Byly chvíle, kdy mnohý politik či kandidát na politika skloňoval jméno Akreditační komise, zdůrazňoval její význam, konstatoval její přetíženost a nedostatečné podmínky, sliboval jí podporu. I když bylo poměrně jasné, že nelze očekávat nějaké převratné změny například ve financování činnosti Akreditační komise, pozitivním faktorem (a určitou formou podpory) se těsně před volbami stalo schválení zákona, kterým se zřizuje registr docentů a profesorů. To by mohlo našemu vysokému školství pomoci a pro Akreditační komisi se stát užitečným nástrojem k reálnému zhodnocení personálního obsazení vysokých škol a zabezpečení studijních programů.

Na druhé straně poslední půl rok představoval pro Akreditační komisi obrovskou zátěž a spíše zhoršující se podmínky její práce. Nesporný vliv na činnost Akreditační komise měla rostoucí nervozita v našem vysokém školství. Demografický pokles počtu absolventů středních škol, který začíná mít dopad na počty uchazečů o studium na vysokých školách a který vede ke snižování nároků na jejich studijní předpoklady, způsobuje, že mnohé soukromé, ale i veřejné vysoké školy ve snaze získat další studenty vytvářejí nové studijní programy a obory mnohdy na principu jakéhosi marketingového koktejlu, namíchaného dle toho, co je právě na škole k dispozici a spíše s virtuálním personálním obsazením. Boj o „studenty“ bohužel nevede ke snaze zvyšovat kvalitu vzdělání, ale k růstu tlaků na Akreditační komisi. Je zajímavé, že podoba těchto tlaků není zacílena již pouze k tomu, aby určité programy a obory byly akreditovány, ale i k tomu, aby konkurenční projekty akreditovány nebyly. A co je překvapivé – bez ohledu na demografické ukazatele neutuchává zájem o zakládání nových soukromých škol. Jen od počátku letošního roku projednala Akreditační komise devět žádostí o udělení státního souhlasu k oprávnění působit jako soukromá vysoká škola a další čtyři už na projednání čekají. Zřejmě si někteří zakladatelé demografický vývoj raději ani nepřipouštějí, anebo doufají, že vysokou školu lze provozovat agenturním způsobem (najímat prostory pro určené výukové dny a pedagogy na dohodu o provedení práce), a ekonomicky tak prosperovat s minimálním počtem zaměstnanců a studentů a bohužel v některých případech nelze vyloučit, že jde spíše o „pračku“ státních, krajských či nějakých jiných financí.

AK ve své činnosti vymezené zákonem musí posuzovat všechny předložené žádosti o akreditaci a prodloužení platnosti akreditace studijních programů a oborů a zároveň i vysoké školy a jejich akreditované činnosti hodnotit. Již dávno dozrál čas k úplnému nebo alespoň výraznějšímu přechodu od současných akreditací studijních programů k určité formě akreditací institucí. Jen tak bude možné komplexněji vnímat situaci na dané vysoké škole a perspektivy jejího rozvoje. Uvidíme, jakým vývojem půjde legislativní proces týkající se reformy vysokých škol; bez zásadní legislativní změny bude nadále Akreditační komise působit spíše jako hasič, který se snaží dostat pod kontrolu alespoň ohniska hlavních požárů.

Činnost Akreditační komise má navíc určitá „česká“ specifika, protože při hodnocení vysokých škol se musí zabývat i problémy, které jiné akreditační komise a agentury v Evropě obvykle neřeší: sledovat transparentnost studia. Akreditační komise sice není detektivní kancelář, přesto se ocitá v situaci, kdy musí důkladně prověřovat, jak mají vysoké školy nastaveny interní mechanismy související s průběhem studií a uznáváním předchozího vzdělání a sledovat, zda prostředí vysoké školy vykazuje dostatečné záruky transparentnosti. Mimochodem na to, že prostředí některých vysokých škol se stává základnou pro korupci a klientelismus, upozorňuje i výroční zpráva BIS za rok 2009 (na str. 13). http://www.euro.cz/id/ej104hrc2p/servlets/cz.acron.euro.servlet.DownloadBinaryDoc/25427/41/vz2009cz.pdf

Je smutné zjištění, ale asi to odpovídá výše zmíněným postřehům, že se v posledním období výrazně proměnilo i chování zástupců některých vysokých škol. Bylo obvyklé, že při projednávání závěrů z hodnocení institucí se diskuse s Akreditační komisí většinou soustřeďovala na kolegiální společné hledání, jak odstranit zjištěné nedostatky při uskutečňování studijních programů a nastartovat kvalitativní rozvoj instituce. V současnosti se stále častěji při jednání Akreditační komise setkáváme s agresivním vystupováním zástupců některých vysokých škol, kteří na místo snahy o zlepšení stavu, maximálně zamlžují, co se vlastně na škole děje. Současná vysokoškolská legislativa stále vychází z předpokladu, že vysoká škola je institucí nejen s vysokým odborným, ale i morálním kreditem. Z tohoto důvodu je zákon v mnohém liberální, neboť považuje za samozřejmé, že obecným rysem vysokého školství je solidnost, otevřenost a zodpovědnost a nejvyšším cílem kvalita poskytovaného vzdělání. O to větší je bezradnost při setkání s některými konkrétními „podnikatelskými aktivitami“ a formami vynalézavosti, které, i když nejsou přímo v rozporu se zákonem (zákon s nimi vůbec nepočítá), jsou na jeho hraně (jestli i mírně za hranou jako neprávník těžko posoudím), ale rozhodně jsou v naprostém rozporu s dobrými mravy. Podívejme se na pár skutečných příkladů:

