Naši zákonodárci možnosti voličů ovlivnit pořadí kandidátů na kandidátkách nikdy moc nefandili. Už v roce 1919 při projednávání podoby volebního systému pro obecní volby zněly mezi poslanci nejvýrazněji hlasy, které, jak zaznamenal Ferdinand Peroutka ve svém díle „Budování státu“, nabádaly, že je nutno „neznásilňovat strany, nýbrž jednotlivé voliče“.

Po druhé světové válce byla v Prozatímním národním shromáždění možnost udělovat kandidátům přednostní hlasy opětovně odmítnuta, tentokráte ministrem vnitra Noskem s poukazem na nemožnost přenášet do našeho prostředí cizí vzory.

Po roce 1989 byla možnost udělovat preferenční hlasy sice konečně zavedena, ale s výjimkou federálních voleb v roce 1992, po celá devadesátá léta kvůli tvrdě nastaveným podmínkám trend „neznásilňovaní stran“ pokračoval. Obrat započal po změkčení podmínek ve sněmovních volbách v roce 2002 a prozatím vyvrcholil volbami přede dvěma lety. V těch byla zásluhou preferenčních hlasů zvolena takřka čtvrtina všech poslanců, a tyto volby si vysloužily mediálně vděčný termín „voličská revoluce“.

Čert však vždy tkví v detailech. Grandiózní výsledky preferenčního hlasování v roce 2010 oproti předchozím volbám nebyly způsobeny zvýšenou aktivitou voličů, jelikož procento voliči využitých preferenčních hlasů oproti sněmovním volbám v letech 2006 a 2002 pokleslo (stejně tak oproti počátku minulé dekády klesá ochota voličů kroužkovat kandidáty i v jiných volbách). Stěžejní příčinou zesíleného účinku preferenčních hlasů bylo zdvojnásobení počtu preferenčních hlasů na čtyři a především snížení kvora pro posun kandidátů ze sedmi na pět procent.

Volby do krajských zastupitelstev stály dlouhodobě stranou snah poslanců o snižování kvora preferenčních hlasů. Výsledkem toho bylo, že ve volbách v letech 2000-08 z celkových zvolených 2025 krajských zastupitelů bylo pomocí preferenčních hlasů zvoleno pouze dvacet z nich. Až letos se to zákonodárcům konečně rozleželo v hlavě a pro nadcházející krajské volby platí stejné podmínky jako v posledních sněmovních volbách, tedy že kandidátovi stačí pro posun na kandidátce získat namísto deseti pouze pět procent preferenčních hlasů.

I přesto tak obdobnou masivní voličskou revoluci jako v roce 2010 není radno moc očekávat. Oproti sněmovním volbám mají kandidáti ve volbách do krajů totiž jeden výrazný handicap: je jich prostě na kandidátce moc. Třeba v Olomouckém kraji ve sněmovních volbách může kandidátní listina čítat maximálně dvaadvacet jmen, zatímco ve volbách krajských až šedesát. Tedy o osmatřicet více. Šance voličů se pak hromadně „trefit“ z širokého vějíře nabídky do několika kandidátů, aby získali potřebný počet preferenčních hlasů, se tak logicky výrazněji snižuje. Demonstrovat to lze např. na srovnání výsledků preferenčního hlasování voličů (Čtyř)Koalice v krajských a sněmovních volbách v letech 2000 a 2002. V obou zmíněných volbách voliči (Čtyř)Koalice využili preferenčních hlasů v takřka totožné míře. Velmi podobný byl i celkový vzájemný poměr preferenčních hlasů získaných lidoveckými a unionistickými kandidáty, když jich lidovci pokaždé získali více jak tři pětiny. Přesto by v krajských volbách v roce 2000, při existenci nynějšího pětiprocentního kvora pro posun kandidátů na kandidátce, bylo z jinak původně nevolitelného místa zvolených krajských zastupitelů Čtyřkoalice zhruba sedm procent. Ve sněmovních volbách v roce 2002, kdy platilo sedmiprocentní kvorum a volič měl pouze dva preferenční hlasy, byla, i díky větší koncentraci hlasů pro vybrané kandidáty, zásluhou preferenčních hlasů zvolena více jak třetina poslanců Koalice.

Pokud by platilo pětiprocentní kvorum už při posledních krajských volbách, v nichž voliči průměrně kroužkovali stejně často jako v těch posledních „revolučních“ sněmovních, tak by bylo zásluhou preferenčních hlasů zvoleno 17 z celkových 675 volených krajských zastupitelů. Byť tento počet se může výrazněji zvednout a nynější nálady ve společnosti kroužkování kandidátů výrazně nahrávají, tak spíše než vykroužkování lídrů kandidátek, což se přihodilo v roce 2010 více jak šestině z nich, se dá spíše v omezené míře předpokládat pouze doplňkové „nakroužkování“ vybraných hůře postavených kandidátů, a to především v menších krajích. Výjimku by měly tvořit strany, které uzavírací klauzuli překonají jen těsně o nějakou desetinu procenta, v nejmenších krajích pak i o nějaké procento. U takovýchto stran měly doposud skromné výsledky preferenčního hlasování většinou velký význam již dříve a nyní by se mohlo proměnit na „bratrovražedný“ boj.

Z jednotlivých relevantních stran bude zajímavé sledovat jak se s možností udělovat preferenční hlasy popasují voliči stran, kteří mají dlouhodobě kroužkování kandidátů nejraději: KDU-ČSL a ODS. Lidovci jdou do voleb v osmi ze třinácti krajů (někdy i v mnohačlenných) koalicích. To znamená, že se tak můžeme opětovně jako na počátku minulé dekády dočkat toho, že si jejich voliči budou chtít na úkor ostatních stran upravit pořadí kandidátů na k obrazu svému. Někde se ale také může kroužkování kandidátů obrátit naopak zase proti nim. Oproti tomu v některých krajských organizacích velmi rozhárané ODS by zvolení níže odsunutých kandidátů, pokud budou voliči nadále věřit, že lze ještě ODS touto cestou vnitřně obrodit, mohlo spolu s očekávanými nevalnými výsledky voleb zažehnout další kolo jejich vnitřních rozbrojů.