Tak jsme se o prázdninách dočkali vlády s důvěrou. Je taková trochu děravá, kdo za koho je v koalici není úplně zřejmé, ale možná je důležitější pochopit, jaké důsledky pro náš politický systém mělo ono dlouhé a podivné sestavování vlády.

Proměny vztahů – prezident, premiér, vláda

Klíčovými aktéry při sestavování vlády jsou v parlamentním systému politické strany, přičemž také prezident hraje významnou roli; jmenováním premiéra do značné míry vymezuje, kdo s kým bude jednat, může procesy urychlovat či zpomalovat a vytvářet nátlak na strany, aby intenzivněji hledaly dohodu či nabídly jinou alternativu. Jestliže po volbách 2017 sestavování první (menšinové vlády) bylo významnou součástí předvolební prezidentské kampaně a tomu odpovídalo i načasování a postupné kroky, délka vyjednávání v případě druhém byla uměle protahovaná bez jasné motivace. Navíc skutečnost, že prezident předem sdělil, že bude jmenovat jedině Andreje Babiše, zužoval již dopředu prostor pro hledání alternativních cest. Sestavování vlády prodloužilo i dosti nepochopitelně dlouhé třítýdenní referendum ČSSD. A tak vláda nakonec podstupovala hlasování o důvěře až o prázdninách. Vysvětlit toto umělé prodlužování asi přesně nedokáži; možná bylo potřeba dotáhnout některé věcí ve vládě (nebo s ČEZem?) bez koaličního partnera, možná šlo jen o klasickou „prevenci“ zabránit masovějším protestům, tím, že lidé budou na dovolených. Nemyslím si, že by ale reálně hrozily.

Při povolebním sestavování vlády jsme viděli postupy, které byly spíše projevem mocenského manévrování prezidenta než naplňováním úkolů, jež vyplývají z jeho ústavní role, ale to není v politice neobvyklé. Novinkou ovšem bylo, že u obou sestavovaných vlád prezident do vlády dostal své lidi. První vláda tak byla spíše koalicí ANO (Babiš) – Zeman, k níž se při sestavování druhé vlády připojilo ještě ČSSD. A co je ještě závažnější, poprvé v našem ústavním systému prezident nejmenoval navrženého ministra.

Způsob „řešení“ problému (ne)jmenování ministra (co vlastně premiér prezidentovi navrhl?) předvedl Kocourkov v plné parádě a dalo prostor (kolikátý již?) prezidentovi pro zesměšnění ústavních procedur a ponížení jednotlivých aktérů. Zesměšňování a ponižování je takřka vždy součástí opouštění ústavně právního demokratického prostoru. Kdo by chtěl veřejně hájit tyto principy, kterým se „všichni“ smějí? A u nás konec konců neúcta k ústavním principům a právnímu státu není žádnou novinkou a demontáž právního státu není tak obtížná; díky i předchozímu vývoji stojí totiž na hodně vratkých nohou. Přitom ústavně konformní řešení zde bylo: Premiér měl trvat na jmenování ministra a v případě nejmenování měl podat kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu. Teprve poté mohl hledat nějaké provizorní řešení.

Dalším výrazným posunem ve vládnutí, kterému takřka není věnována pozornost, je proměna členů vlády jen v jakési správce resortu. Opět se zapomíná na to, že vláda v našem systému rozhoduje ve sboru, a proto by ministři měli být především politiky, kteří dokáží prosadit koncepční a vnitřně konsistentní vládní politiku. Problém je o to závažnější, že i díky opozičním „demokratickým“ stranám se v minulém parlamentě podařilo zabránit nastartovat skutečnou transformaci státní správy. Díky panu Kalouskovi a jeho mediálně úspěšném obrazu „superúředníka“, s nímž hrdinně organizoval parlamentní obstrukce, si nakonec opozice a koalice padly do náručí a dohromady osekaly celou reformu. Nástroj, který by mohl účinně bránit Babišovi (či komukoli jinému) dostávat pod kontrolu stát (state capture), tak není k dispozici.

Polovičatost změn ve státní správě se ukázala hned v momentě, kdy ministři první Babišovy vlády (bez důvěry) začali provádět tzv. „systematizace“ (tj. čistky na ministerstvech). Je obdivuhodné, jak se tito ministři-odborníci dokázali rychle zorientovat. Po pár dnech ve funkci mnozí dokázali přesně vystihnout, kdo různým lobbistům vadí nejvíce (třeba v hazardu) a začali se jich zbavovat. Jak skvělé potvrzení odbornosti!!! A další útok na zbytky nezávislé státní správy je již ohlašován. Přestože se pan Babiš tváří, že v Bruselu jej za to chválí, je nutné říci, že z toho nemají radost.

