Rozebereme-li Norsko po útocích, tak soudní psychiatři spáchali sebevraždu a přitom se sebou vzali i důvěryhodnost a prestiž svého oboru. Otázka Breivikovy (ne)příčetnosti je zcela otevřená.
Většina je zvědavá, i ti, kteří volají po tom, aby se o něm nepsalo ani nemluvilo. Přesto jsou občané vykazováni ven, do čekárny poručnického sociálního státu, který bezpochyby bezpečně ví, co je pro vás nejlepší. Je mnoho těch, kteří touží po tom, aby napsali svůj vlastní osud, který se třeba významně odchyluje od plánů, které s námi má Strana a státní aparát.
Potřeba soudu jednoznačných odpovědí ztěžuje vykonávání kvalitní vědy. O psychiatrii se říká, že je to obor s pošramocenou pověstí. Ale netýká se to případu, kdy přední zástupci oboru vyprávěli o pochybnostech a nejistých vědomostech, ani se nezdrželi odpovědi, protože se jim nepovedlo najít odpověď na něco, co zkoumali. Naopak se to v Norsku často říká poté, co odborníci oboru ve dvou kolech vystupovali celkem jednoznačnými vědomostmi. Problém spočívá v tom, že z nich vyšla nejen jedna odpověď, nýbrž odpovědi dvě a navíc přesně opačné. Terorista byl nejprve nepříčetným, ale pak zase k našemu úžasu příčetným.
Kdy se dostaneme k věci? Přijdeme snad někdy brzy na to, v čem to vězí? Jako že 22.7.2011 byl v Norsku spáchán politický atentát? Připraven chladnokrevně, bez srdce, bystrým mozkem, který po mnoha léta pracoval na plné obrátky.