17 eurocentu (1,70 koruny) za kilowatthodinu z loňských 6,24 eurocentu. Je to vůbec poprvé, co se výše příspěvku na podporu obnovitelných zdrojů, který spotřebitelé platí v ceně elektřiny, meziročně sníží. Podařilo se ale zastavit zdražování elektřiny, s nímž se němečtí spotřebitelé potýkali od zavedení poplatku v roce 2000. Od té doby se příspěvek každý rok výrazně zvyšoval, loni meziročně vzrostl téměř o pětinu. „Zelená přirážka“ v loňském roce činila 18 % celkové ceny elektřiny v Německu.


Loni vyšla německé spotřebitele podpora obnovitelných zdrojů na 20 miliard eur. To je přibližně 0,7 % celkového německého HDP. Koncept podpory zelené energie však v praxi funguje a Německo se nemusí potýkat s většími nářky na vysokou podporu zelené energie. Důvod? Zelená energie má v Německu velkou veřejnou podporu, která se pohybuje kolem 70 % obyvatel. Navíc je vidět postupné změny myšlení uvnitř vládní CDU/CSU. Do budoucna očekáváme, že se sníží investiční náklady obnovitelných zdrojů. Jak porostou nároky na státní rozpočet, tak se bude postupně snižovat příspěvek na vyrobenou megawatthodinu. Snižování podpory obnovitelných zdrojů elektřiny (OZE) bude pomáhat i technologický pokrok.

A teď příklad toho, že Německo to se sázkou na obnovitelné zdroje elektřiny myslí vážně. Německo v sobotu 25. července 2015 překonalo další rekord ve výrobě elektrické energie z obnovitelných zdrojů energie. Tento víkendový den německé OZE po dobu několik hodin pokryla až 78% spotřeby elektřiny. Německo tak překonalo svůj rekord ve výši 74 % elektřiny z OZE z května 2014. Problémem však je, že výroba elektřiny z OZE není konstantní. Při příznivých podmínkách je elektřiny moc, při nepříznivých podmínkách je elektřiny málo. Řešením do budoucna by (v horizontu desítek let) mohly být investice nejen do nových přenosových soustav, ale i do velkokapacitních zásobníků. Ty by pak byly schopné vyrovnávat výkyvy ve výrobě elektřiny.

Česká republika chce jít úplně opačnou cestou než Německo. Tato cesta se nazývá další investice do jaderných bloků. Položme si proto otázku, proč nejdeme stejným směrem jako Němci? Pravděpodobně proto, že stát vlastní ČEZ a management ČEZu má pravděpodobně velký vliv na českou politiku. My toužíme být dále energeticky přebytkoví, abychom mohli vyvážet elektřinu za hranice. Proč by ale Němci, kteří jádro odmítají, chtěli českou elektřinu z jádra? Navíc je nejasná i ekonomická stránka věci. Budovat bloky jaderných elektráren je záležitostí desítek let. Přitom jejich výstavba je při současných nízkých cenách elektřiny nerentabilní. Nikdo nemá skleněnou kouli. Při rychlosti vývoje nových technologií se však sázíme, že energie nebudou v budoucnu dražší, ale levnější. Jejich výroba totiž bude stále jednodušší. Proč se tedy hnát ukvapeně do dalších investic do jaderných bloků?



Co bychom si měli vzít z Německého příkladu?

1. Trh práce

Německo nám už na začátku 90. let ukázalo, že tvořit měnovou unii v oblastech s naprosto rozdílným ekonomickým výkonem skřípe. V případě rozdílné konkurenceschopnosti v těchto oblastech je neefektivní využít jednotnou měnu. To se naplno projevilo v druhé polovině 90. let, kdy ekonomický výkon i růst mezd ve východní části Německa přestal dobíhat západ. K dorovnávání výkonu východní část sjednoceného Německa měly sloužit transfery. Jenže se ukázalo, že většina z nich byla využita neefektivně. Klíč byl nakonec ve zvýšení flexibility trhu práce a poklesu nákladů práce. Až díky tomu se mohla začít srovnávat konkurenční síla podniků v celém Německu. Proč tohle schéma stojí za zapamatování? Eurozóna je přeci také unie, kde ekonomikám s různou historií a ekonomickou vyspělostí byla implantována jednotná měna. I uvnitř eurozóny najdeme oblasti, kterým musela být podobně jako Německu poskytnuta finanční pomoc. Ty najdeme na jižní periferii eurozóny. Přímo pak bije do očí, že se jedná zpravidla o země s velice málo flexibilními trhy práce.

