Alex Koenigsmark

28. 09.

Po sezoně: Bílý psíček a šulínek

Alex Koenigsmark Přečteno 5638 krát

„Když se mi zanítil šulínek,
chtěl po mně třicet korun Julínek,
šedesát chtěl Topolánek
a stodvacet Cikrt,
tak jsem si vzpomněl na heřmánek
a na ty tři se vyprd.“

Tak nějak vypadala roztomilá báseň, která se jednou ocitla v mém mailu s tím, že jejím autorem je docent Bečvář. Pana docenta neznám, ale báseň se mi velmi líbila.

Stále mi tanula na mysli, když jsem tak sledoval spory a debaty o tom, komu odpustit třicetikorunový poplatek a komu nikoliv. Pořídil jsem si totiž takovou dlouhodobější chorobu a zvykl si chodit do vyšetřoven s kapsami plnými dvacetikorun a desetikorun.

Znáte teorii bílého psíčka? Jejími autory jsou Ilf a Petrov. Malíř v době uměleckých schvalovacích komisí, jež schvalovaly obrazy i písňové texty (vložka: někdy, když slyším některé děsivé hovadiny, se mi po komisi až zasteskne) vynalezl metodu, kterou komisi ošálil. Namaloval obraz Krasavice se koupou ráno v lese (rozuměj: dívčí akty) a do rohu dole přimaloval malého bílého psa. Komise si prohlídla dívčí zadky a pak si povšimla psa. Pes na obraz jasně nepatřil – komise upozornila, malíř se kál a souhlasil, ano, moc jste mi pomohli, ten pes tam opravdu nemá být, psa odmaloval a komise schválila dílo, které by bez psíčka možná označila za pornografii.

Myslím si, že třicetikorunový poplatek je vynikající bílý psíček. To platí z kapsy u doktora každý a hned a z kapsy, navíc účel, na nějž ho lékař smí využít, není stanoven, což činí poplatek pro přijímající stranu mnohem veselejším. Když platím v ÚHMKT, je mi až líto, že si mé dvacetikoruny ošetřující lékař nemůže ponechat. O třiceti korunách se pak mohou dobře vést vášnivé diskuse a souboje, šmokové je mohou demagogicky spojovat s drahými operacemi (na které viz výše věru nejsou určeny) a mezitím pěkně hupkyhupky půjdeme na miliardy...

Třicet korun vidíme. Jestliže si ale nějaká nadnárodní Kaiser Permanente koupí či zřídí nějaký Agel a ten si postupně koupí nemocnice, farmaceutickou firmu, výrobu zdravotnických potřeb a zdravotní pojišťovnu, potečou miliardy, které v zápalu boje o tři pětky pravda nevidíme a taky tečou tak nějak abstraktně a kdesi v pozadí. Jenže na ně každý přispějeme ne třemi pětkami, ale pár tisícovkami, obávám se.
A jestli se zhroutí jako nějaká ta americká pojišťovna – to je holt riziko svobodné volby.

Jen, existuje-li nějaká opravdu svobodná volba… No, to ale, stejně jako celá tato poznámka, není nic nového. Ale některé věci myslím nevadí tu a tam zopakovat. Tak se na mě nehněvejte.

23. 09.

Po sezoně: Šedesátá léta… Osmašedesátý rok…

Alex Koenigsmark Přečteno 2715 krát

/ jde o úryvek z chystané knížky Mezi židlemi aneb Hra na černocha, na blog vkládám tento text, jelikož výročí již proběhlo a jako slušní muži nosí předloňskou módu, spisovatelé ze slonovinové věže se mají vyjadřovat až po sezoně./

Na FAMU jsme nastoupili v atmosféře konce šedesátých let, jež byla nadechnutá a velmi, velmi zábavná. Všichni byli takoví otevření a očekávající. My, dychtivé děti, kteří jsme se tam dostali, jsme si připadali jako klub vyvolených a věděli jsme, že teď už je k Oskarům jenom krok. Nechci působit jako ten obligátní stařeček, který tvrdí, že nejhezčí doba byla ta, kdy byl mlád – ale roky 66 a 67 měly opravdu něco do sebe, dnes si jen uvědomuju, že jsem byl příliš mlád hlavně na to, abych si je užil opravdu a pořádně.

