Když ministr Vojtěch nazval současný stav koronaviru Epidemií neočkovaných, chtěl apelovat na ty, kteří se proti aktuální respirační hrozbě očkovat doposud nenechali, ačkoli by mohli. Vláda však pro prosazení očkování dělá velmi málo, a i to málo dělá špatně.

Z pohledu managementu compliance, tedy řízení prosazování a vynucování autoritativních opatření je očkování proti koronaviru v České republice na hranici, které se říká „mrtvá stabilita“. Ti, kteří se očkovat chtěli nechat tak už učinili, celkem je to něco přes 60% populace. Zbývající zatím ne, a ty lze rozdělit zhruba do tří táborů. První, největší, jsou lidé, kteří očkování nepovažují za důležité, nevěří mu, nebo jednoduše necítí okamžitou potřebu je podstoupit, protože se cítí být mladí, zdraví apod. Nejsou však otevřeně proti.
Druhá skupina jsou ti, kterým v očkování brání nějaká objektivní překážka. Bydlí daleko, neví, kam se obrátit, neznají postup, nemají nikoho, kdo by jim pomohl, bydlí daleko od center, ačkoli sami by se očkovat chtěli. Poslední skupina – nejmenší, ale nejhlasitější, jsou ti, kteří očkování aktivně odmítají, odpírači.

Česká vláda dělá vše proto, aby co nejvíce mobilizovala onu nejmenší skupinu – skutečných odpíračů – přičemž skupinu „pasivních“ může strhnout na její stranu. Dělá to strategií, kdy je vakcinace sice dobrovolná, ale lidé jsou do ní nuceni tím, že se vláda snaží omezit životní prostor těch, kteří očkováni nejsou oficiálně proto, aby snížila ohrožení pro ně i jejich okolí. Nápady jako z úst ministra Hamáčka v tom smyslu, že neočkovaní by nesměli pracovat ve skutečnosti vedou pouze k mobilizaci a k vnitřní homogenizaci malé skupiny „odpíračů“ a k tomu, že podstatě větší skupina těch, kteří si myslí že „nepotřebují“ se přidává na jejich stranu, protože vnímá, že jsou autoritou – tj. vládou, perzekuováni.

Vzniká tak nejenom podstatně větší, ale hlavně potentnější skupina, která se vymezuje proti vakcinaci jako proti něčemu, co se jim snaží stát proti jejich vůli vnutit a to tak, že je omezuje na jejich právech. Toto omezování tito lidé oprávněně vnímají jako nemístný zásah do svých životů a stát tak u nich ztrácí důvěru. Ne jedna konkrétní vláda, ale stát, jako instituce.
Vláda tak vytváří situaci, kdy je nejen vzhledem k očkování, ale i k jakýmkoli dalším krokům v boji s pandemií ve stále těží pozici nejen ona sama, ale jakýkoli kabinet, který přijde o po ni. Nedůvěryhodný stát, kdy velká část občanů vlastně nerozlišuje, zda v jeho čele stojí Babiš nebo Fiala vymezuje své občany proti sobě a tím pochopitelně proti nim samotným.

Co se s tím dá dělat? Z pohledu managementu prosazování opatření je na informační kampaně pozdě a stávající strategie je jednoznačně nevhodná. Jediným smysluplným řešením, které vidím je nařídit očkování jako povinné – podobně, jako je celá řada jiných – a pak ho zcela standardními prostředky vymáhat. To přinutí velkou skupinu těch, kteří si myslí, že vakcínu „nepotřebují“ respektovat formální a jasně formulovaný příkaz autority; jako třeba, ať jezdí vpravo, a umožní se se skupinou notorických „odmítačů“ vypořádat standardními nástroji. Povinnost zavazuje i přikazujícího, takže pokud stát očkování nařídí, bude ho muset zajistit i těm na okraji, a tak postupně zanikne i skupina těch, kteří na vakcínu z různých příčin nedosáhnou.

Ať tak či tak, stát musí něco udělat. Stávající cesta je špatně.