S relativním uklidněním koronavirové situace se na trh práce vrátil problém, který zde existoval před začátkem pandemie. Nejsou lidi. Potíž je, že nyní se němu přidává druhý; řadě firem chybí zaměstnanci, ale současně jim není co nabídnout.

Kdybychom se nyní vrátili o dva roky zpět a podívali na billboardy na krajích měst, našli bychom na nich celou řadu inzerátů hledajících nové zaměstnance. Hlavním argumentem, proč by lidé měli přijít pracovat právě do téměř libovolné firmy, byl výdělek; alespoň tam, kde se hledali dělníci na takzvaně operátorské pozice. Reklamy lákaly na „platy již od“ nebo častěji „až“ s hezkými zaokrouhlenými částkami. Cílem nebylo přimět hypotetické uchazeče na úřadu práce k tomu, aby chtěli jít pracovat právě „sem“, ale spíše přesvědčit stávající zaměstnance společností v okolí billboardu, že „tady“ to bude lepší. Pochopitelně nabídka měla, jako každá, mnoho hvězdiček a v praxi tak člověk poté, co změnil místo, zjistil, že peněz nebude zdaleka tolik, jak doufal, a hlavě ne hned – což si naivně myslela asi většina z těch, kteří na ně zareagovali.

Po dobu koronavirové pandemie trh práce zamrzl, a nyní se, alespoň v některých oborech, vrátil do stavu před. Opět chybí zaměstnanci, opět máme billboardy. Opět se hledají rezervy. Problém je v tom, že už moc není čím přetahovat.

Platy zaměstnanců, především ve výrobní sféře, jsou velmi vysoké. Někteří personalisté, ale i ekonomové říkají, že podstatně vyšší, než by odpovídalo ceně práce, kterou reprezentují. Díky tlaku konkurence na trhu práce, ale také odborů a konečně samotných zaměstnanců je navíc jejich velká část koncentrována do nárokových složek, chcete-li, jsou tvořeny především „pevnou složkou“; což bylo dříve prezentováno jako jeden z benefitů.

Jenže tak, jak mají firmy nyní mnoho práce, budoucnost růžová není. Abych byl přesnější, ona pro mnohé končí někde v průběhu 4. kvartálu letošního roku, tedy v říjnu či listopadu a dál se jednoduše neví, co bude. Na jedné straně je tedy „mnoho práce“ a „málo lidí“, ale na druhé straně „nevíme, co bude dál“.

Kombinace obojího v prostředí, kdy si lidé zvykli na vysoké platy s vysokým pevným podílem, je nejenom škodlivá jak pro firmy, tak pro trh práce, ale také sociálně třeskavá. Zvláště při vysokých cenách a inflaci. Nicméně je zde a je to problém.

Firmy, alespoň ty, s nimiž se setkáváme, se v současnosti uchylují jednak k využití zahraničních pracovníků tam, kde to jde a kde jsou k dispozici, a jednak k alternativním cestám náboru; třeba s využitím stávajících zaměstnanců. Prostorem do budoucna je spolupráce se školami a vůbec vzdělávacími institucemi. Představa o sociálních výhodách typu „čtyřdenního pracovního týdne“ je v této situaci naivní a, pokud jde o home office, pozorujeme jednoznačnou snahu o návrat zpět do „normálního“ provozu s tím, že zůstanou zachovány některé technické výdobytky koronavirové éry.

Stav, který jsem zde popsal, je téma pro politiky; pro vládu a pro zákonodárce. Fakt je, že nevíme, co bude po ekonomické stránce třeba za rok a musíme doufat, že ne krize. Je to jeden ze závažných problémů, kterým čelíme a který po mém soudu nemá dostatečný prostor ani v médiích, ani ve veřejné diskusi. Přitom jeho závažnost i naléhavost je, v porovnání s jinými „problémy“, neporovnatelně vyšší, protože má potenciál v krátkodobém horizontu ovlivnit životy nás všech.

Hezký den.