První rozpuk šedesátých let jsem já osobně moc neprožíval, nejen proto, že v Hořicích nejenže se žádné obrodné procesy do roku 1964 nekonaly, ale neobjevovaly se ani jejich náznaky. Ideologiemi všeho druhu jsem byl zcela nepostižen už z domova.

Můj otec, jak říkával, sice občas vstupoval do strany, jenže nikdy to nebylo proto, že by uvěřil ve stranickou ideolologii. Poprvé musel, jelikož ho pohltila KSČ s jinými členy sociální demokracie. Jenže otec nebyl ani přesvědčený sociální demokrat, i do té strany vstoupil z praktických příčin. Po válce pracoval v Karlových Varech jako osidlovací referent a tajemník Svazu průmyslu a potřeboval nějakou podporu. V naší zemi zřejmě nikdy nikdo nepodporoval nějakou práci nebo záměr jen proto, že je třeba dobrá či užitečná, vždycky šlo o stranické zájmy. V podstatě je to stejný princip jako mafie nebo bratrstva, snad jen že není tajný a ani bezprostředně zločinný, leda až následně. Takže sociálním demokratem se stal, jelikož nebyl věřící, neměl v lásce tamního tajemníka národních socialistů a nechtěl být komunista. Podruhé se stal komunistou v roce 1968, jako mnoho lidí – prostě nechtěl, aby do kytek šlo všechno, co se povedlo v tom roce vytvořit, ne proto, že by ho komunisté o svých názorech přesvědčili. Spíš ho ukecali nějací kamarádi.

Po té stránce jsem to já měl ještě jednodušší. Mně schopnost uvěření prostě není dána, nevěřil jsem ani v komunistickou ideologii, ani v pána boha, ani v nějaké jiné samospásné myšlenky – neumím to dodnes, umím zaplanout pouze pro nějakou velmi konkrétní věc, když se přesvědčím, že je dobrá, zajímavá, užitečná nebo mě baví.

Už od okamžiků, kdy jsem poprvé četl nějaké historické knížky, se mě zmocňovalo podezření, že většina z toho, co se na mě valí z obou stran takzvané barikády, jsou jen propagační kecy a že dokud jsou Američané a Rusové spolu domluvení, respektive dokud mají jeden z druhého strach, nezmění se doopravdy nic, jen drobné detaily. Ani mi tak nevadilo pokřivené vlastnictví výrobních prostředků, jako to, že funkcionáři byli vesměs blbci.

Tudíž jsem si ani nikdy nemyslel, že můžeme systém změnit sami. Byli bychom ho bývali mohli držet v nějaké snesitelné „gulášové“ podobě, ale to vyžaduje zejména od těch nahoře jasný záměr, snášenlivost, určitý druh vlastenectví – tj. vážit si toho, že ten druhý, který si myslí něco jiného a má jinou řekněme minulost, či původ, má ale s námi společnou zemi - a ještě ochotu a schopnost se dohodnout, třeba beze slov – a to nám Čechům není vlastní, to dovedou Maďaři.

Vzpomínám si, jak na jaře 68 v Klubu spisovatelů zasedal jeden spisovatelský výbor, možná ten nejvyšší, já tam z nějakého důvodu hledal Kunderu a vyslechl jsem teskný hlas jednoho v předpokoji sedícího autora sci-fi:
„To je strašný, jen co jsme si to trochu zařídili, aby se tady dalo jakžtakž existovat, už se to ty komunisti zase snaží posrat… Já mám dojem, že jsou to všechno kágébáci.“
Nechápal jsem, proč je tak pesimistický. Všechno přece vypadalo docela pěkně! Protože jsem sám nebral oficiální kecy ani minutu vážně, měl jsem naivní dojem, že to tak berou všichni.

Politiku, totiž ten reálný socialismus jsem vždycky chápal jako déšť, něco, se nedá moc měnit a ani nemá moc smyslu se o to pokoušet. Nepociťoval jsem touhu být Mesiášem a jít hlavou proti zdi. Byl jsem mladý člověk se smyslem pro ironii a hodně věcí jsem pozoroval spíše jako komické výjevy. Toho se asi nezbavím nikdy, protože prostě takový pohled na svět mám.

