Vládne Zeman, nebo Mynář? Bém, nebo Janoušek? Nečas, nebo Nagyová? Zdánlivě podivná situace má sociologické vysvětlení. A důvod, proč se bude opakovat.

Problém Principál – Agent, novějším, ale ne tolik uchyceným názvem Problém agentury, je sociologický popis situace, která běžně nastává v společenských organizacích a která může v krajním případě vést až k jejich zániku.

Na počátku stojí mocná entita, které budeme říkat Principál. Je to člověk; vysoce postavený manažer, představitel organizace, nebo třeba politik. Má mnoho pravomocí, drží moc. Také má mnoho povinností. Povinnosti konzumují množství jeho času a energie, ale svou funkci či úřad nemůže vykonávat bez nich. Proto si najme, zvolí, či jinak k sobě vybere druhou stranu páru; Agenta. Agent je profesionál, který vykonává část moci svého principála. Je to „manažer“. Jeho moc mu nepatří, není zástupcem ani náměstkem principála, ale pouze jeho pomocník, který velmi často stojí v jeho stínu. Úkolem agenta není nic rozhodovat, ale prakticky vykonávat vůli svého šéfa. Šéf mu věří.
Agent dělá svou práci k prospěchu principála, který je s ním spokojen. V důsledku činnosti agenta má principál více času, který může věnovat těm věcem, které považuje za důležité, a nemusí se zatěžovat „běžnou agendou“. Důsledkem je, že svého agenta méně kontroluje. Ten tak získává více autonomie, může se více samostatně rozhodovat. To v praxi znamená, že se Principál na svém Agentovi pomalu – po částech – stává nezávislým.

Principálovi to nevadí; má více času. Agent se jej zprvu ptá na detaily rozhodnutí, která má vykonávat. Jak se na něm stává Principál závislým, slyší už jen vágní zadání typu „nějak to zařiďte“, případně „nějak to rozhodněte“. Agent jedná stále jménem principála, protože žádnou mocí nedisponuje, ale fakticky rozhoduje on sám. V praxi to znamená, že se důsledky rozhodování začnou nevyhnutelně odchylovat od způsobu a kurzu, kterým by je dělal Principál. I když on je pod nimi stále podepsán. V tento okamžik se na Principála obvykle začnou obracet jeho blízcí a upozorňovat jej na to, že jeho „pomocník“ si uzurpuje více, než kolik by měl.

Přirozenou reakcí Agenta na toto vnější ohrožení je, že se snaží Principála s využitím svých pravomocí od těch, kteří by jej mohli varovat, oddělit. Kolegové, přátelé, nakonec ani nejbližší nejsou k Principálovi pouštěni, pochopitelně proto, že si to „nepřeje“, nebo protože „má mnoho práce“ případně „musí odpočívat“. Všichni, kteří se dostanou až k němu, jsou přísně kontrolováni a nikdo nemůže Principálovi říct nic, co by se jakkoli dotklo agenta. Dotkne-li se, je takový člověk promptně odklizen, ovšem ne proto, že urazil Agenta, ale proto, že se „dotkl Vás“ – tedy Principála. Principál je udržován v domněnce, že jej Agent chrání před vnějším světem.

Pokud Principál sám prozře a rozhodne se situaci řešit, Agent mu vyhrožuje, že když se jej zbaví, bude muset všechny povinnosti vykonávat on sám. Často mu také vyčítá „co vše jsem pro Vás udělal“, případně mu vyhrožuje, že „jim zůstanete na pospas“. Kombinace vyhrůžek a citového vydírání, někdy s prvkem nebezpečí, že by Principál mohl být znemožněn, obvykle zlomí jeho odpor. Když se to povede, je Principál plně v moci Agenta.

Chcete příklady?
Pavel Bém – Roman Janoušek
Petr Nečas – Jana Nagyová
Miloš Zeman – Vratislav Mynář (?)
Rudolf II. – Komoří Lang (Císařův Pekař)
Aletheia – Castor (videohra God of War Ascension)

…a mnoho dalších.
Hezký den.