Informace investigativních novinářů nesporně rozvířily vody českého rybníčku a dá se předpokládat, že to tím nekončí. Pracně získané informace se musí naporcovat, zabalit a postupně prodávat. To není kritika, to prostě patří ke stylu práce tohoto typu žurnalistiky.

S danými informacemi se tedy musí pracovat s tímto vědomím. I tak ovšem z toho, co bylo zveřejněno, vyplývá řada podstatných souvislostí. Především zpochybňují doposud marketingově úspěšný Babišův obraz jako oběti nesmyslného vyšetřování, které je uměle protahováno. V tomto v případě jsou obstrukce premiéra a jeho rodiny zjevné. Je dobré si uvědomit, že navíc vyšetřování komplikovaly volby, nová imunita a poté stížnost ke státnímu zástupci. Až do května 2018 policie ani nic moc dělat nemohla. Pokud Andrej Babiš chtěl ze sebe setřást podezření a urychlit trestní stíhání, nic mu nemohlo bránit, aby umožnil policii vyslechnout rodinné příslušníky, neposílal je do zahraničí či připustil nezávislé vyšetření jejich zdravotního stavu. Policie totiž skutečně čelí velkému problému, jak vyslechnout klíčové svědky a obviněné v případu. A to z mnoha důvodů, ať již jde o uváděnou zdravotní nezpůsobilost, pobyt mimo území ČR či občanství cizího státu. To samozřejmě neznamená, že by se veřejnost neměla zajímat o to, zda policie a státní zástupce činili vše, co činit měli. Ale policie je v nevýhodné situaci, nemůže všechny své kroky zveřejňovat, ani podávat podrobné informace. Ale je možné, že u vyšetřovatelů i žalobce fungují určité psychické bariéry, vědomí, že se pohybují na visuté lávce, kterou může kdykoli někdo podseknout. Zkušeností tohoto typu mají vyšetřovatelé kriminálních případů spjatých s politiky více než dost.

Připomeňme si tedy hlubší souvislosti a především je připomínejme některým politikům, kteří v momentálním rozhořčení nad Babišem neustále zdůrazňují principy „právního státu“ a nezávislost policejního vyšetřování. Není nutné se vracet k období divokého východu 90. let, jež skončilo „sarajevským atentátem“, začněme ale hned rokem 1999 (vláda Miloše Zemana), kdy se ukázalo, že nedávný politický otřes nepřinesl zásadní proměny pro vyšetřování kauz napojených na politiky. Oč šlo? V únoru toho roku šéf protikorupční policie Evžen Šírek byl zatčen v den zahájení velké akce proti organizovanému zločinu (Mrázek, financování politických stran), čímž se celá akce zhroutila a fakticky se rozbil celý tým. Obvinění Šírka bylo přitom zcela nesmyslné a účelové. V roce 2006 (vláda Mirka Topolánka) byla z rozhodnutí ministra Langra zrušena finanční policie (FIPO) k 1.1. 2007. To byl útvar, který poměrně úspěšně dokázal pátrat po financích získaných z trestné činnosti (a zřejmě se příliš přiblížil i k „politickým“ penězům). A konečně v roce 2016 (vláda Bohuslava Sobotka) byl rozbitý Šlachtův tým v důsledku Chovancovy reformy, která nesla všechny rysy účelově prováděné změny, bez odborných konzultací s načasováním na začátek prázdnin. Tuto reformu nakonec „přijala“ i parlamentní tzv. Blažkova komise, trochu jako pomstu za pád Nečasovy vlády a parlamentní tzv. Plíškova komise v téže době svými závěry při „vyšetřování“ úniků z policejních spisů vyústila v doporučení, jež měly dostat pod politickou kontrolu i státní zástupce. K tomu si připomeňme situaci se dvěma policejními řediteli, různá podezření ohledně činnosti Generální inspekce policejního sboru a otevřené politické útoky proti práci policie v souvislosti s kauzou paní Nagyové/Nečasové. A pokračujme. Když sledujeme rozhodování soudů, vidíme v mnohých případech rozporná stanoviska v tom, které důkazy jsou přijímány a které nikoli, kdy jsou vnímány jako dostatečné a kdy nikoli. Soudní projednávání kauz spjatých se jmény Rath, Rittig, ale i Parkánová, Nečasová tak musí vyvolávat u vyšetřovatelů a státních zástupců mnohem vyšší nejistotu, než je obvyklé v právních státech, jak postupovat, aby celé vyšetřování nemohlo být napadnuto. A konec konců připomeňme si, že hra na „protahovanou“ se u nás prostě vyplácí. Někdy je šance na promlčení, ale jsou i politická řešení. Například Klausova amnestie ukončila projednávání mnoha korupčních kauz. A mnozí z těch, kteří nyní volají po právním státě, ji obhajovali.


Do tohoto typu „právního státu“ nám nastoupil premiér, který čelí trestnímu stíhání. Není nijak překvapivé, jak se v tomto prostředí pohyboval. Byli jsme svědky Babišového nátlaku a útoku na vyšetřovatele Pavla Nevtípila („pracuje v režii mafie“). Nevtípil dosud vytrval, byť došlo k výměně jeho nadřízeného na místě ředitele pražské policie. Útoky nevydržel ředitele GIPSu Michal Murín, jenž nakonec odstoupil. Před koncem svého mandátu k 1.10. odešel i policejní prezident Tomáš Tuhý, jenž se stává velvyslancem na Slovensku. Výběrové řízení je vypsáno, momentálně jsme tedy bez policejního prezidenta. Mimo službu byl v květnu 2018 postaven šéf rozvědky (UZSI) generál Jiří Šašek, který nakonec v září rezignoval a urychleně byl jmenován nový. Ne vše samozřejmě musí souviset s vyšetřováním. Ale pohyb v bezpečnostních složkách vyvolává otazníky. K tomu si přidejme ještě i útoky na nevládní organizace (např. Transparency International a jejího šéfa Davida Ondračku) a investigativní žurnalisty, které plní významnou roli „hlídacích psů“, a které zveřejnily podstatné informace týkající se střetu zájmů premiéra a vlastnických vazeb.

Je zjevné, že postavení současného premiéra by mělo být v právním státě neudržitelné. Jeho mocenská pozice nesporně dává prostor pro snahu o ovlivnění vyšetřování a v tomto prostoru se premiér rozhodně nechová zdrženlivě. Ale pan Babiš není zdrojem problémů, on je jejich důsledkem. Je důsledkem dlouhodobé politiky, která není příliš soupeřením o programy jako je soupeřením o přístup k veřejným financím. A s tím souvisí potřeba mít pod kontrolou zpolitizovanou státní správu, kontrolovat vyšetřování závažných majetkových kauz napojených na politiky, kontrolovat média a zastrašovat nevládní organizace a nezávislé novináře. To vše se v minulosti dělo a děje se doposud. Pokud toto nezačne být seriózně nastavováno, tak přes silné proklamace opozice nás ani tato krize neposune dále k vytváření skutečného právního státu.
Psáno pro Deník referendum (vyšlo 16.11.2018)