Čeští vědci jsou zvyklí, že vědecké projekty z aplikovaného výzkumu jsou s oblibou vypisovány v době letních prázdnin, kdy jsou všichni na dovolené, knihovny jsou zavřené, budovy procházejí rekonstrukcí či malováním.

S černým humorem se většinou jen pronese cosi o „informačním náskoku“ pro některé, přeruší se dovolená a začne se připravovat projekt. O letošních prázdninách přibyla novinka, a to dlouho očekávaný nový program (omega) Technologické agentury, zaměřený na společenské vědy. Vypsaný koncem července s termínem odevzdání projektů 2. září neporušil tradici, byť možná tentokrát nemuselo jít o „informační náskok“, ale byly tam snad nějaké technické problémy s aplikací. To konec konců není tak podstatné a tak jsem vyhlásila počítačovou a „mobilní“ pohotovost svého týmu a začali jsme pracovat na projektu. Formulované cíle programu vypadaly skvěle: zlepšení vládnutí, zlepšené formulování veřejných politik, zvýšení konkurenceschopnosti ČR apod. a tak se téma nabízelo skoro samo: korupce.

Nechtěli jsme dodávat další body k těm více jako 50, které přijala vláda, ale šlo nám o postižení systémových zdrojů korupce ve státní správě, v legislativním procesu, v zákonech. První problém, na který jsme narazili, byla nutnost, že, laicky řečeno, někdo se zaváže, že výsledek našeho projektu odebere a použije. Zdánlivě by to neměl být problém – podle programového prohlášení vlády by o výsledek měla mít zájem všechna ministerstva a především ministerstvo vnitra, konec konců i parlament. A samozřejmě i veřejnost, nevládní organizace. S kolegy vlastně ani nestíháme chodit po nejrůznějších workshopech, seminářích, vládních, parlamentních, nevládních… Na druhou stranu ochota přijímat skutečná protikorupční opatření ze strany vlády i parlamentu není příliš vysoká, o čemž svědčí i snaha propašovat do zákona týkajícího se zdravotnické reformy opatření zakazující zveřejnění platů „trafikantů“, pardon poradců a expertů na ministerstvech.

Váhali jsme a nakonec jsme si řekli, že než se rozhodneme, komu svou práci nabídneme, musíme se důkladně podívat, jaké jsou požadavky na podobu našich výsledků. A pak už jsme se jen nestačili divit. Abychom mohli podporu dostat, musíme splnit alespoň jeden z pěti možných podob výstupů:

1. Výstupem mohou být certifikované metodiky a postupy, včetně specializovaných map s odborným obsahem. Chvili zvažuji jak by vypadala mapa korupce v ČR a jaké měřítko by bylo nutné použít. Metodiku jak vytvářet korupční prostředí není nutné vypracovávat ani certifikovat, mnohé kauzy svědčí o tom, že postupy jak „vyvést“peníze ze státu jsou známy. Opačnou metodiku a postupy jak odhalovat korupci vydalo Johnovo ministerstvo vnitra, doporučovalo nahrávání korupčníků. Michálek to zkusil a jak dopadl. Možnost č. 1 tedy vylučuji, na náš projekt se nedá aplikovat.

2. Výstupem může být software. Možnost č. 2 vylučuji okamžitě, neumím to a pro náš projekt se nehodí.

3. Výstupem mohou být výsledky promítnuté do právních předpisů a norem. Jenom vysvětlení pojmů pro širší veřejnost: právní předpis znamená přijetí zákona, nařízení vlády či ministerské vyhlášky. To už zni zajímavěji, ovšem při pečlivějším přečtení metodiky, mám nutkání si ověřit, zda se nám nějak nezměnil politický režim. Je tam totiž podmínka, že obsah našeho návrhu musí být v právním předpisu přijat bez úprav. Pominu-li absurditu, že byť nejsme legislativci, měli bychom připravit návrh zákona, ale i pokud bychom zdůraznili slovo obsah a brali to jako spíše podíl na přípravě věcného záměru zákona, tak jak zaručím, že to parlament přijme? V minulém režimu to šlo, odhlasovalo to ÚV a parlament to přijal. (Někdy býval i mezikrok, odhlasovalo to ÚV, vědci to zdůvodnili a parlament to přijal). Jak mám ale předvídatelnost výsledku dosáhnout v demokratickém prostředí? Nebo to jde?