V roce 1948 jsem byl malé děcko a podobně jako dnešní dvacetiletí pokládají plyšák za cosi z dávnověku, o čem se píše v historických publikacích, jsem o dvacet let později Vítězný únor považoval za něco, co se odehrálo dávno, dávno již tomu. Rusové vypadali, že vydrží staletí. Z toho, co jsem do roku 1971 zažil, se mi nejvíc líbil způsob roku 1967 a přál jsem si, aby aspoň padesát let vydržel.

O změnu socialismu mně a mně podobným, opakuji, vůbec nešlo, protože myšlenky socialismusu nám mohly být ukradené, šlo o to, aby se tu dalo, pokud tu chceme bydlet, bydlet nějak snesitelně. To v roce 1966 a 67 bylo proveditelné velmi dobře.
Tehdy se natáčely nejlepší filmy v našich dějinách, které měly úspěch na celém světě, nemusely se podbízet, Barrandov ještě nefungoval jen jako servis pro cizince, ve velkých nákladech vycházely literární časopisy a české knížky a normální lidé je opravdu četli, začalo se cestovat, v obchodech se objevovalo slušnější zboží a zdálo se mi, že jde jen o to, aranžovat se s Rusy.
Ovšem reformní komunisté to svou netaktickou (ale kdoví, jak to bylo opravdu) razancí zničili, ten bědující spisovatel měl pravdu.

Můj otec vyvinul dokonce takovou ponurou teorii, odvozenou z dějin VKS(b), totiž teorii „velkých testů“ – už Lenin se Stalinem ji zřejmě praktikovali a vrcholně ji používal předseda Mao. Vždycky jednou za čas totiž jaksi polevili v ideologické bdělosti, nechali několik let uzdu volnější a hle, blbečkové si vždycky naběhli (no, hodně provokatérů je také k tomu pilně podněcovalo, částečně z blbosti a částečně za cizí peníze), začali se předvádět a hned se poznalo, koho je třeba majznout přes pařátek.

Maďaři to krvavě zažili v roce 1956 a protože si to zapamatovali, neprovokovali už a tiše si zařizovali socialismus s gulášem, aniž by zbytečně vykřikovali na Rusy, že na ně kašlou. Něco na té tatínkově teorii asi bylo.

Když se v osmašedesátém ve spisovatelském svazu domluvili předseda komunistů a předseda nestraníků, říkával můj tchán dr.Ladislav Hradský, který byl v té době předsedou překladatelské sekce, bylo po demokracii, ostatní mohli leda protestovat, ale to taky bylo všechno, co mohli. Tato demokracie po způsobu, že chlapci, co spolu chodí, se někde spolu domluví, je myslím též podepsaná na duchu naší země dnes. Ale možná je to tak všude.

V srpnu 1968 jsme byli samozřejmě naprosto šokovaní a stejně jako většina lidí jsme pobíhali po ulicích a zbytečně diskutovali s nic nevědoucími vojáčky. Situace měla i mnoho komických prvků – potkal jsem třebas na ulici prof. A.M.Brousila, který měl jako vždy tmavý kabát a šálu – v srpnu – a pozdravil jsem „Dobrý den, pane profesore“ a on zamával rukama a přidušeně pravil:
„Pst, spím v cizím bytě!“
Jistě to byl byt nějakého jeho přítele a ten určitě zase konspirativně spal v bytě prof. Brousila…

Na konci srpna se naskytla šance odjet s výpravou spolužáků do Itálie. Odtamtud vypadalo všechno zase jinak, víc jako válka. Naneštěstí jsem se vrátil – nechtěl jsem opustit FAMU, to byl ten hlavní důvod. Doma to pak koncem září vypadalo zase jinak: zdálo se, že se strana a vláda nějak aranžuje a že leccos půjde udržet. Ve škole zůstali naši kantoři včetně Milana Kundery a Františka Daniela, všichni jsme se beze slov dohodli – nebo měli ten dojem, že jsme se dohodli – na udržení té úrovně 1967…
Nu, to jsme se tedy sakra mýlili. Zdaleka jsme se všichni nedohodli.

