Lidské společnosti se mají tendenci pohybovat v předvídatelných cyklech. Jedním z nich je cyklus integrace a dezintegrace. Po dosažení špičky následuje pád, ale než je jí dosaženo věříme tomu, že je zde „navždy“.

Ačkoli konkrétní parametry cyklu se liší, stejně jako jména vládců, vlajky říší nebo totemy božstev, elementární princip společenského cyklu je stejný už po tisíce let. Vypadá následovně:

Lidské společenství vytváří instituce, které je mají zastřešovat, zaštiťovat a vnitřně koordinovat. Pokud je společenství relativně malé, a hlavně vnitřně homogenní, může fungovat bez větších změn staletí. Jakmile ale vyroste a absorbuje do sebe společenství jiných typů, vzniká tlak na to, co dnes označujeme jako integraci. V praxi to znamená propojování a sjednocování výrazně odlišných skupin lidí s odlišnou kulturou, zvyky, životním způsobem a fungováním.

Integrace vytváří tlak na vznik institucí. Instituce mají koordinovat jednotlivé skupiny a mají jim vytvářet společná pravidla, dnes bychom řekli „harmonizovat“. Protože společenství je složité, stávají se složitými i instituce. Nutnost komunikovat a spolupracovat „v malém“ uvnitř institucí vytváří tlak na vznik komplikovaného systému pravidel, který je institucemi následně přenášen ven na zbytek společnosti. Na něj ale aplikovat nejde, a tak začíná docházet k odstředivým tendencím.

Protože integrace uvnitř institucí probíhá mnohem rychleji než vně, začnou se instituce své společnosti vzdalovat. Nejlépe to poznáme na jazyce; pokud členové institucí mluví pro zbytek společnosti nesrozumitelným jazykem (ne proto, že by byli cizinci, ale proto, že používají jiné pojmy a termíny ve stejném jazyce), je to neklamná známka toho, že instituce se svým lidem vzdaluje. Samotné vzdalování ještě není dezintegrační, ale časem může dojít k tomu, že instituce pojmou za svou „agendu“, tedy téma, cíl, či úkol, který se následně pokusí vnutit zbytku společnosti jako její a to tak, že dojde k praktickému dopadu na životní podmínky lidí.

Agenda vyvolaná institucemi s dopadem na veřejnost, která ji nesdílí produkuje nejprve pasivní rezistenci (opatření a kroky nejsou implementována), a následně aktivní odpor vůči institucím. Ty jej nejprve nechápou; jednají přeci jménem a pro dobro všech, následně se snaží popřít a pak vůči němu bojovat. Tím ale začnou bojovat proti svým vlastním lidem a takový boj není možné vyhrát. Následuje přemapování institucí a dezintegrace celku zpět na původní komponenty, nebo přinejmenším regrese integrace do bodu před okamžikem, než se instituce začaly vzdalovat. V průběhu regresu či rozpadu se celek, doposud sice vnitřně rozhádaný, ale navenek jednotný, stává zranitelným vůči vnějším hrozbám a často padá za oběť nájezdníkům, plenitelům, sousedním říším a zločincům.

Odpověď na otázku, zda již stojíme před konečnou stanicí integračního procesu, který jsem zde popsal, si prosím udělejte sami. Musím však upozornit na to, že za našimi hranicemi stojí a čeká nejedno riziko a nejeden agresivní nájezdník který chce, aby k dezintegraci došlo co nejdříve. Měli bychom se proto snažit tento proces alespoň zpomalit. Dobrým krokem, pro začátek, je, aby se instituce začaly doopravdy zajímat o to, co potřebují jejich občané.

Jednotné označení žárovek to rozhodně není.

P.S. Výše popsaný proces zde není proto, abychom nad nim lkali, nebo abychom se ho pokusili změnit, ale abychom mu přizpůsobili své rozhodování. Od těch na vrcholu, až po ty dole. Platí ve firmách, ve spolcích, v družstvech, v organizacích a samozřejmě ve státech.