Příjemně znavený dopolední ohnivou diskuzí na ACZ jsem se zamyslel do netušené hloubky, zda mám ke svačince dorazit zbytek uzeného bůčku z lednice a zalít ho svátečním, to znamená plnotučným pivem, anebo jít nakrmit psy a při tom protáhnout své zhuntované tělo. Nakonec vyhrála povinnost. Popadnu kbelík s dávkou granulí a vyrazím za spřátelenými čtyřnožci. Postupně je vyzvednu ze zahrad jejich páníčků a zamířím do nedalekého čarokrásného koutku rozkvétající přírody.
Zahleděl jsem se do stínu Tvého pláště. Přemýšlel, zdali ve všech záhybech je vždy tak jemná látka, jaká se k mé ruce vine, kdykoliv na mně spočineš pohledem. Jemným a upřeným. Zvídavým i uklidňujícím. Rozhodným i sbližujícím. Stejně jako já, když jsem zahlédl ve vlajících šatech Tebe, mou ženu, na širokém schodišti vstupního portálu na Mini. Nikde nikdo, jen ta barva šedých démantů ze Tvých zářících očí se rozlila celou vyprázdněnou ulicí, kde zastavil můj vůz. Přivezl jsem Ti dopis i sebe, abych dostal od Tebe vše. Stál jsem na jedné noze a přitom držel Tebe, které se pocitem štěstí podlamovala kolena. Pustili mne konečně ven i s mou sešroubovanou nohou. Vlající letní šaty, vnímal jsem přes šíři spár v silniční dlažbě důležitost okamžiku a že jsi mi stále stejně daleko jako blízko. Bouchl jsem dveřmi, aby vůz odjel. Měřil jsem celou vzdálenost ze silnice, abych co nejpomaleji a zároveň nejrychleji se přitiskl k Tobě.
Lord Warstacker naráz ožil. Popadl odkudsi mikrofon a křičel do něj povely pro exekuční četu, občas pronesl nějaký vtípek. Reproduktory duněly, zvuk se vracel podivně roztříštěný ozvěnou z koutů starobylého rynku, dotvářel přízračnou atmosféru noční krvavé scény.