Nebezpečí jediné pravdy
Koronavirová pandemie poukázala na riziko, kterému čelí svoboda slova a vyjadřování v celém západním světě. A sice, že horliví zastánci momentálně jediné pravdy ubijí tu skutečnou.
Ve světě, kde se řeší nový a závažný problém, je potřeba posuzovat různé možnosti a alternativy jak jeho původu, tak i možností jeho řešení, protože prostě nevíme, která je správná, a protože pro zdárné vyřešení problému je potřebujeme znát. Pokud se do diskuse, která má být věcná, dostane ideologie, nebo pokud se tato diskuse dostane do rukou lidem, kteří ji nerozumí a prostě nemohou rozumět, řešení problému se tím nijak nepřiblíží.
Co jsem popsal, je jasné pravděpodobně každému myslícímu člověku a těžko budu hledat někoho, kdo se mnou nebude souhlasit. Přesto se to v praxi děje. Koronavirová pandemie v celé nahotě ukázala starší, ale mimořádně nebezpečný problém, který existuje díky globalizaci médií, jejich zpřístupnění lidem, kterým tradičně přístupná nebyla, a kterému říkám „jedna pravda“.
Kdybychom si tento problém měli přiblížit na modelovém příkladu, vypadá následovně: Existuje informace (například o tom, že koronavirus utekl z laboratoře), kterou v daný okamžik nelze ověřit ani vyvrátit a která je stejně dobře možná, jako nepravděpodobná. Tato informace je důležitá pro porozumění problému, ale „normální“ člověk a už vůbec žurnalista jí nemůže rozumět. Přesto právě novináři jsou ti, kteří k této informaci zaujmou stanovisko. Ať už na základě momentálního doporučení autoritativní organizace, nebo prostě z vlastní vůle. Stanovisko je, že „virus z laboratoře neutekl“. Toto stanovisko se rychle stane konsensem v převažujícím diskursu. To znamená, že je média prezentují nejenom jako správné, ale jako jediné pravdivé. Po médiích následují sociální sítě. Každá jiná možnost je mediálními influencery a následně i kontrolou sociálních sítí samotných označována za nepravdivou. A nejenom to. Následně dochází k očerňování a nálepkování nositelů jakéhokoli jiného názoru; přičemž to, že mají jiný názor, je zakládá na další vlastnosti; ryze negativní. V praxi si to představte tak, že každý, kdo tvrdí, že virus utekl z laboratoře, je stoupenec Putina. Jak spolu souvisí tento názor a Putin? Věcně samozřejmě nijak, ale v narativu určujícím agendu je Putin symbolem démona a tedy každý, kdo tvrdí, že virus se k lidem dostal uměle, je tedy nepochybně jeho následovníkem. Objektivním faktem však stále je nejen to, že Putin není démon, ale hlavně to, že stále prostě a jednoduše nevíme, co je pravda.
Uvedl jsem příklad s původem koronaviru, ale našli bychom mnoho dalších. Jejich podstata je různorodá, ale problém, že informační „elity“, které mu věcně nerozumí, avšak mají velký vliv, zaujmou jasné stanovisko a následně okolo tohoto stanoviska vyvolají konflikt, kdy potírají všechny ostatní, problém „jediné pravdy“ je mimořádně nebezpečný, a to ze tří důvodů. Prvním je, že nám neumožňuje poznat skutečný stav věci, protože jakákoli debata je dopředu zatížena stigmatizací nositelů jednoho z plurality možných stanovisek. Druhým důvodem je, že pokud se ukáže, že ono stanovisko bylo pravdivé, nebo přinejmenším pravdě blíže, stigmatizace přetrvává. Konečně třetím důvodem je, že snahou o „jedinou pravdu“ vzniká umělý a zbytečný konflikt vyhrocených názorů v části společnosti, a to se všemi negativními důsledky, které takový konflikt má.
Proč se „jediná pravda“ děje? Odpověď najdeme v sociální psychologii. Každý člověk má potřebu jistoty a bezpečí. Pokud nastane situace, které jednoduše nerozumíme, protože je pro nás příliš složitá, jistotu nám nabourá a máme tendenci ji redukovat na něco pro nás srozumitelného, tedy na dichotomii dobra a zla. Bouři tak vysvětlujeme sváry olympských bohů, komplikovaný a pro Evropana v principu nesrozumitelný konflikt v Afghánistánu na zástupný souboj mocností a tak podobně. Tento konflikt následně přeneseme do našeho vlastního světa; postavíme se na jednu jeho stranu a všechny, kteří nesdílejí náš názor, označíme za nepřátele. Pokud se něco podobného děje v hospodě, je výsledkem nanejvýše rvačka, pokud však tomto procesu podlehnou média a influenceři, vnášejí linii konfliktu do svého publika a jeho polarizací pak do společnosti. Proces je to přirozený a těžko jej vyčítat, ale je pochopitelně špatně.
Nebezpečí „jedné pravdy“ je velké. Je stejně velké, jako jsou rizika, kterým naše společnost v současnosti čelí. Jediné jeho řešení je, aby si lidé, kteří mají vyšší potenciál ovlivňovat ostatní, tj. politici, influenceři a zejména novináři a další mediální profesionálové, uvědomili, že jakmile mají představu, že bojují ve jméně „pravdy“ proti „lži“, pak velmi pravděpodobně podlehli velké a nebezpečné iluzi. A že jedinou „správnou“ pozicí je zachovat si odstup, neztotožňovat jeden názor s dobrem a druhý se zlem, ale za všech okolností být kritický ke všem alternativám.
