Jedním z četných poučení z krize v důsledku poklesu hodnoty měny a také koronaviru je prý to, nakolik je stěžejní snížit závislost na levné a mnohdy nekvalifikované zahraniční pracovní síle.
Vyplývá na povrch to, že je prý pošetilost na vysoké úrovni – čili aspekty životního prostředí ve službách šílenství.
Pouliční násilí přináší mnoha Norům strach a zoufalství. Útoků přibývá.
Ještě dlouho před tím, než bude možné odhadnout rozsah a délku krize a než bude možné ohlásit vítězství nad koronavirem, se prý neuctivě ke všem těm bezradným, pokud jde o vlastní zdraví a finance, myslí na dosahování politických cílů, pokud jde o klima.
Bude debata o klimatu po koronaviru tatáž, jaká bývávala před ním?
Společností se šíří nesnášenlivost k těm, jež se obávají zneužívání koronaviru k dovršení tendencí k ovládání ostatních.
Jsme součástí jednoho velkého pokusu, cvičení pohotovosti a mobilizace. Události v těchto dnech nabízí mnoho momentů, jež ve vás vyvolají údiv s velkým vykřičníkem.
Není problém v nové vnucované skutečnosti, a to i před šířením viru, nalézt spoustu případů paradoxů absurdity a povyšování se nad svými spoluobčany.
Není znepokojivější než virus samotný, jak jej lidé vnímají? A je snad možné, že si to norská premiérka nakonec odskáče, protože v této době, kdy je země těžce zkoušená, nedokázala být tou pravou vůdkyní?
Norsko se mění v cosi zcela jiného a děje se to tempem, jež nemá v dějinách té země, která je mým domovem, obdobu. Je Norům jedno, zda Norsko zůstane?