Příklad první – nemáte akreditovaný magisterský program a nedisponujete ani dostatečnými podmínkami pro jeho akreditaci? Snadná pomoc – stačí dohoda se zahraniční vysokou školou (například ze Slovenska), která jej akreditovaný má a zařídí se placené „doučování“ (forma celoživotního vzdělávání), které se bude odehrávat v budově české vysoké školy. Studenti nemusejí nikam cestovat, učitelé v lepším případě přijíždějí za nimi, v horším je učí jen ti čeští, a dokonce i promoce mohou proběhnout v ČR. Titul magistra je sice zahraniční, ale v některých případech není třeba ani nostrifikace, protože jsou uzavřené bilaterální dohody, na jejichž základě se vzdělání uznává automaticky. Z hlediska zákona je vše v pořádku.

Příklad druhý – marketingová strategie vysoké školy, která vytváří skvělou reklamu (lepší než na prací prášky), jak získávat studenty: Titul inženýr v ekonomických oborech bez matematiky a povinnost být ve škole v rámci prezenční formy studia jen o sobotách, protože ve všední dny se konají pouze přednášky (a ty jsou přeci nepovinné). No, nekupte to. Přeci nebudeme lákat studenty na kvalitní a náročné studium.

Příklad třetí – trochu humoristického odlehčení neuškodí. Zákon nikomu nezakazuje vymýšlet a používat tituly a hodnosti, které negarantuje stát (jenom je prostě nepovažuje za akademické). Takže pokud se jako vysokoškolská instituce se rozhodnete např. udělovat titul „honorary professor“, klidně můžete. Touto hodností udělenou v Čechách se již honosí několik osob na východ od našich hranic (možná ale i na západ, sever, či jih – to jsme ještě nestihli zjistit). Ale asi nejsme jedinou zemí, kde se dá takto titul opatřit, protože tuto zvláštní hodnost zřejmě recipročně obdržel i rektor dané instituce. Že to není akademický titul či vědecko -pedagogická hodnost? To přeci nevadí. Jde o výborný marketingový tah, jak pro instituci zde, tak pro partnery na východě. Kdo kde ví, že v ČR (a ani jinde) tento titul nemá žádnou hodnotu? Zasmáli jste se? Možná ani moc ne, je to dost černý humor.
Vraťme se ale k podmínkám, za kterých plní své úkoly Akreditační komise . Ta již více než rok pracuje bez místopředsedy (od úmrtí profesora Milana Sojky) a od února 2010 bez dalšího člena (který se stal děkanem, přičemž tato funkce je se členstvím v Akreditační komisi neslučitelná).

Činnost Akreditační komise je nesmírně náročná a materiální a technické podmínky, za kterých pracuje, nejsou ideální. Zároveň se musí snažit obstát na mezinárodní scéně, přísně dbát na dodržování evropských standardů a kritérií pro akreditační agentury, což není banalita, ale velice důležitý předpoklad k tomu, aby naše vysokoškolské vzdělání bylo vůbec v Evropě uznáváno. Od června 2009 Akreditační komise procházela náročným procesem hodnocení mezinárodního expertního týmu v souladu s pravidly Evropské asociace akreditačních agentur (ENQA). V květnu byla zveřejněna obsáhlá hodnotící zpráva, která vyznívá pro Akreditační komisi velmi příznivě. Další dobrá zpráva přišla 29. června 2010, kdy asociace ENQA na základě výsledků hodnocení potvrdila členství Akreditační komisi, a tím ji de facto uznala mezinárodně způsobilou poskytovat hodnocení a akreditace na dalších 5 let.

Mezinárodní spolupráce je velmi důležitá již jen z důvodu získávání zahraničních zkušeností a nutnosti koordinovat některé postupy. Těsně před prázdninami proběhlo společné jednání české a slovenské akreditační komise. Je zřejmé, že úzká spolupráce v rovině zabezpečování kvality vysokoškolského vzdělávání (vzhledem k vysoké mobilitě studentů a učitelů mezi oběma zeměmi) může být přínosem pro obě strany. Naléhavost takové spolupráce roste v situaci, kdy se objevují indicie, že dochází k některým projevům obcházení akreditačních procesů v té či oné zemi, například dublování úvazků učitelů v ČR a v SR, nemluvě o zahraničních detašovaných pracovištích vysokých škol, kde mnohdy obsah studia, materiální vybavení či úroveň personálního zabezpečení neodpovídá kvalitě, v jaké byl studijní program akreditován. Nutno říci, že jednání se slovenskou akreditační komisí dospělo ke konkrétním závěrům využitelným v praxi, které jsou zveřejněny na webových stránkách AK.

