Dosíci svobody je sice nutné, ale, jak dnes kdekomu patrno, nepostačující.
Dříve nebo později je třeba poklidit a vyvětrat.


Jelikož nic jiného neumím, uvedu jako příklad klíčovou událost z Německa:


Dne 7.lidstopadu 1968 padla v Německu významná facka.
Zosnovala a udělila ji Beate Klarsfeldová, které bylo na konci války šest let, která se ve čtrnácti začala svých rodičů ptát, copak že dělali za války, proč to dělali v Polsku a zda-li to bylo správné. Posléze začala nemístně vyzvídat, co že dělal který z politiků, soudců a jiných mocných a vlivných před rokem 1945.

Konec totáče byl v Německu výrazně nesametový. Po něm následovalo budování tržního hospodářství v mravní mlčenlivosti.
Hned po válce totiž poskytly USA západnímu Německu dvojitou první pomoc: hospodářskou, v podobě marshallova plánu, a mravní, tím že vybraly slušného kancléře a popravily nebo pozavíraly část nacistických pohlavárů, čímž daly obyvatelstvu zřetelně najevo, že nacismus definitivně končí a že byl fuj. Zároveň tím byli zastrašeni přežívající partajníci, skalní, karierističtí i vymytí, takže, byť i byli neschopni reflektovat svůj omyl, alespoň ze strachu drželi hubu a nešířili svou zvrhlou ideologii mezi mladými. Ani po letech nepookřáli natolik, aby začali drze a veřejně relativizovat vinu a hájit starý neřád (tedy až na několik těch tupých vyjímek, o hodně později, vesměs z následných generací).
Ono totiž nebylo možno všechy polo- a celonacisty zavřít či pověsit, protože jich bylo ve státě zapotřebí. V závodech, v úřadech, mnozí zůstali policajty, soudci, ba i do politiky se drali. K tomu si museli opatřit tzv. Persilschein, potvrzení, že za války schovávali žida, a hlavně - museli kušovat.

Budovalo se Wirtschaftswunder, otcové zařezávali v práci a zatloukali doma. V rodinách se o hnědé minulosti nehovořilo, a už vůbec ne před dětmi. To mělo ten blahý důsledek, že zhoubná ideologie, zášť a zapouzdřené komplexy nebyly předávány další generaci. Vyrůstali, frockové rozmazlení, aniž by měli šajna, jak se táta zbytečně obětoval u Stalingradu za zářné zítřky, nedocenili udatnost SS, ani si nedovedli vážit toho, jak se jim, pacholkům, dobře vede v pozlátku americké pakultury. Rock’n’Roll a Jazz, negerskou to hudbu poslouchali z amerického vojenského rozhlasu AFN a žvýkali bubblegumy, k nelibosti nejednoho bývalého člena NSDAP. Ale straníci se neodvažovali své vkořeněné názory hlásat, protože US-posádka byla na doslech a ani se anonymně vyvenčit pod blogem nebylo tenkrát možno.
Tento status quo mlčenlivosti trval po jednu celou generaci.


Historickou facku dostal veřejně, na podiu, za běhu kamer, kancléř Kurt Georg Kiesinger. Stalo se tak právě onu řečenou jednu generaci od konce války.

Coby mladík Kurt nevstupoval až do roku 1932 do NSDAP, protože do té doby to bylo u studentů práva považováno za nevhodné. Vstoupil do ni roku 1933, kdy se to za vhodné považovat začalo.
Z fronty se uléval na Reichsaußenministerstvu a po válce tvrdil, že do partaje jaksi upadl nedorozuměním, resp. aby tam působil proti antisemitismu, o koncentrácích prý celou tu dobu ani nevěděl, a věděl-li, pak tomu ani věřit nechtěl.
Válečných zločinů se skutečně nedopouštěl, Gestapu nedodášel, jen v závětří a v partaji vyčkával, až se jeho přínosná spolupráce po Endsiegu zůročí. Nebo, v nejhorším, holt bez Endsiegu.


Po zmíněné facce byli on i jeho spoluhlavouni naštěstí natolik prosáklí zpupnou pitomostí, živenou zvykem ustájeného vládnutí, že místo toho, aby celou záležitost zametli pod stůl, dali Beate Klarsfeldovou se vší parádou zatknout a odsoudit, čímž facičce dodali náležitý dopad i publicitu. Vzbudilo to rozhořčení nepozorovaně dorostlé mladé generace, která už odmítala chápat, že tenkrát to byly jiné časy a že tenkrát se to tak nebralo. Mlíčňáci (zhýčkaní) rozpoutali revoltu.

