Mediální pozornost ve vztahu k aktivitám pana Bátory v zásadě dosvědčuje, že marketingový tah sledující zviditelnění osoby jinak v zásadě bezvýznamné, se osvědčil. Pan Bátora navázal na krátkodobě úspěšnou strategii Národní strany, jejíž kandidátní listinu kdysi vedl. Ta v souladu s běžnou praxí krajně pravicových populistických stran na západě využívala kontroverzní výroky a chování k tomu, aby se z naprosté neviditelnosti stala stranou viditelnou. „Akce Lety“ její představitelku dokonce dostala do pořadu Václava Moravce; naštěstí nakonec média pochopila, že není vhodné zadarmo financovat její předvolební kampaň a tak takové významné akce jako „návrat majetku sudetským Němcům“ spočívající ve vysypání odpadků, které sem navážely kamiony z Německa, před Německou ambasádu a zastoupení Landsmanšaftu či rakev donesená do Lidového domu, zůstaly již bez významné mediální odezvy. Národní strana se pak dostala do stínu mnohem radikálnější Dělnické strany, která vzhledem k výraznému násilně konfrontačnímu přístupu okupovala mediální scénu, ale také vyvolala silnější odezvu ve veřejnosti, včetně otevřeně odmítavých stanovisek.

Pan Bátora nesporně patří do myšlenkového světa Národní strany, s ní měl společný zejména výrazně negativní postoj k Němcům (možná ještě emotivněji vyhroceným) a možná trochu více než Národní strana myšlenkově navazuje na tradice českého fašismu Radoly Gajdy. Typologicky tyto postoje patří v západní Evropě do krajně pravicového populistického prostoru (třeba Národní fronta Le Pena ve Francii). Současné aktivity pana Bátory zjevně mají za cíl zviditelnit se, legitimovat určité postupy a prosadit do veřejného prostoru určitá témata. Jde spíše o jistou sondu, co česká společnost přijme a jak dalece lze krajně pravicový prostor formovat pro případný vznik nového politického subjektu. Lze samozřejmě navázat i na konkrétní zkušenosti s populistickým apelem v české politice.
Výrazný populismus (tj. politický apel se silným emotivním zaměřením, s nastíněnou vizí spjatou s určitým vůdcem) v posledních volbách představoval pan Bárta a jeho strana Věci veřejné. Chyběl tam ale typický xenofobní rozměr (částečně naznačovaly aktivity pana Škárky), byl tam ovšem boj s „dinosaury“, zrušení privilegií politické třídy (zrušení imunity) a boj proti korupci, což patří také k tradičnímu vybavení tohoto typu stran.

Je dobré si to připomenout, protože v této chvíli, kdy se mediální pozornost věnuje panu Bátorovi, se na politické scéně (nebo spíše za scénou) odehrávají mnohem závažnější hry. Jde zejména o vydání/nevydání pana Bárty k vyšetřování (a vyžití/zneužití imunity) a také o „propašování“ do návrhu zákona o zdravotnické reformě návrh zakazující zveřejňovat platy vrcholných státních úředníků, tj. těch, kteří jsou ve funkcích v rámci stranických „trafik“ a kteří často organizují transfer státních peněz do soukromých (sponzorských) rukou. S tou druhou souvisí i příprava zákona o státní službě s velkým rizikem, že její finální podoba bude bezzubá. Obě, respektive všechny tři tyto věci jsou zcela zásadní a způsob jejich řešení ukáže, zda se alespoň částečně zužuje korupční prostředí ve vrcholné politice či naopak, zda se nejen udržuje, ale ještě svým způsobem institucionalizuje.

A jak to souvisí s investičním prostředím? Pan Kalousek nemá pravdu, pokud v posledních dnech hodnotil prostředí České republiky jako vhodné pro investice, jako vlastně nudnou zemi. Česká republika bohužel není nudná, při hovoru se zástupci zahraničních obchodních komor působících v ČR často slyšíte, že Česká republika jen kvůli korupčnímu prostředí, neschopnosti vymáhat právo přichází o miliardy možných investic. A především přichází o investice těch firem, které právní stát považují za normální podnikatelské prostředí a které také upřednostňují vzdělanou pracovní sílu. Firmy, kterým korupční prostředí vyhovuje a které pro své „montovny“ stačí naprosto levná a nevzdělaná pracovní síla (k čemuž vede mezinárodně potvrzená klesající vzdělanostní úroveň a další oklešťování finančních prostředků pro školství), možná Českou republiku považují skutečně za nudnou a možná zde své „investiční aktivity“ ještě posílí.

Pan Bátora svými „deviantními“ (ve smyslu jak toto slovo používá pan Hájek) názory a zejména aktivitami ve vztahu k cizím zastupitelstvím sice podtrhuje podivný obraz neprofesionality české státní správy, ale to již nikoho moc nepřekvapí ani doma ani v zahraničí. Místem, kde se láme chleba české budoucnosti, je nyní poslanecké sněmovna: Vydá – nevydá? Zakáže - nezakáže zveřejňování platů? A nakonec, jakou podobu bude mít zákon o státní službě? Rozhodování o těchto otázkách by si veřejnost a média skutečně měly pohlídat a aktivity pana Bátory v této chvíli spíše zařazovat do rubriky „kuriozity“. Větší mediální pozornost totiž odpoutává naši pozornost falešným směrem a zároveň může posilovat netoleranci, což v situacích rostoucího sociálního napětí a ekonomické nejistoty vždy představuje velkou hrozbu.