Korupce jako parazit aneb Lze ji porazit?
Tento týden byl z hlediska „korupce“ dosti výživný. Nemám na mysli aktuální korupční aktivity (o tom nemám dost informací), ani vlastně nově vznesená obvinění, zadržení a výslechy některých aktérů. Mám na mysli opět oživenou diskusi, která ovšem většinou jen opakovala již mnohokrát opakovaná klišé.
Povrchně uchopené téma korupce, mafie, organizovaného zločinu sice dokáže oslovit širší veřejnost, ale také vyvolává snadnou protiakci zejména těch, kteří jsou s korupcí spjati. Nejenže se mnozí politici snaží na tomto tématu zviditelnit zejména stylem, aby se vlk nažral a koza zůstala celá (připomínám slavných 55 bodů boje proti korupci v Nečasově vládě), ale také vznikají pseudoprotikorupční aktivity, jež se dají charakterizovat výrazem kozel zahradníkem. Lidé, kteří nesou přímou zodpovědnost za daný problém, začnou vytvářet pod svým či jiným jménem „nevládní“ organizace, specializované think tanky a ordinují léčbu, většinou takovou, která danou chorobu nejen vyvolala, ale dále by ji zhoršovala. Většinou ale tento typ zahradníků má dost financí na to získat mediální prostor, profesionálně ovlivnit témata, přístupy, aniž by to veřejnost vlastně postřehla.
Občan má pocit, že má informací dost. V televizi běží záběry zatýkání jako z akčního filmu, reportéři tráví hodiny před věznicemi, policejními stanicemi, o korupci se vede vzrušená emocionální debata, ale korupční toky nadále bez problému fungují, protože se nikdo takřka nezabývá tím, jak se vlastně korupce provádí. Rittig zneužíval řetězce offshorových firem: offshory se však nikdo nezabývá. Bém s Janouškem používali šifrované telefony, ke kterým se nedostane ani policie ani BIS. Diskutují se a řeší se šifrované telefony? Nikoli. A tak se postupně téma dostane do útlumu, diváci sice mají svou pravidelnou dávku emocí, ale téma je začne nudit, protože nepřináší skutečné výsledky, „korupčníci“ se začnou proměňovat v oběti a nakonec začnou přebírat aktivitu, jež může vést až v prohlubování korupčního prostředí.
My jsme nyní někde na křižovatce. Co s tím? Jak dostat informace mezi lidi, kteří nemají chuť či čas studovat dlouhé spisy, ale potřebují se zorientovat v tom, co se děje na jejich radnici, v jejich podnikání, v parlamentu, ve vládě…, potřebují se občas poradit, něco si osvětlit nebo třeba chtějí na něco upozornit. Když jsem poprvé viděla rodící se rukopis Ondřeje Vondráčka a Marka Havrdy, Korupce jako parazit, s podtitulem Návod, jak ji porazit, tak jsem si vzpomněla na významnou americkou politoložku Kay Lawson, která říkala, že by některé politologické publikace měly být v knihkupectvích na poličkách pro domácí kutily – Udělej si sám. Tam by patřila i tato kniha, která dává čtenářům návod, jak se postavit proti korupci z tepla svého obýváku.
Ne, nejde zde o laciné povídání či morální rozhořčení nad stavem společnosti. Autoři v útlé knížečce se snaží ukázat prostředky, jakými se korupce provádí, vynášejí na světlo konkrétní korupční praktiky a také navrhuje možná řešení, jak jim zabránit. Hovoří o tom, jak je možné kontrolovat politiky, co dělat s financováním politických stran, kde jsou problémy se státní správou, s přijímáním zákonů, proč jsou problematické anonymní akcie, jak dohledávat skutečné vlastníky. Již jsem zmínila, že knížka je outlá, nastiňuje základní informace a přístupy. Ale pokud vás nějaký dílčí problém zajímá hlouběji, stačí najet na doplňující webovou stránku http://www.korupcejakoparazit.cz/, která jednotlivá témata dále rozvíjí, upřesňuje „recepty“ a umožňuje i další komunikaci.
Vřele doporučuji všem, kteří chtějí problému porozumět, protože jsou zvyklí si utvářet vlastní názor. Silně doporučuji novinářům, kteří se tak či onak korupcí zabývají či o tomto problému informují veřejnost. A doufám, že se k ní dostanou i politici či lidé, kteří chtějí vstoupit do politiky, ať již na jakékoli úrovni, pokud politiku vnímají jako službu veřejnosti. Prostě, je to kniha pro slušné lidi, kteří chtějí žít ve slušné společnosti a nechtějí se nechat opíjet rohlíkem.