Hezký den.
Ve světě, kde se řeší nový a závažný problém, je potřeba posuzovat různé možnosti a alternativy jak jeho původu, tak i možností jeho řešení, protože prostě nevíme, která je správná, a protože pro zdárné vyřešení problému je potřebujeme znát. Pokud se do diskuse, která má být věcná, dostane ideologie, nebo pokud se tato diskuse dostane do rukou lidem, kteří ji nerozumí a prostě nemohou rozumět, řešení problému se tím nijak nepřiblíží.
Co jsem popsal, je jasné pravděpodobně každému myslícímu člověku a těžko budu hledat někoho, kdo se mnou nebude souhlasit. Přesto se to v praxi děje. Koronavirová pandemie v celé nahotě ukázala starší, ale mimořádně nebezpečný problém, který existuje díky globalizaci médií, jejich zpřístupnění lidem, kterým tradičně přístupná nebyla, a kterému říkám „jedna pravda“.
Kdybychom si tento problém měli přiblížit na modelovém příkladu, vypadá následovně: Existuje informace (například o tom, že koronavirus utekl z laboratoře), kterou v daný okamžik nelze ověřit ani vyvrátit a která je stejně dobře možná, jako nepravděpodobná. Tato informace je důležitá pro porozumění problému, ale „normální“ člověk a už vůbec žurnalista jí nemůže rozumět. Přesto právě novináři jsou ti, kteří k této informaci zaujmou stanovisko. Ať už na základě momentálního doporučení autoritativní organizace, nebo prostě z vlastní vůle. Stanovisko je, že „virus z laboratoře neutekl“. Toto stanovisko se rychle stane konsensem v převažujícím diskursu. To znamená, že je média prezentují nejenom jako správné, ale jako jediné pravdivé. Po médiích následují sociální sítě. Každá jiná možnost je mediálními influencery a následně i kontrolou sociálních sítí samotných označována za nepravdivou. A nejenom to. Následně dochází k očerňování a nálepkování nositelů jakéhokoli jiného názoru; přičemž to, že mají jiný názor, je zakládá na další vlastnosti; ryze negativní. V praxi si to představte tak, že každý, kdo tvrdí, že virus utekl z laboratoře, je stoupenec Putina. Jak spolu souvisí tento názor a Putin? Věcně samozřejmě nijak, ale v narativu určujícím agendu je Putin symbolem démona a tedy každý, kdo tvrdí, že virus se k lidem dostal uměle, je tedy nepochybně jeho následovníkem. Objektivním faktem však stále je nejen to, že Putin není démon, ale hlavně to, že stále prostě a jednoduše nevíme, co je pravda.
Uvedl jsem příklad s původem koronaviru, ale našli bychom mnoho dalších. Jejich podstata je různorodá, ale problém, že informační „elity“, které mu věcně nerozumí, avšak mají velký vliv, zaujmou jasné stanovisko a následně okolo tohoto stanoviska vyvolají konflikt, kdy potírají všechny ostatní, problém „jediné pravdy“ je mimořádně nebezpečný, a to ze tří důvodů. Prvním je, že nám neumožňuje poznat skutečný stav věci, protože jakákoli debata je dopředu zatížena stigmatizací nositelů jednoho z plurality možných stanovisek. Druhým důvodem je, že pokud se ukáže, že ono stanovisko bylo pravdivé, nebo přinejmenším pravdě blíže, stigmatizace přetrvává. Konečně třetím důvodem je, že snahou o „jedinou pravdu“ vzniká umělý a zbytečný konflikt vyhrocených názorů v části společnosti, a to se všemi negativními důsledky, které takový konflikt má.
Proč se „jediná pravda“ děje? Odpověď najdeme v sociální psychologii. Každý člověk má potřebu jistoty a bezpečí. Pokud nastane situace, které jednoduše nerozumíme, protože je pro nás příliš složitá, jistotu nám nabourá a máme tendenci ji redukovat na něco pro nás srozumitelného, tedy na dichotomii dobra a zla. Bouři tak vysvětlujeme sváry olympských bohů, komplikovaný a pro Evropana v principu nesrozumitelný konflikt v Afghánistánu na zástupný souboj mocností a tak podobně. Tento konflikt následně přeneseme do našeho vlastního světa; postavíme se na jednu jeho stranu a všechny, kteří nesdílejí náš názor, označíme za nepřátele. Pokud se něco podobného děje v hospodě, je výsledkem nanejvýše rvačka, pokud však tomto procesu podlehnou média a influenceři, vnášejí linii konfliktu do svého publika a jeho polarizací pak do společnosti. Proces je to přirozený a těžko jej vyčítat, ale je pochopitelně špatně.
Nebezpečí „jedné pravdy“ je velké. Je stejně velké, jako jsou rizika, kterým naše společnost v současnosti čelí. Jediné jeho řešení je, aby si lidé, kteří mají vyšší potenciál ovlivňovat ostatní, tj. politici, influenceři a zejména novináři a další mediální profesionálové, uvědomili, že jakmile mají představu, že bojují ve jméně „pravdy“ proti „lži“, pak velmi pravděpodobně podlehli velké a nebezpečné iluzi. A že jedinou „správnou“ pozicí je zachovat si odstup, neztotožňovat jeden názor s dobrem a druhý se zlem, ale za všech okolností být kritický ke všem alternativám.
Hezký den.