V pátečním Právu (27.11.2009) publikoval Petr Uhl svůj článek Aféra plzeňských práv nekončí. V mnohém se s jeho názory ztotožňuji a navíc jej počítám mezi ty novináře, jejichž snaha jít do hloubky daného problému a otevřeně a relativně zasvěceně informovat veřejnost (ta problematika je opravdu velmi složitá) pomohla k tomu, že se to „nezametlo“ pod koberec a Fakulta právnická Západočeské univerzity v Plzni prochází skutečnou očistou. Přesto se musím ohradit vůči jeho názoru, který se týká „sankcí“ vůči fakultě přijatých Akreditační komisí. Podle Petra Uhla je „vlídnost komise… ke škodě veřejného zájmu. Převážila profesionální solidarita.“

Je mi jasné, že tento názor není ojedinělý. Mezi mnohými mými kolegy, kde míra naštvání, jakým způsobem bylo znehodnoceno vysokoškolské vzdělání a pohled na vysokoškolské učitele, je tento názor určitě přítomný. Nejčastější doporučení, které jsem slyšela v posledních týdnech, bylo: zrušit fakultu (což mimochodem Akreditační komise nemůže). Proto bych chtěla trochu hlouběji vysvětlit, proč Akreditační komise přijala toto rozhodnutí.

Petr Uhl sám upozorňuje na to, že mi část akademické obce vyčítá, že otevřeně hovořím o vážnosti problémů na fakultě, protože to vlastně vrhá negativní světlo na všechny. Ještě více než já jsou ovšem pod tlakem členové akademické obce Fakulty právnické, kteří nakonec podpořili „osamělý boj“ Akreditační komise trvající více než dva roky a v zájmu prosazení změn (upozorňuji, že běžné kontrolní mechanismy na fakultě byly víceméně nefunkční) celou záležitost medializovali. Prostě špinavé prádlo se pere doma. Docela bych s tímto názorem souhlasila, pokud by se ale vůbec pralo. Ono se ale nepralo. Místo toho se využívaly všechny možné právní kličky ve správním řízení, aby se rozhodnutí Akreditační komise a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy zlomila. Výsledkem bylo, že se problémy fakulty ještě prohloubily.

Nyní je situace zcela jiná. Akademické obec se nakonec dokázala zmátožit (i když mnozí tím nebyli nadšeni), fakulta má nové vedení, které dělá kroky k nápravě a řadu věcí již dostalo do normální situace (opravdu již není možné například zapisovat známky do elektronického systému jen na základě indexu). Hodnocení, které provedla Akreditační komise, konstatovalo, že za bývalého vedení standardně nefungovalo skoro nic.

Tato analýza (během cca čtrnácti dnů bude i se závěry zveřejněna na webových stránkách Akreditační komise) sloužila k tomu, aby Akreditační komise naformulovala deset hlavních problémů, které musí vedení fakulty urychleně vyřešit (a dotýká se i magisterského programu či programů celoživotního vzdělávání a obecně celkového chodu fakulty), a také přijala určité „sankce“: omezení akreditace doktorského programu, což znamená zákaz přijímat nové uchazeče do doktorského studia, pozastavení státních rigorózních zkoušek, což znamená, že se nebudou udělovat tzv. malé doktoráty (JUDr.), a doporučení Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, aby do státnicových komisí nominovalo nezávislé odborníky, což by mělo zaručit kvalitu „výstupu“ vzdělávání na této fakultě. Tento krok je podstatný pro budoucí absolventy, kteří jsou samozřejmě současnou pověstí fakulty poškozeni.

Akreditační komise ale není soudce, který trestá za „minulé chyby“. Jejím úkolem je „hlídat“ kvalitu, hodnotit a svým způsobem vytvářet tlak na zvyšování kvality vysokoškolského vzdělávání. „Vlídnost“ komise, jak ji označuje Petr Uhl, vycházela z toho, že při jednání se zástupci fakulty a univerzity dostala k dispozici podklady, které jasně pojmenovávaly kroky, které již byly učiněny k větší transparentnosti a k řádnému chodu fakulty a také informaci o průběhu a prvních výsledcích činnosti univerzitní Komise pro prověřování studia a rigorózního řízení. Měli jsme v této situaci přijmout sankce takového typu, které by snahám o změnu hodily klacky pod nohy, ještě více znejistily studenty a především potěšily ty, kteří varovali před zveřejněním a chtěli vše zamést pod koberec? Nejvíce by asi jásalo bývalé vedení a jejich spojenci, kteří ty problémy způsobili – oni přeci byli šikovní právníci, kteří dokázali „vést“ boj s Akreditační komisí, zatímco ti, co chtěli fakultu očistit, fakultu vlastně poškodili.