Dnes tomu víc rozumím. Říkám tomu fenomén minulé války. Paměť není jen jedna, pamětí je celá řada. Patnáct nebo dvacet let je strašlivě mnoho, je-li vám dvacet pět nebo třicet let, je to ale krátká doba, jestliže je vám padesát a kratičká, když je vám přes sedmdesát. Tak jako dvacet let po listopadu 1989 není stále v myslích mnoha dobojováno s reálným socialismem, nebylo v šedesátých letech v mnoha myslích dobojováno s Hitlerem a koneckonců není v mnoha duších dodnes. V jistém smyslu opravdu není…

VKS(b) pokračovala ve velkém testu, radikálové, ať už, jak to říkával Werich, to dělali z blbosti nebo za cizí peníze, pokračovali také a průser měl přijít. Trval pak skoro dvacet let.

Skepticismus se mi potvrdil už v zimě 1968-9, když jsem měl možnost se ve vinárně zeptat tajemníka amerického vyslanectví, zda může odpřísáhnout na zdraví svých dětí, že o chystané ruské okupaci nevěděli dlouho předem. Smutně se usmál a změnil téma.

Jednu výhodu však ta bolševická minulost měla a přinesla. Totiž, alespoň jsme se my Češi, Poláci, Maďaři a další včetně Rusů poznali a něco teď o sobě navzájem víme. Naši i ostatní satelitní čtenáři totiž museli, nemajíce dostatek Danielle Steelových a Robertů Ludlumů, číst Hrabala, Spiróa, Šukšina nebo Andrzejewského. Jistě jim to neuškodilo.

22. 09.

O výhodách studené války

Alex Koenigsmark Přečteno 3707 krát

Radovat se kdysi nad koncem (který někteří považovali za vítězství) studené války, bylo rozhodně pošetilé. Velice brzy – po desítce let, což je z historického hlediska něco jako deset sekund – přišli ti moudřejší ekonomové, filozofové a politici na to, že se věru nebylo z čeho radovat a že je nutno přemýšlet o tom, jak se ke studené válce co nejrychleji vrátit.

(No, někteří, ti ještě o něco moudřejší ekonomové, filozofové a politici tuší, že bohužel není tak jisté, že vždycky zůstane studená a tak se zase tolik neradují. Kromě myši v džungli, viz níže, existuje pěkné přirovnání se psy. Dva velicí psi, každý na jedné straně plotu, vrčí, zuří, pobíhají, slintají a štěkají na sebe s vražedným výrazem, to znáte. Takhle vyváděl náš briard Alan s vlčákem souseda Patočky, až jednoho dne náhle zjistili, že jeden díl plotu chybí a stanuli proti sobě. Oba ztichli, dívali se na sebe a pak se vrátili za plot, kde na sebe znovu začali štěkat a vrčet. Ovšem příteli se na procházce s dogou jednou stalo, že za takovým plotem pobíhal takový Saakašvili, jakýsi teriér a když zjistil, že z nějakého důvodu odstranili kus plotu, na dogu se vrhl. Kamarádova doga ho odhodila do potoka a další zábavu majitelé oběma zakázali. Ale kdyby za plotem byla taky doga a stejně blbá, mohl to být pěkný masakr. Tak to jsou rizika studené války.)

Studená válka však přináší výhody ekonomické, psychologické a také vědecké. Studená válka je společensky prospěšná, povzbuzující a zklidňující, , politicky zdravá, ekonomicky nesmírně užitečná, podporuje rozvoj vědy a umění, posiluje a zvyšuje národní sebevědomí a HDP.

Přirovnejme situaci člověka bez studené války k situaci myši v džungli: Nejobtížnější situace pro průměrného myšího jedince je žít v nepřehledném, barvitém světě, plném záhybů, skalin, dutin, zátočin a záhadných živých bytostí, volných prostor a stínů, ve světě, které je nutno nepřetržitě hodnotit, vybírat si mezi nimi, volit, hledat cesty a východiska – a to všechno zároveň v situaci, kdy musí hledat vlastní identitu, smířit se s tím, že je myš, analyzovat situaci myši, hledat pro sebe různá zlepšení a cestičky ke kouskům sýru – to všechno je nesmírně namáhavé, stresující, bolestné. Přemýšlet bolí.

