Záplava hesel na předvolebních billboardech je více než jen okénkem do marketingového nevkusu. Je to přesná ukázka toho, co si politici myslí o svých voličích a jak hrubě je nechápou.

Myslíte si, že Česká republika nemá budoucnost? Bojíte se o své důchody? Myslíte si, že stát je rozkrádán, a pokud ano, že to dotyčná politická strana složená vesměs z amatérů vyřeší? Trváte na životních jistotách a myslíte, že vám je ona strana zajistí? Myslíte si, že teď jde o všechno?
Naprostá většina lidí, které znám z profesního i osobního, v každém případě „normálního“, života vám na všechny výše uvedené otázky odpoví, že ne. Jsou to lidé různých profesí, různého vzdělání od základní školy po vědeckou kvalifikaci, různého věku i společenského postavení. A také různých politických názorů, voliči levice, pravice i stran, které jsou označovány jako „populistické“. Jejich přátelé to mají obdobně. Shodnou se na tom, že tyto otázky neodpovídají věcem, které je zajímají.
Nechci se svou sociální bublinou chlubit ani holedbat, ale domnívám se, že podobně vidí věci většina voličů. Protože většina je uvážlivá a přemýšlející, tedy odolná proti apelativním, burcujícím heslům, která se snaží vyvolat pocit ohrožení a reakcí na něj přimět lidi k volbě svého nositele.

Proč jsou tedy hesla v outdoorové kampani tak hloupá? Odpověď není snadná. Někdo má snahu říkat, že jejich autory přeci nejsou politické strany, ale marketingoví experti, které si najaly. Další říkají, že strany nic nevymýšlejí, ale pouze kopírují ty nejúspěšnější koncepty z minulých období; trochu změní konkrétní hesla, ale v podstatě zůstanou u toho, co zabíralo minule.
Já to vidím jinak.

Ať jsou autorem výkřiků o studu za premiéra, boji o důchody či zastavení rozkrádání profesionální sloganisté, copywriteři anebo nadšení laici z centrál partají, všechny výkřiky do jednoho prošly schvalovacím procesem a byly potvrzeny svými zadavateli. Z pohledu sociologa odrážejí to, co si zadavatelé myslí o těch, které chtějí oslovovat, tedy o nerozhodnutých voličích a lidech, kteří k volbám nechodí. Říkají, že nerozhodnutí voliči jsou v podstatě jednodušší, téměř by se dalo říct, že hloupí lidé, které je potřeba zastrašit, vyděsit a pak přetáhnout na svou stranu. Jedním slovem, že jsou to pitomci.

Co jiného může být realitě ještě dál než tento dojem. Lidé, kteří nechodí k volbám, nejsou pitomci. Jsou to pracující lidé, kteří řeší každodenní problémy. Jsou to lidé, kteří mají své rodiny, hypotéky, své zájmy a děti. K volbám nechodí proto, že mají dojem, že jejich hlas nic neovlivní, anebo také proto, že jednoduše nemají čas anebo chuť. Jsou to lidé, které by aktivizovala jednoduchá, jasná a konkrétní nabídka, která by jim pomohla v jejich každodenních problémech. Za svého premiéra se nestydí, svou budoucnost, a tedy i budoucnost státu, vidí racionálně a jsou přesvědčeni o tom, že pokud jde teď o všechno, pak jen a pouze lidem na plakátu.

Politici a politické strany by měly investovat méně prostředků do billboardové kampaně a více, mnohem více, do porozumění lidem. Pak by tyto lidi kampaň mohla přestat urážet a začít motivovat.
Hezký den.