Čisté je úsloví o kráse, které používá a jímž se řídí můj oblíbený malíř, nacházím v jeho obrazech poetiku, poselství naděje a pravdy života. A ještě něco, takové malé poznání, že krásu a smysl života s ní i v ní si všichni musíme rozumným způsobem nejdříve zasloužit. Nic nepřijde samo až k nám, nic se nám skutečnou krásou ani příjemností nenabídne, vnitřní už vůbec ne. Skutečnou krásu je možno pouze poznat a vyhledat ji a spojit její vznik s vlastním přesvědčením. Krása může přijít i po bolesti, a i to musíme umět rozpoznat. Dokázat vydržet její působení a někdy utrpení, neboť i to je lidské. Přesto myslím, že kdo nikdy netrpěl, neví jak se krása vyhledává ani jaké úsilí ji dá v sobě udržet.
Poprvé ji spatřil v malé samoobsluze nedaleko hutě. Procházel bezmyšlenkovitě mezi regály, bez zájmu házel do koše jídlo na další týden. Zastavil se až u pokladního pásu, zaregistroval plačtivý hlásek prosící o lízátko. Žena se sklonila k pětiletému dítěti, tiše ale důrazně vysvětlovala, že nemá na pamlsek peníze. Hleděl na její dlouhé blonďaté vlasy, padající až k dětské hlavičce, pak sledoval, jak z peněženky doluje drobné do posledního groše, aby zaplatila skromný nákup. Vytáhl ze stojánku lízátko ve tvaru květinky a podal jej dítěti. Všichni se dívali na něj, bylo mu to nepříjemné.
Kamion se prodíral okrajovou čtvrtí zpustlého města. Ztěžka se rozjížděl od jedné křižovatky k druhé, kymácel se na nerovné a rozbité dlažbě, kličkoval mezi obrovskými výmoly. Vichrem hnané proudy vody zahlcovaly stěrače i světlomety, dva muži v kabině zoufale bloudili po liduprázdných a černočerných ulicích.