Povrchně uchopené téma korupce, mafie, organizovaného zločinu sice dokáže oslovit širší veřejnost, ale také vyvolává snadnou protiakci zejména těch, kteří jsou s korupcí spjati. Nejenže se mnozí politici snaží na tomto tématu zviditelnit zejména stylem, aby se vlk nažral a koza zůstala celá (připomínám slavných 55 bodů boje proti korupci v Nečasově vládě), ale také vznikají pseudoprotikorupční aktivity, jež se dají charakterizovat výrazem kozel zahradníkem. Lidé, kteří nesou přímou zodpovědnost za daný problém, začnou vytvářet pod svým či jiným jménem „nevládní“ organizace, specializované think tanky a ordinují léčbu, většinou takovou, která danou chorobu nejen vyvolala, ale dále by ji zhoršovala. Většinou ale tento typ zahradníků má dost financí na to získat mediální prostor, profesionálně ovlivnit témata, přístupy, aniž by to veřejnost vlastně postřehla.
Občan má pocit, že má informací dost. V televizi běží záběry zatýkání jako z akčního filmu, reportéři tráví hodiny před věznicemi, policejními stanicemi, o korupci se vede vzrušená emocionální debata, ale korupční toky nadále bez problému fungují, protože se nikdo takřka nezabývá tím, jak se vlastně korupce provádí. Rittig zneužíval řetězce offshorových firem: offshory se však nikdo nezabývá. Bém s Janouškem používali šifrované telefony, ke kterým se nedostane ani policie ani BIS. Diskutují se a řeší se šifrované telefony? Nikoli. A tak se postupně téma dostane do útlumu, diváci sice mají svou pravidelnou dávku emocí, ale téma je začne nudit, protože nepřináší skutečné výsledky, „korupčníci“ se začnou proměňovat v oběti a nakonec začnou přebírat aktivitu, jež může vést až v prohlubování korupčního prostředí.
My jsme nyní někde na křižovatce. Co s tím? Jak dostat informace mezi lidi, kteří nemají chuť či čas studovat dlouhé spisy, ale potřebují se zorientovat v tom, co se děje na jejich radnici, v jejich podnikání, v parlamentu, ve vládě…, potřebují se občas poradit, něco si osvětlit nebo třeba chtějí na něco upozornit. Když jsem poprvé viděla rodící se rukopis Ondřeje Vondráčka a Marka Havrdy, Korupce jako parazit, s podtitulem Návod, jak ji porazit, tak jsem si vzpomněla na významnou americkou politoložku Kay Lawson, která říkala, že by některé politologické publikace měly být v knihkupectvích na poličkách pro domácí kutily – Udělej si sám. Tam by patřila i tato kniha, která dává čtenářům návod, jak se postavit proti korupci z tepla svého obýváku.
Ne, nejde zde o laciné povídání či morální rozhořčení nad stavem společnosti. Autoři v útlé knížečce se snaží ukázat prostředky, jakými se korupce provádí, vynášejí na světlo konkrétní korupční praktiky a také navrhuje možná řešení, jak jim zabránit. Hovoří o tom, jak je možné kontrolovat politiky, co dělat s financováním politických stran, kde jsou problémy se státní správou, s přijímáním zákonů, proč jsou problematické anonymní akcie, jak dohledávat skutečné vlastníky. Již jsem zmínila, že knížka je outlá, nastiňuje základní informace a přístupy. Ale pokud vás nějaký dílčí problém zajímá hlouběji, stačí najet na doplňující webovou stránku http://www.korupcejakoparazit.cz/, která jednotlivá témata dále rozvíjí, upřesňuje „recepty“ a umožňuje i další komunikaci.
Vřele doporučuji všem, kteří chtějí problému porozumět, protože jsou zvyklí si utvářet vlastní názor. Silně doporučuji novinářům, kteří se tak či onak korupcí zabývají či o tomto problému informují veřejnost. A doufám, že se k ní dostanou i politici či lidé, kteří chtějí vstoupit do politiky, ať již na jakékoli úrovni, pokud politiku vnímají jako službu veřejnosti. Prostě, je to kniha pro slušné lidi, kteří chtějí žít ve slušné společnosti a nechtějí se nechat opíjet rohlíkem.