Tady by mělo přijít jedno velké poučení pro českou ekonomiku. Proč se snažit činit český trh práce víc flexibilním? Německému trhu práce pomohlo, že díky kolektivním smlouvám a snížení mezd mohlo dojít k redukci výrobních nákladů. Pokud půjde Česká republika cestou pravidelného zvyšování minimální mzdy, jde přesně proti tomuto proudu. Jednotlivé kraje České republiky totiž rozhodně nemají stejnou ekonomickou sílu. Fabrika nemůže poskytnout takovou mzdu dělníkovi v Praze jako v Jeseníku. Proč tedy striktně zvyšovat minimální mzdu, což dopadne bez výjimky na všechny okresy?

Měsíční minimální mzda se od příštího roku zvýší o 700 korun - z 9200 na 9900 korun. Navíc si vláda vytyčila cíl, aby se minimální mzda postupně přiblížila 40 procentům průměrné mzdy. Pojďme si ukázat, proč nám tento cíl nepřijde vhodný. První kritika spočívá v tom, proč se upínat k mantře průměrné mzdy. Vždyť na ni nedosáhne 2/3 Čechů. Když už k něčemu vztahovat minimální mzdu, tak ke mzdě mediální. Ta totiž dává lepší obrázek o trhu práce. Seřadí totiž mzdy od nejvyšší po nejnižší a najde tu střední. 40 % z mediální mzdy z druhého kvartálu letošního roku činí 8 892 korun. Minimální mzda je tedy už v současné chvíli vyšší o 308 korun než 40 % z mediánu mezd. Proti minimální mzdě platné od příštího roku (9 900 korun) činí rozdíl proti 40 % z mediánu dokonce 1 008 korun.

Pokud se ale budeme přeci jen držet údaje o průměrné mzdě, dostaneme zajímavé zjištění. Minimální mzda totiž není ve všech krajích stejná. Výrazně směrem nahoru ji zvyšují platy v Praze a ve Středočeském kraji. Nabízí se proto drobná analýza. Nejprve vypočteme 40 % z průměrných mezd v jednotlivých krajích. To je totiž cíl české vlády, ke kterému směřuje. A ejhle, v 10 ze 14 krajů je tento výsledek nižší než současná minimální mzda ve výši 9 900 korun, která bude platit od příštího roku. Přání ministerstva by mělo být splněno. Úředně stanovená minimální mzda je ve více než polovině krajů České republiky vyšší než cíl, ke kterému vláda chce směřovat. Teoreticky by pak mělo smysl zvyšovat minimální mzdu jen v Praze, ve Středočeském, Plzeňském a Jihomoravském kraji v Praze. Proč to ale dělat? V těchto krajích je rozvrstvení platů nadprůměrné, navíc je tam nízká nezaměstnanost. Zvyšování minimální mzdy by tam nedávalo smysl.

Vrátíme se na začátek. Proč tedy radikálně na celém území České republiky zvyšovat minimální mzdu, když většina krajů České republiky již teď splňuje cíl vlády? Další zvýšení minimální mzdy jen zkomplikuje situaci na nejohroženějších částech českého trhu práce. V současné chvíli, kdy se kondice českého trhu práce zlepšuje, tato slova působí jako volání do větru. Nicméně při nástupu další krize může vysoká minimální mzda výrazně uškodit těm nezranitelnějším lidem na trhu práce – pracovníkům s nízkou nebo s nulovou kvalifikací. Ti nenajdou uplatnění vůbec, nebo mohou být najímání načerno. Oboje je z pohledu budoucnosti české ekonomiky špatně. Pak nám bude německý příklad dobrý. Ten nám ukázal, že bychom měli usilovat o snižování nákladů na práci a usilovat o zvýšení produktivity práce. Vysoká minimální mzda bude bránit vstupu na trh práce i imigrantům.
V posledních dnech se objevil další argument, proč zvyšovat minimální mzdu. Premiér B. Sobotka upozornil, že na Slovensku bude minimální mzda od 1. ledna příštího roku dosahovat úroveň kolem 43 procent průměrného slovenského platu, ale v České republice to bude zhruba 36 procent našeho průměrného platu. Zapomíná se, že nejdůležitější charakteristikou trhu práce je míra nezaměstnanosti. Ta totiž říká, kolik lidí má příjem a kolik žije z dávek. A právě z pohledu této statistiky je na tom český trh práce mnohem lépe než slovenský. Je pravdou, že na Slovensku míra nezaměstnanosti v posledních čtvrtletích klesá. I tak Slovensko s 11,8% nezaměstnaností patří k evropskému podprůměru. Podle evropské metodiky byla v červnu 2015 míra nezaměstnanosti v ČR na úrovni 4,9 %. To byl druhý nejlepší výsledek v EU, a to hned za Německem. Proč se tedy inspirovat Slovenskem?