Přes veškeré tyto aktivity, kterými se AK snaží udržet základní kvalitu vysokoškolského vzdělávání, se postavení komise v poslední době spíše zhoršuje. Zjevně jde o o reakci na to, že Akreditační komise otevírá a zveřejňuje některé problémy; to se mnohým nelíbí a a odtud pramení snaha zeslabit její autoritu a znejistit ji při výkonu činnosti. Výrazně se to projevilo zejména v souvislosti s procesem jmenování třetiny členů Akreditační komise, včetně jejího předsedy a místopředsedy, který se nebývale dlouho protahuje. Přestože přípravu nominací zahájilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy už v létě 2009 s tím, že návrh bude předložen do vlády v dubnu 2010, dosud se bez jakéhokoli odůvodnění nedostal na program schůze vlády. Poprvé od zřízení Akreditační komise (od roku 1990) musel být návrh na jmenování členů Akreditační komise postoupen do vnějšího připomínkového řízení, v rámci kterého zazněly poměrně absurdní připomínky ze strany některých ministerstev a z úřadu vlády; mnohé ukazovaly na základní neznalost jak činnosti Akreditační komise, tak procesů nominace jejích členů i neznalost základních evropských standardů určujících nezávislost činnosti akreditačních agentur. Musely se tak opakovaně dokládat informace o tom, že přední vysokoškolští pedagogové a vědci nominovaní za členy Akreditační komise mají „opravdu“ zkušenosti s působením na zahraničních institucích, požadovalo se, aby Akreditační komise prošla zhodnocením ze strany Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (byť AK prošla mezinárodním hodnocením dle evropských standardů), ovšem největší chybou Akreditační komise dle připomínek bylo to, že o nedostatcích na vysokých školách informovala veřejnost. Soudě podle těchto argumentů, problémem některých našich škol tedy není netransparentní prostředí (umožňující korupci a klientelismus, jak uvádí BIS ve své zprávě), ale Akreditační komise, která s velmi omezenými prostředky nedostatky odhalovala a poskytovala občanům alespoň základní informace ve veřejném zájmu.

Výsledkem je skutečnost, že skončilo poslední zasedání Akreditační komise ve „starém“ složení a nikdo netuší, zda bude třetina členů Akreditační komise do září jmenovaná a kdo vlastně bude jmenován, kdo AK povede.

Akreditační komise se tak dostala do situace, kterou v průběhu téměř dvaceti let své existence nepoznala. V této chvíli není možné, aby nastal běžný (obvykle několikaměsíční) proces předávání informací a agendy mezi „končícími“ a „novými“ členy Akreditační komise, natož, aby se řešily zásadní koncepční otázky, včetně implementace uzákoněného registru docentů a profesorů do standardů a kritérií pro posuzování studijních programů. To ohrožuje již samotné fungování instituce jako takové, destabilizuje ji při výkonu základních činností, které zabezpečuje podle zákona o vysokých školách (především kontinuity vydávání stanovisek k žádostem o akreditaci a hodnocení vysokých škol), a ještě více vyostřuje napětí mezi vysokými školami. To, že členové Akreditační komise jsou vysoce vytížené vědecké osobnosti, které si potřebují plánovat svůj program na mnoho měsíců dopředu (účast v časově náročných výzkumných projektech, přednášková činnost a stáže v zahraniční, mezinárodní konference a kongresy, participace v dalších odborných komisích a grémiích atd.), raději pomíjím.

Koncepční změny, vytváření nových strategií a priorit Akreditační komise, nemohou činit končící členové bez komunikace s těmi, kdo je nahradí. Kdy a kdo to bude, se v polovině července stále neví, protože vláda o složení Akreditační komise prostě nerozhodla. Proč? Zájem o kvalitu vzdělávání deklarují všichni, ale zdá se, že Akreditační komise začala být „až moc“ nezávislá. Nejmenování Akreditační komise jen tím, že se prostě nedostalo do programu schůze vlády, vytvořilo specifickou formu alibismu a zároveň vyslalo jasný signál - „dejte si pozor, jaké kauzy otevíráte“. Snad nová vláda rozhodne brzy. Jedním ze základních podmínek uznávání akreditačních agentur významnými mezinárodními institucemi je, že se politici nesmějí vměšovat do jejich činností. Česká Akreditační komise si statut nezávislosti dosud udržovala, doufejme, že tomu bude tak i nadále. Poslední zasedání to snad potvrzuje, jak je možné zjistit ze zápisu i z výsledků uzavřených hodnocení na www.akreditacnikomise.cz.


Psáno pro Český rozhlas 6