„Sankce“ jsou dočasné v tom smyslu, že mohou být odvolány až v momentě, kdy bude fakulta v pořádku. To bude opět prověřovat Akreditační komise – podle situace může tyto „sankce“ zrušit, ale také zpřísnit. Navíc bude i nadále sledovat šetření univerzitní komise, tato kauza nebude zametena pod koberec. Je nutné, aby bylo důsledně popsáno, jakým způsobem zde probíhala a byla evidována netradiční studia, fungovaly zkušební komise, byly vytvářeny posudky, v jaké míře se lze setkat s plagiáty. Akreditační komise také bude i nadále sledovat i činnost Komise pro kontrolu činnosti Ústavu státu a práva Akademie věd ČR, který měl společné doktorské studium s Fakultou právnickou a také i společné vedení (děkan fakulty byl zároveň ředitelem Ústavu státu a práva). Lze ovšem souhlasit s názorem Petra Uhla, že prokázat to, v jakých případech se objevovala jen nedbalost, úmysl či zločinné spolčení, může jen policejní vyšetřování.

Ale opakuji, co se týče „vlídnosti“, se Petr Uhl mýlí. „Vlídnost“ Akreditační komise byla určitě ve veřejném zájmu. Vyslala totiž signál vůči české akademické obci, že pokud bude schopna sama upozornit na závažné problémy a hledat jejich řešení, bude ji v této činnosti Akreditační komise nápomocna. Naopak zatajování, zamlžování stavu povede jen k prohlubování problémů.

Kauza Plzeň je bohužel i „politickým“ problémem a proto k textu připojím i svůj postoj politologa. Když říkám politickým, nemám zde na mysli skutečnost, že novým děkanem je člen ODS. Je sice pravda, že se díky této kauze velmi zviditelní (což mnohým vadí), ale čeká ho tvrdá práce a dává v sázku hodně. Možná to nebude pro mladého politika úplně špatná škola (třeba lepší než funkce ministra), podobná praktická zkušenost s řešením reálných problémů by mohla prospět i jiným politikům. Jen pro uklidnění – pan děkan se nepodílí na vyšetřování, jeho úkolem je provést vnitřní reformy, které zaručí standardní transparentní fungování fakulty. Politickým problémem je kauza Plzeň v mnoha jiných rozměrech:

1) Souvislosti, které z této kauzy vyplývají a na které poukázala i média, ukazují na významná bezpečnostní rizika a zároveň i na to, že se netýkají jen vysokoškolského vzdělávání či akademických expertíz, ale že zasahují i do mnoha státních struktur, včetně policie, politiky, justice. Ochota situaci do hloubky vyšetřit bude hodně vypovídat o stavu naší společnosti.

2) Stanoviska ke kauze Plzeň jsou často ovlivněna sporem o podobu reformy terciárního školství. Reprezentace vysokých škol má obavu, že skutečnost, že zde selhaly kontrolní mechanismy akademické samosprávy, bude použito jako argument k prosazení reformy, jež samosprávu omezí. Nelze ale strkat hlavu do písku a říkat, že k selhání nedošlo. Musíme analyzovat proč a jak k tomuto selhání došlo, jak mu napříště zabránit. Akreditační komise právě tím, že přijala zdánlivě mírné „sankce“, dala najevo, že věří ve schopnost akademické obce provést sebeočistu. Dále je potřeba analyzovat, nakolik jsou pro oblast vysokého školství vhodné procedury platného správního řádu, které do značné míry brání Akreditační komisi, respektive ministerstvu, rychle a efektivně zasáhnout v závažných situacích. Pro ty, kteří vidí budoucnost vysokých škol v silných dozorčích radách složených z podnikatelů a politiků, budiž nejasnosti kolem studia určitých politiků i podnikatelů varováním, že i zde hrozí zneužití. Ať již školská reforma bude navržena jakkoli – s výraznou úlohou samosprávy či s výraznou úlohou dozorčích rad – je nutné zabránit, aby vysokoškolské prostředí mohlo být zneužíváno pro prosazování soukromých zájmů, klientelistických vazeb či přímo organizovaný zločin.