Pojďme se spíš soustředit na náklady na práci – ty jsou v České republice více než 3x nižší než v Německu. Navíc se je podařilo v roce 2013 meziročně snížit o 2 %, v roce 2014 dokonce o 4,0 %. Jenže mezi roky 2000 a 2014 rostly u nás průměrným tempem o 11 %. To náklady na práci v Německu rostly ve stejné době jen 2% průměrným ročním tempem. Co se týká produktivity práce – ta je v České republice více než 3krát nižší než v Německu. Co je ale horší: Zatímco podle poslední dat v Německu v roce 2013 produktivita práce přepočtená na odpracovanou hodinu meziročně rostla o 0,3 %, u nás meziročně klesala o 0,2 %. Přitom od roku 2000 produktivita práce v české ekonomice rostla průměrným tempem o 2,9 % ročně, zatímco Německo pouze o 1,2 % ročně.

Právě na tento dlouhodobý vývoj bychom měli navázat, aby se mohla kondice české ekonomiky přibližovat k té německé. Položme si otázku: Nebylo by lepší se německým receptem řídit v předstihu? Nebylo by lepší zvyšování minimální mzdy zastavit nebo alespoň přibrzdit? Klíč se naopak skrývá ve zvyšování produktivity práce. Ta podle nás vede přes investice do technologií, infrastruktury nebo lidského kapitálu. K tomu je však ještě důležité vytvořit vhodné podmínky: Pracovat na snižování korupce, nastavení institucionálního rámce, zlepšení vymahatelnosti práce a snižování byrokracie. Pokud hledáme inspiraci k reformám přímo na trhu práce, proč se neinspirovat kroky, které zafungovaly v Německu? Ještě jednou pro inspiraci vkládáme v boxu nejdůležitější body reforem trhu práce přezdívaných Hartz.

Pojďme udělat český trh práce po vzoru Německa více flexibilním.

2. Hospodaření se státním rozpočtem

Druhou důležitou oblastí, kde bychom se měli od Němců poučit, je hospodaření se státním rozpočtem. Němci se v posledních letech řídí učebnicovou poučkou: V době krize může stát hospodařit na dluh, ale v době růstu by měl tento deficit dohánět. Co je klíčem k tomu, že se v Německu v poslední době hospodaří s přebytkovými rozpočty? Základ je vlastně velice jednoduchý. Jedná se o schválení ústavního zákona o vyrovnaném rozpočtu z roku 2009. Klíčové je, že s ním souhlasili poslanci napříč stranami. Ústava politikům zakazuje utrácet více peněz, než kolik vyberou. (Mimochodem, podobný zákon v ústavě mají už od roku 2002 Švýcaři.) Právě z tohoto zákona bychom se měli poučit. Zázraky se však nezačaly dít ze dne na den. V roce 2009 skončil německý rozpočet v deficitu 3,0 %, v roce 2010 dokonce 4,1 %. Jenže s odezníváním krize se začala zlepšovat i bilance německého rozpočtu. V roce 2011 dosáhl deficit pouze 0,9 % a od roku 2012 už německý rozpočet vykazuje přebytky.

Němcům se v posledních letech daří udržovat rozpočtovou kázeň i přesto, že sdílí jednu měnu se státy, které se zadlužují na úkor ostatních členů eurozóny. Německé ministerstvo financí očekává, že se díky vyrovnanému rozpočtu a hospodářskému růstu podaří do deseti let snížit míru německého zadlužení pod 60 % HDP ze 74,7 % HDP z roku 2014.

Ministerstvo financí navíc zdůrazňuje, že se vládní koalice nechystá zvyšovat daně, vyšší příjmy by měl přinést postupný růst ekonomiky, který bude generovat vyšší daňové příjmy.
Základem pro vyrovnané hospodaření je změna myšlení. Němečtí politici si uvědomili, že není možné dlouhodobě utrácet více, než činí příjmy.