Mnohý čtenář si pomyslí, že si dělám legraci; mýlí se však. Myš v džungli není šťastná. Myš je šťastná, když má klid a žrádlo.
A svět taky: Bez studené války celá průmyslová odvětví trpí tuberkulózou a úbytěmi a bývají to ausgerechnet ta nejvýnosnější. Státních zakázek ubývá, když popletení politici podepisují dohody o odzbrojení a nešíření zbraní, jsou ohrožena pracovní místa, výzkumníci ochabují a ztrácejí motivaci. To se pak dotýká i hospodyněk, pro které vynálezci superraket potom nevymýšlejí jaksi na vedlejší koleji nelepivé materiály na smažení koblih. Někdy jsou tyto vedlejší výrobky všechno, co po nich zůstane. Studená válka je pravým ekonomickým požehnáním.

Kdysi, když ve filosofickém ústavu akademie věd podepisovali nesouhlas s Chartou 77 a někteří nerozvážní pracovníci se odvolávali na to, že jsou státem placeni za myšlení a tak by chtěli odsouzeníhodný materiál nejprve číst, pronesl ředitel, akademik Radovan Richta, mimochodem předtím autor termínu „socialismus s lidskou tváří“, zásadní myšlenku: „Cože, vy chcete používat vlastní rozum? Ale tím vystavujete špatné vysvědčení své politické loajalitě! Když nevím, tehdy straním!!!“
Právě, největším přínosem studené války je duševní blaho, jelikož stranění je nesmírně pohodlné a příjemné a na rozdíl od myšlení vůbec nebolí. Samozřejmě i nám občanům, kteří jsme spíše objekty politických aktivit, ale zejména politikům, jimž je potom jasné, kde je nepřítel a pokud jim to jasné není, brzy politiky nebudou.

Studená válka je také pravým požehnáním pro média. Cvičí žurnalisty v obratném omílání stále téhož, nutí je myslet dialekticky (taky vám informace z pekingské olympiády tak trochu připomněly kdysi skvělého Cyrila Smolíka či jak se jmenoval, který vždy říkal „ano, pozlacené londýnské paláce a obchody plné úžasného zboží, ale na ulicích tuláci a hladové děti ve vedlejších uličkách“?) dovolí snáze naslouchat hlasu majitelů novin, či jiným spřáteleným hlasům, mohou psát a komentovat, aniž by ztráceli čas nudným zjišťováním skutečností… Předem vědí, na jakém krajíci jsou namazáni. A pokud je nějaké máslo semtam žluklé, no bože.

Ekonomika vzkvétá, protože se stává součástí fronty. Nelepivé materiály pro pánve se pravidelně proměňují, okrajové chudé země, kde chybí plot, jsou výtečnými odběrateli speciálních materiálů a pivo se tudíž nezdražuje.

Potřebujeme studenou válku. Budeme pak blaženi jako zlý pes za plotem – tam za plotem jsou jiní zlí psi a my na ně štěkáme, oni na nás a my máme svoje žrádlo a oni zase svoje a mezi námi prima plot, takže se nekousneme a na naše žrádlo nikdo nemůže. A páníčkové si mastí kapsy a hádají se, kdo má většího... psa.

08. 09.

Svoboda a těch pár ostrých slovíček...

Alex Koenigsmark Přečteno 3174 krát

V rozhlase skončili rozhovor se zpěvákem a sportovcem a nastala chvíle pro hlasy posluchačů, neredigované a neredigovatelné. První posluchač se otázal, proč zvou do rozhlasu stále ty nevzdělané pěvce a tělocvikáře, proč proboha se k tématu nemůže vyjádřit nějaký profesor nebo doktor… Moderátor rozpačitě odvětil, že jde o to, aby to živé téma zajímalo a přilákalo lidi… proto ty populární figury. A další posluchač volal: my ale taky někdy chceme slyšet chytrý lidi, ne populární… Jděte s těma celebritama do háje! Moderátor cosi koktal a mně bylo jasné, že ubozí posluchači volají na poušti.