Co je výsledkem? Do vlády dostáváme „odborníky“ , kteří mnohdy jsou odborníky v prostředí byznysu a k tomu ještě do rozhodujících či poradenských funkcí dostáváme „úředníky“, u nichž se dá předpokládat napojení na konkrétní lobbistické skupiny. Bude to efektivní, účelné, sféry „vlivu“ se jen rozdělí mezi jednotlivé aktéry. Napojení byznysových zájmů na veřejné prostředky se tak ještě bude posilovat a podoba politiky jako střetu různých oligarchických skupin zřejmě posílí.

Komunisté a proměny stranického systému

Oficiální podpora, kterou vládě vyslovila KSČM, také vyznačuje určitý posun našeho vládnutí. Je ovšem nutné připomenout, že komunisté nebyli z hlediska vlivu nikdy zcela vyloučeni. Díky „levicovým“ komunistům byl mimo jiné zvolen pravicový prezident Václav Klaus i „oligarchický“ prezident Miloš Zeman.

Komunisté se ale opravdu poprvé stávají součástí vládního/exekutivního projektu. Je otázkou, jaký důsledek to může mít pro samu stranu i vývoj stranického systému. Zkušenost z jiných zemí říká, že začlenění „antisystémových“ stran do vládnutí většinou zeslabí jejich protestní potenciál a strany končí v „propadlišti“ dějin. Problém je samozřejmě mnohem složitější a souvisí i s celkovou podobou stranického systému a jeho vývoje.

Po roce 1989 legální existence KSČM a zároveň „zákaz“ vytvářet s ní koalici a antikomunistická mobilizace, kdykoli se o to někdo pokoušel (ať již Kalousek nebo Paroubek), výrazným způsobem deformovaly formování i fungování stranického systému. Fakticky totiž neexistovala možnost střídání vlád levého a pravého středu, protože pro sociální demokracii nezbývala nikdy jiná možná koalice než s pravicovými stranami. To samozřejmě zeslabilo kvalitu stranického soutěžení, což ve svých důsledcích (přes opoziční smlouvu či pravolevé koalice) umožňovalo rozdělit si sféry vlivu a vnímat stát či jednotlivé resorty jako zdroj stranických (i osobních) příjmů, které se prostě jen různě přerozdělí podle momentálních volebních výsledků.

KSČM v posledních volbách dosáhla historicky nejslabšího výsledku a její protestní potenciál vyplývající z trvale opozičního postavení ji v těchto volbách odebraly jiné strany. Nedokázala projít významnější generační proměnou, v mnohých otázkách jde přímo proti trendům soudobé levice, kdy se opírá o stereotypy a nostalgii starší členské základy (láska k Sovětskému svazu promítnuta k obdivu putinovskému Rusku propojující spíše carské tradice a pravoslaví). Ostatně obraz Ruska jako levicového (komunistického) fenoménu je součástí i širšího mediálního obrazu Ruska v Čechách.

Otazníky nad ČSSD

ČSSD dosáhla v posledních volbách výsledek spíše katastrofického rozměru a vůbec není jasné, zda současné vládní angažmá nebude již jen tím posledním hřebíčkem do rakve. Strana je hluboce rozdělena, příkopy (nebo zákopy?) ovšem nejsou podle nějakého zásadního ideového štěpení, neodrážejí hledání, kam by měla současná sociálně demokratická levice směřovat. Jsou dány osobními vazbami, ambicemi a vše je podřízeno upevňování „mocenských“ (vlivových i zdrojových) pozic. Strana dále ztrácí image autonomní instituce; místo obrazu odpovědné strany usilující o kompromisní východisko ze složité situaci, posiluje obraz "otloukánka", kterého každý převeze. Potvrdilo to i poslední rozhodnutí řešit otázku ministra zahraničí až po komunálních a senátních volbách, protože je nutné udržet "Prahu". ČSSD sice ve vládě dokázala získat významný resort zahraničí, ale současné „spanilé jízdy“ premiéra Babiše nevypadají, že by byly nějak koordinovány ministerstvem zahraničí či by odpovídaly vládní (koaliční) koncepci zahraniční politiky. Každopádně navenek se zdá, že jde o „one man show“ s velkým předvolebním marketingovým dopadem.

Původní verze psána pro časopis Listy a vyšla v čísle 4/2018