V české ekonomice přitom v současné chvíli panují ideální podmínky: Podle statistiků rosteme rychleji než naši ekonomičtí konkurenti. Za této situace podle nás intervence České národní banky ztrácejí smysl. To je ale názor náš. Centrální bankéři budou dál bránit 27korunovou hladinu a budou se přitom vymlouvat na nízkou inflaci. Tu však způsobuje levná ropa a potraviny. To jsou pozitivní nabídkové šoky - faktory, které naší ekonomice pomáhají. Každopádně český export se díky slabé koruně může opřít o silnou konkurenční výhodu. Do toho se mohou firmy i stát financovat rekordně levně díky prostředí nízkých úrokových sazeb. Firmy i stát by měly z této situace vytěžit co nejvíc.
Příjmy rozpočtu v posledních 3 letech rostou průměrným tempem 2,1 % ročně. V této době však rostou i výdaje – průměrným tempem 1,9 % ročně. Výsledek je, že české rozpočty končí stále schodkem. Schválený rozpočet pro letošní rok se schodkem 100 miliard korun tak není příliš ambiciózní. Vláda u nás nezíská body ani tím, že počítá v příštích letech s příliš pomalým snižováním schodku: V roce 2016 na 70 miliard korun, v roce 2017 60 miliard korun a v roce 2018 na 50 miliard korun.

Nemůžeme se chlubit pouze tím, že v roce 2014 klesnul i dluh – ze 45,0 na 42,6 % HDP. Rozpočet byl totiž znovu schodkový. Ke snížení nám pomohlo rozpouštění rezerv. Rezerva peněžních prostředků se v posledních dvou letech výrazně smrskla - o více než 90 %. To není úspornější hospodaření. To by podle nás mělo mít podobu sestavení vyrovnaného či přebytkového rozpočtu.

Snažme se dlouhodobě neutrácet víc, než vyděláme.

3. Daňový systém

Třetí oblast, ve které bychom se měli od Německa poučit, je stabilita daňového systému. Jedna z nejčastějších výtek českých podnikatelů se týká častých zásahů do daňových zákonů. Stačí se podívat na vývoj sazeb DPH. Od roku 1993 se sazby DPH v České republice měnily 8x. K tomu jsme celý systém zkomplikovali ještě zavedením druhé snížené sazby. Navíc podnikatelskému prostředí ani trochu nepomáhá, že se během posledních let v pravidelných intervalech straší zvyšováním daní z příjmu právnických osob.

Co by podle nás přispělo k vyššímu výběru daní? Podle německého vzoru bychom se soustředili na stabilitu daňového systému. V první řadě bychom se měli vyvarovat změn daňových zákonů těsně před koncem roku. Nechme podnikatele, aby se mohli na případné změny daní včas připravit. Ještě lepší variantou by bylo neměnit sazby vůbec. Koukněme na Německo – celkové zdanění je tam vyšší, přitom se mu daří vybírat daně mnohem efektivněji. Díky dlouhodobě neměnným sazbám daní by mohly podniky mnohem lépe plánovat. Podle studie Doing business se u nás doba spojená s vyplněním daňového přiznání a odvedením daně šplhá na 413 hodin ročně. Celkové zdanění zisků je podle této studie 48,5 %. Německý daňový systém studie Doing business hodnotí výrazně lépe než ten český – a to i přesto, že průměrné zdanění zisků v Německu dosahuje 48,8 %. Je tedy mírně vyšší než v České republice. Obrovský rozdíl je však v času, který je potřeba na vyplanění daňových přiznání a odvedení daní. Ty za rok v průměru činí 218 hodin. To je téměř o polovinu méně než v České republice. Jak je to možné? Klíč spočívá ve vyšší stabilitě německého daňového systému. Proto se ČR v žebříčku Doing business umístila na 119. místě ze 189 hodnocených zemí, Německo skončilo o více než 50 míst před námi.
Podle nás je sázka na vyšší stabilitu daňového systému mnohem lepší model než sázka na elektronickou evidenci tržeb po vzoru exotického Chorvatska. Pokud ale k zavedení elektronické evidence přeci jen dojde, raději bych v kůži podnikatele rád systém několik měsíců testoval, než na něj naostro najedu. Alespoň tento komfort by mělo ministerstvo podnikatelům nabídnout.

Umožněme všem zvyknout si na nastavení daní.


