Obtížný hmyz nikdo z nás nežere.

Vosám přiznáváme, že se ani nemůžou chovat jinak, než jak jim vrozený instinkt káže. Když otravně poletují před ksichtem, není radno dělat prudké pohyby nebo na ně foukat, aby se vosy nepodráždily, neb disponují žihadlem.
Já zase disponuju denním tiskem a podrážkou, zatímco děti preferují potapěčskou ploutev a žena to umí diskretně vidličkou.

Dotěrnou agresivitu nádherně vystihla spisovatelka Lewitscharoff výrokem, že vosy jsou „fliegende Nazis.“

Když naše rodina byla posledně na dovolené v jižních Čechách, všude visely lahve s limonádou, v níchž se létající NSDAP hromadně topila. Zřejmě jim to nestačilo a snaživě tonuly i ve sladkých nápojích, snad v naději že si je někté z dětí vypije. Kvůli ožihadlovaným nemehlům nebylo trenkrát klidného posezení v žádné zahradní restauraci. Divili jsme se, proč si nikdo z místích hnízda nedohledal.

Jako spolubydlící jsou vosy zejména nepříjemné. Před mnoha lety se nám zabydlely v mezipodlaží a odtud se prohryzaly do ložnice. Zpočátku to šlo, ač měly ranní výletový koridor nad postelí. Postýlku s miminem jsme překrývali sítí.
Jak se hnízdo rozrůstalo, vosy jakoby nabývaly sebevědomí a začaly nám zakazovat v ložnici rozsvěcet, hněvivě se vyrojili, kdykoliv někdo nad hnízdem prošel. Po té, co jsme se přesvědčili, že konsens možný není, a po následovné dietě 0,05% Fipronilu, jímž nakrmily i královnu, se natrvalo uklidnily.

Od té doby právo vos na revíry respektujeme velmi omezeně. Každé hnízdo na domě je zavčas ustřeleno vzduchovkou nebo jinak zpacifikováno. Stejně si počínají i sousedé, pročež vos obecných ani útočných (Vespula vulgaris a germanica) příliš nemíváme, na rozdíl od solitárních včel, kterým je poskytován na jižní straně domu dřevěný činžáček.
Před asi patnácti lety k nám dorazila invazivní vosa kutilka Sceliphron. Původem z centrální Asie rychle osidluje Porýní a lepí nám úhledné soudečky z jílu na záclony, kde je necháváme přezimovat, neb druh je to mírumilovný.
Černé vosy Isodontia mexicana, které přicestovaly před několika lety přes Švýcarsko mají spadeno na cvrčivce révové. Jinak obletují neméně invazivní kanadský zlatobýl, který se stal spolehlivou, mnohde poslední obživou pro všeliké druhy hmyzu, protože je natolik průbojný, že sedláci a zahrádkáři jej dosud nedovedli zničit, tak jako většinu lučního kvítí.
Impozantní jsou veliké, fialové včely (Xylocopa violacea), původem z jižní Evropy, zvuku a rozměrů zakrslé helikoptéry. Hnízdí ve starém dřevě a stojí pod ochranou druhovou i rodinnou.


Jediné, čeho se nám poslední dobou nedostává jsou obyčejné včelky, protože dle studií firmy BASF neonicotinoidy včelám prokazatelně neškodí, nicméně všude kde jsou tyto přípravky v zemědělství uplatňovány, včely podivuhodnou koincidencí plošně vychcípaly. Spolu s většinou motýlů. Zatím opylování lokálně přebírá pestrá směsice čmeláků, solitárních včel, bzučivek a rozličných vosiček.

Letos se nám ve výšce hlavy, hned vedle vchodu do skleníčku objevilo malé vosí hnízdečko o několika buňkách.
Stavitelku zprv nebylo vidět.

Člověk se nemá unáhlovat. Vyhoštění má předcházet jednoznačná identifikace.

A skutečně, den na to jsem stavitelku zastihl doma. Lišila od obyčejných vos na první pohled vřetenovitě protáhlým zadečkem. Nebyla to vosa vulgární ani germánská. Byl to vosík, mediterrání druh, který se u nás vyskytuje dosud sporadicky. Díky oteplení v posledních letech však stále hojněji.
Ve prospěch vosíka, a proti likvidaci jeho hnízda mluvilo, že prý nebývá agresivní a že jeho žihadlo dle některých autorů bolí méně. Dle jiných ale bolí i tak dost.

Hnízdo vosíků se buduje pomalu. Během tří týdnů se rozrostlo z jediné královny na asi deset exemplářů. (Někdy se na stavbě podílí královen několik.)
Vosíci nechávají hnízda otevřená, takže je vidět, co doma dělají.
Skutečně kolem hnízda bylo lze procházet, aniž by se rojili a útočili. Nutno uznat, že se živí lovem hmyzu, neoblézají ovoce a na rozdíl od normálních vos, které se stále ojediněle kdoví odkud berou, nežižlají mršiny, aby nám potom, celé umolásané fujtajblem, lezly do talířů a havarovaly se topit do skleniček. Zkrátka se zatím zdá, že je s vosíky kloudná řeč a proto se i oni můžou spolehnout na naši rozlišovací schopnost.

Naštěstí doma nemáme sršně. Ne že by příliš vadili – oni zásadně nelezou do cizích talířů a my jim nešťouráme do hnízda už proto, že jsou zákonem chránění. Ale bývají trochu pitomí, nalétávají na žárovky a pak tropí kravál na oknech, protože netrefí domu. Musejí být jednotlivě vyhazováni. Sympatické na sršních je, že na jídelníčku mají ty jediné blanokřídlé, které opravdu nesnášime – naše rodné otravy, nácky poletující.


Z vlastní zkušenosti můžu dnes potvrdit, že žihadlo vosíka do zad bolí, ale méně než včelí a za nějakou tu hodinu je zapomenuto. Dobrá, i vosík může mít svůj neurotický den. Ještě pár zbloudilých píďadel budiž prominuto, ale v žádném případě to nedopadne tak, že vosíci nám tu budou prosazovat své vosíčí právo a diktovat, zda smíme chodit do skleníčku nebo ne. Na rozdíl od sršňů vosíci pod ochranou nejsou. Začnou-li soustavněji sráti, přijdu si na ně v noci, stříknu je, tak jak na tom hnízdě chrupou, epoxidem EP a až dotvrdnou, bude z nich úhledný, omyvatelný exponát.

Ono všechno má své meze.
Ale přece já, ani naše rodina nezačneme trojčit, dokud mez nebude překročena.

Takže asi tak.
-----------------------------------------------------------------------------------------

Mediterrání kudlanka požírá mexickou vosu na kanadském zlatobýlu v jižním Porýní.
No a?