Jedním z problémů velkých institucí a politických organizací je, že jsou přesvědčeny o tom, že mají „dobro“. Protože ale lidé dobro nechtějí, je potřeba jim ho vnutit. Lidé si ale nic vnutit nenechají.

Většina lidí v evropském civilizačním okruhu je schopna a připravena akceptovat názor druhého člověka, za předpokladu, že nabydou přesvědčení, že tento člověk má pravdu, je pro daný problém kvalifikovanější než oni sami a že výsledek konání, které z toho poplyne, bude i pro ně výhodnější. Z toho plyne nejzákladnější poučka, jak přesvědčit druhého o své pravdě: musíme mu ukázat, že věci rozumíme a že praktický výstup, který přinese, bude pro ně samotné přínosný; naplní jeho konkrétní potřeby. Evropský člověk; a evropská civilizace se v tomto liší od asijské, kde samotný fakt, že je někdo v seniorním postavení (a mimochodem také seniorním věku) postačuje k tomu, aby měl „pravdu“ a lidé jej přirozeně následovali, i od americké, kde není potřeba prokázat znalosti, ale o to více je nutné být viděn.

Jedním z nejzásadnějších problémů evropské politiky je to, že mnoho z její agendy, a to myslím na celoevropské úrovni, nevyplývá z potřeb lidí, ale z témat aktivistů, kteří na centrální úrovni, tj. populárně a česky „v Bruselu“, přesvědčují politiky o tom, že jejich téma je nejdůležitější a mělo by být řešeno. Jednoznačně nejviditelnější jsou takto aktivisté ekologičtí, ale abych jim nekřivdil, nejsou zdaleka jediní. Politici pod jejich vlivem agendu přebírají a v domnění, že je užitečná pro všechny občany, jim představují praktická opatření s tím, že jsou pro jejich „dobro“.

Občané ale nesouhlasí. Výsledkem je, že politická rozhodnutí, jakkoli v jádru smysluplná, jsou implementována polovičatě, omezeně, a specificky v Česku s typickými příznaky odporu, tj. obcházením, švejkováním a aplikací v rozporu s původními záměry. Politici se diví a čím blíže jsou oné centrální úrovni, tím se diví více, že jejich šlechetné úmysly narážejí na odpor a nepochopení a aktivisté je nutí k tomu, aby je prosazovali silou. Výsledkem je ale ještě větší odpor a obcházení a pokud se takto naznačená spirála otočí několikrát za sebou – dezintegrační tendence.

V čem je problém? V tom, že dobro lidem nelze vnucovat. Pokud chce Evropská unie zůstat jedním celkem s bezkonfliktními vnitřními poměry, měla by přestat poslouchat lobby ve svém centru a soustředit se na potřeby občanů v jednotlivých státech; jejich reálné potřeby, ne „klimatickou tíseň“ frustrovaných teenagerů. Jaké potřeby to ale jsou? V pandemické, nebo snad již post pandemické době, především bezpečnost, jistota, ekonomické zázemí, možnost a prostor pro přiměřený individuální růst a zajištění následující generace. Samozřejmě to zahrnuje i péči o prostředí, ze které však, jako z ničeho jiného, nelze vyrobit modlu a nezbytnost jako „dobro“ pro všechny, protože toto dobro se s reálnými potřebami rozchází a tedy, čím vyšší bude snaha o jeho prosazení, tím větší bude odpor a odstředivé síly.