Republika se nezměnila přes noc. Ale za to důkladně. Kiesinger se držel kancléřství ještě necelý rok *), a jím skončila celou jednu generaci trvající vláda konzervativců. Nastoupila SPD s Willi Brandtem (bývalým dezertérem), který hlásal „Mehr Demokratie wagen“ (risknout více demokracie). Nastala doba sexuální anarchie a mravní cudnosti. Na titulních stránkách se náhle směly obnažovat fotomodelky a v úřadech byli odhalováni mravně kompromitovaní jedinci. Soudci kteří kdysi vynášeli rozsudky smrti. Politici kteří se zaučovali v NSDAP. Podnikatelé, kteří zbohatli na válce a Häftlincích. Zatuchlina nevyřčených zločinů a drobných kolaborací se začala pracně a agresivně proluftovávat. A jejej to bylo špíny- a ono to nebralo (a nebere) konce. Dokonce i prachobyčejná zlodějina začala být považována v politickém úřadě za nepatřičnou.

Přestalo platit: „Slouží spolehlivě, co na tom, že sem tam páchal/páše sviňárny?“
Místo toho platí: „Má charakterovou vadu, musí jít od válu byť by byl sebeschopnější a už nikdy se nesmí vrátit,“
Přestalo platit: „Je to neřád, ale je to neřád náš,“
Začalo platit: „Dobytka v našich řadách nesmíme trpět, nebo jeho miasma zamoří i na nás a rozhodující většina nás začne altruisticky trestat.“
Toto platí přinejmenším pro neřády jednou profláknuté. Samozřejmě mocichtivé zlojedy a deprivanty politika láká v Německu, stejně jako všude. Jenže mívají jen jeden pokus a mnohá kariera končí dříve než začne kvůli drobným pokleskům, znamenajícím charakterovou vadu.


Paní Klarsfeldová se i nadále umíněně věnovala pronásledování Parteigenossenů, za potlesku Genossenů v DDR, kteří ji považovali za svého užitečného idiota. Leč spravedlivé rozhořčení lze těžko osedlat, pročež si paní Klarsfeldová. nedala odepřít, aby soudruhy v roce 1971 nenamíchla demonstrováním před Karlovou Univerzitou v Praze proti restalinizaci ČSSR . Později kandidovala na Bundesprezidentku (proti Gauckovi) - za PDS (tedy spolu s ex-soudruhy SED, kteří ji zřejmě opět vzali na milost.)
Dokonce bylo zveřejněno podezření, že za svou facku inkasovala - dodatečně - 2000 DM z DDR. Což nepřiznala. Neměla tedy šanci být zvolena, káča levičácká. On se ten nový princip transparence totiž vztahuje i na ni.

Koneckonců je podružné, kdo očistný proces inicioval. A s jakou motivací. Podstatné je, že odstartován byl a že se do té doby urodilo dosti těch, pro něž slušnost má hodnotu a nikoliv cenu.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

*) Z dnešního pohledu je tato doba až neuvěřitelná, protože poločas rozpadu takto trapného a zároveň zpupného živočicha – mluvím o K.G.Kiesingerovi – ve vysokém úřadě se v Německu počítá na dny, maximálně týdny. Ale tenkrát, v osmašedesátém, bejvaly holt jiný časy.

-----------------------------------------------------------
Jelikož DISQUS a já si jaksi nerozumíme, reaguji na komentáře touto cestou:

Trochu mě mrzí, jak je mi vytýkáno, že se nezabývám tím, co ani nemělo být tématem blogu a co ostatně, dokonce výslovně, nepopírám. Že totiž jak spojenci, tak německá vláda nedstranili minulou diktaturou kompromitované jedince z vlivných postů, ba je tam dosazovali. Omlouvám se, že jsem se tentokrát nevěnoval nacistickým zločinům, politice USA, ba ani současnému ničení biodiverzity, což považuji za daleko nejzávažnější.

Mým skromným tématem bylo, jak k samoočistě začalo docházet z iniciativy občanské společnosti, zdlouhavě a opožděně o celou generaci. A zda by se něco takového nedalo uplatnit i ČR, protože jiná cesta zřejmě neexistuje.
Na což věcně reagoval, pokud jsem si všiml, jedině pan Brom a Děcko ze Štatlu, jemuž jsem ochoten slevit z facky na vejce a rajčata, ačkoliv nevíme, zda letošní úroda postačí.

Babi Jago,
o přírodě snad někdy jindy - oni by mi to nečetli. Nevím totiž jak do nadpisu o zvířatech (slušným způsobem) integrovat jméno Zeman – což je dnes očividně nezbytné. Kromě toho by to byla zdlouhavá piplačka s příslušnými obrázky a doma by mi na to přišli, že se zase oddávám grafomanii. Podívejte se, jak skoro nikdo nečte zajímavá líčení pana Turka ze Súdánu, což dalo věší fušku než politický štěk.