Fakticky existují jen dvě cesty, jak splnit toto kritérium v demokratickém prostředí. První znamená, že návrh se definitivně odevzdá, až když je zákon, nařízení či vyhláška vydány. Pak určitě nedojde k žádné změně. Chce to jistou koordinaci „zadavatele“ a „vykonavatele“, manipulace s daty odevzdání; je to trochu riskantní. Druhou možnost nelze sice aplikovat na zákony, ale je naprosto bezpečná. Dá se přesné zadání, co se má vyzkoumat (tj. řeknou se výsledky, k čemu se má dospět) a máte jistotu, že „váš“ závěr bude přijat. Výzkum vlastně nemusíte dělat. (Upřímně řečeno, na krajské úrovni by asi o takovýchto výzkumech daly zřejmě vyprávět celé romány). Pořád ještě nevíte, jak se to dělá?

Uveďme si hypotetický a zjednodušený příklad. Řešíme problém, zda zveřejnění platů vysokých státních úředníků může působit proti korupci. Pokud si připravím projekt, kde slíbím zdůvodnění, proč platy nezveřejňovat, asi nebude problém získat podporu vlády pro tento výzkum a mohu si být skoro jista, že se obsah mého doporučení dostane do vládního nařízení. Ale já to chci teprve zkoumat a těžko mohu dopředu předvídat své závěry (jinak bych výzkum dělat nemusela). Ale v tom okamžiku nemám jistotu, že to vláda přijme jako své nařízení a vláda si to u mě také závazně neobjedná. Takže jak zpětné předložení výsledku, tak posvěcení „výzkumem“ předem zadaného výsledku znamená jen proprání peněz vložených do výzkumů. Obě dvě možnosti jsou tedy špatně. Tertium non datur. Jdeme na čtvrtou alternativu výstupu.

4. Další možnost výstupů se podobá té předchozí, jenom má nelegislativní podobu. Výsledky, opět bez jakýchkoli změn obsahu, přijaté do směrnic a právních předpisů. V zásadě jde o vnitřní předpisy. A opět to lze zaručit jen tehdy, pokud vědec bude plnit politické zadání. Model starý více jak 20 lety. A opět je zde krásný prostor pro praní peněz a vytváření zdání odborně legitimovaných rozhodnutí.

5. Dostáváme se k poslední možnosti, jak náš projekt týkající se korupce realizovat. Výzkumná zpráva! Skvělé, ta to jistí. Výzkumná zpráva, která projde veřejným odborným posouzením, která bude k dispozici všem – poslancům, ministrům, nevládním organizacím. Mé nadšení ovšem brzy zchladí studená sprcha. Výzkumná zpráva je totiž podle metodiky hodnocení výzkumnou zprávou jen tehdy, pokud je tajná a pokud pracuje s utajovanými skutečnostmi. S utajovanými skutečnostmi sice asi budeme pracovat (to prostě ke korupci většinou patří, málokdo informace o tom, jak uplácí či je uplácen zveřejňuje), ovšem nikoli s utajovanými skutečnostmi podle zákona. Chápu, že třeba bezpečnostní studie mohou mít utajovaný charakter a pracují s utajovanými skutečnostmi, ale proč nemůže být neutajovaná výzkumná zpráva? Utajované výzkumné zprávy mají jednu velkou výhodu - veřejnost se k nim prostě nedostane.

A tak to vzdávám a odvolávám počítačovou a mobilní pohotovost kolegů, kteří se navracejí k míchačkám betonu, výchově potomků, sportovním výkonům či dokončování jiných vědeckých projektů. A i bez finanční podpory z veřejných zdrojů si dovolím formulovat některé hypotézy. Na základě použité metody „mikrosondy“ (asi není certifikována) při analýze zadávací dokumentace programu omega, lze index vnímaného korupčního prostoru hodnotit jako blížící se nule (tj. nejvyšší možný), zatímco index možného efektivního dopadu na cíle programu jako blížící se deseti (tj. nejnižší možný). Je to smutné, protože vím, že při přípravě programu v různých fázích a úrovních se angažovalo mnoho schopných lidí a celkové zaměření má smysl. A podobně jako v mnoha jiných případech, ďábel se skrývá v detailech a přes tyto detaily, zcela nenápadně, naleznete další prostor jak „vyvést“ peníze, tentokrát peníze určené na vědu a výzkum. A vlastně o tom měl být náš projekt.