Už když se poprvé Zlatuše objevila a vrazila do zdejší maloměstské nudy své neuvěřitelně dlouhé nohy, chlapům tu chvíli explodoval svět. Všichni, co nosili kaťata, od patnácti do devadesáti šíleli, slintali, pochrochtávali blahem, když jen prošla kolem nich. To nebylo vyhoupnutí slunce nad obzor tropického moře, byla to explodující atomová puma, jasnější, než tisíc sluncí, zářivější, než cokoli, co do té doby svítilo na naše městečko. Byla dcerou báňského záchranáře, Hrdiny socialistické práce, polomaďara Sotoly, chlapa válejícího se na hromadě metálů, dali mu je za spoustu dřiny, potu a krve prolitých za čtvrt století v uhelné díře půl kilometru pod zemí.
/Idyla místo poprasku v Zadní Kopanině, 1990/