Zdroje:

1. IVESTMENT GUARANTEES OF THE FEDERAL REPUBLIC OF GERMANY, 2014, http://www.agaportal.de/pdf/dia_ufk/berichte/e_dia_jb2014.pdf
2. IWH Press Release:Germany benefited substantially from the Greek
3. Europe’s Export Superstars, 7/2015, http://bruegel.org/2015/07/europes-export-superstars/
4. German Maastricht debt level for 2014 up slightly to €2.17 trillion – debt ratio down markedly to 74.7%, 4/2015, http://www.bundesbank.de/Redaktion/EN/Pressemitteilungen/BBK/2015/2015_04_01_schuldenstand.html,
5. General government recorded surplus of 18 billion euros in 2014, 2/2015, https://www.destatis.de/EN/PressServices/Press/pr/2015/02/PE15_062_813.html
6. Institutions and economic growth: Europe after World War 2, 1996, https://books.google.cz/books?hl=cs&lr=&id=wiTtnUn5qGsC&oi=fnd&pg=PA38&dq=German+Economy+Success+world+war&ots=sa9TfMnWm8&sig=NFQ6AfAbpToVCOkLa8tUjpjAzfs#v=onepage&q=German%20Economy%20Success%20world%20war&f=false
7. The Marshall Plan: History's Most Successful Structural Adjustment Program, 1993, http://www.nber.org/papers/w3899
8. No Exit from the Joint Decision Trap? Can German Federalism Reform Itself?, 2005, http://pubman.mpdl.mpg.de/pubman/faces/viewItemOverviewPage.jsp?itemId=escidoc:1234130:1
9. Economic reform of Modeel Deutschland - The future of the German economy, 2000, https://books.google.cz/books?hl=cs&lr=&id=ddT-d5drIlgC&oi=fnd&pg=PA16&dq=Germany+Reform+Economic+Success&ots=OKJMnevvo9&sig=EhxVNe5HazRPwXXGrJQi6INXJA4&redir_esc=y#v=onepage&q=Germany%20Reform%20Economic%20Success&f=false
10. Economic Governance in the Eurozone: A New Dawn?, 2011, http://econsoc.mpifg.de/archive/econ_soc_12-2.pdf#page=11
11. The German Model and the European Crisis, 2013, http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/jcms.12067/abstract;jsessionid=96B8129FCD42DBF3FF0B2D83FDF06ECA.f03t02?userIsAuthenticated=false&deniedAccessCustomisedMessage
12. The Politics of Ideas in Welfare State Transformation: Christian Democracy and the Reform of Family Policy in Germany, 2011, http://sp.oxfordjournals.org/content/18/4/543.full
13. Summitry from G5 to L20: A Review of Reform Initiatives, 2007, http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=976717
14. CULTURE MATTERS, 2000, https://books.google.cz/books?hl=cs&lr=&id=lTOkY7CSaGwC&oi=fnd&pg=PA2&dq=German+Economy+Success+world+war&ots=s4L3TdgMlU&sig=VmRxhgkBCjNwe_2-A5dFGQ-gjzE&redir_esc=y#v=onepage&q&f=false
15. From Sick Man of Europe to Economic Superstar: Germany's Resurgent Economy, 2014, http://www.ingentaconnect.com/content/aea/jep/2014/00000028/00000001/art00008
16. Defying Others, Germany Finds Economic Succes, 2010, http://www.vanwyckpress.com/TEAParty/NYT2010813GermanEconomicRecovery.pdf
17. Europe's Supply-Side Revolution, 2012, http://trendmacro.energy/luskin/pdf/20120217TrendMacroLuskinRocheKellyWSJ.pdf
18. Deutsche Einheit kostet 2.000.000.000.000 Euro, 2014, http://www.welt.de/politik/deutschland/article127595786/Deutsche-Einheit-kostet-2-000-000-000-000-Euro.html
19. Doing Business 2015, 2015, http://www.doingbusiness.org/~/media/GIAWB/Doing%20Business/Documents/Annual-Reports/English/DB15-Full-Report.pdf
20. KFW, 2014, https://www.kfw.de/International-financing/About-international-financing/

Text byl napsán v říjnu 2015

Kapitoly:
1. díl https://blog.aktualne.cz/blogy/vladimir-pikora.php?itemid=26197
2. díl https://blog.aktualne.cz/blogy/vladimir-pikora.php?itemid=26198
3. díl https://blog.aktualne.cz/blogy/vladimir-pikora.php?itemid=26199
4. díl https://blog.aktualne.cz/blogy/vladimir-pikora.php?itemid=26296
5. díl https://blog.aktualne.cz/blogy/vladimir-pikora.php?itemid=26297