Nedávno mi zatelefonoval přítel nakladatel, velmi vzdělaný a inteligentní muž, - no jak to jinak říci, výsostný intelektuál - a řekl mi, že přečetl několik prvních textů mé knížky fejetonů a musí mě jen varovat: je to bohužel hodně intelektuální…
Samozřejmě vím, jak to myslel. Naznačoval mi těmi slovy, že mé malé eseje a fejetony se nemusí tak dobře prodávat, jak by potřeboval, že jsou totiž příliš „náročné“.

Odjinud: vyprávím v klubu přátel slušného vína o svém názoru na soutěže „superstárů“ – shledávám je stupidní, respektive mi jde na nervy podlézavost médií vůči otravnému klání pěvců hluboko pod Wartburgem, a už dlouho tvrdím, že abychom se z toho zpitomění vzpamatovali, potřebujeme těchto soutěží vysílat tak deset, dvacet měsíčně. Pak budeme, doufejme, mít několik tisícovek slavných Sámerů s pootevřenou hubinkou a nikdo se v nich už nevyzná, lidi to přestane zajímat a pak, snad, to bude zase normální.

Přátelé, ředitelé a majitelé, redaktoři, či podnikatelé všeho druhu, se na mne dívali s jakousi užaslou nelibostí a jeden řekl – takhle elitářsky ty se na to díváš? Patřit k elitě asi není nic špatného, namítal jsem, takže ano, takhle, elitářsky, se na to dívám, protože myslím, že je to příšerná hovadina, - ale úspěch jsem neměl. Usmáli se: intelektuál…

Ještě odjinud: učinil jsem následující den malý sociologický pokus a vyptával jsem většiny lidí, s nimiž jsem se setkal, na panenku Barbie a jejího „přítele“, tuším, že se ten igelitový panák jmenuje Ken. Ukázalo se, že jim až na naprosté výjimky panenka nepřipadá ohavná, že jim totiž vůbec nijak nepřipadá; je pro ně samozřejmá, všudypřítomná a úžasné je, jak skvěle se prodává. Na otázku, zda se jim také líbí, se spíše ošívali a dávali najevo, že na tom nesejde. Hnusná panenka se stala symbolem úspěchu.

Úspěch se neposuzuje. Úspěch, jako polévka Maggi v jedné reklamě, za sebe mluví sám.

Je hodně definic „svobody“. Nemám v úmyslu k nim přidávat novou. Když jsme v roce 1989 „svobody“ dosáhli, vtrhl mimo jiné do našeho tisku, divadla, zjednodušeně řečeno do našeho kulturního prostoru příval sprostých slov. Hlavně jedné části undergroundu se zdálo, že sprostá slova jsou na tom jako utlačované skupiny, že osvobození se od totalitarismu a svoboda projevu spočívá mimo jiné také v tom, že je možné, ba nutné mluvit a zpívat veřejně o prdelích a – no, další slova si každý může domyslet. Postarší občané, kterým ta slova nevoněla, se báli protestovat, aby si o nich mladí nemysleli, že nějak lpí na komunistické úzkoprsosti.

Bylo mi to líto, protože zejména na scéně je sprosté slovo občas mimořádně účinné, ať už má vyvolat smích (Ubu) anebo podtrhnout myšlenku (Götz von Berlichingen) – ale nesmí se stát jen ubohou banalitou, jen umatlanou koprolálií.
Dodnes mnohý podléhá dojmu, že právě v té koprolálii je jakési testování demokratičnosti a svobodomyslnosti společnosti. (Odkazuji zde na existenci jakési hudební skupiny, která si dala jméno Píča. Její vedoucí, k mému překvapení už postarší pán, bývalý emigrant, byl s ním kdysi rozhovor v Reflexu, soudí, že její název je právě jaksi testem demokracie této společnosti – nu, lepším testem by asi bylo, kdyby zároveň vystupoval on sám pod uměleckým jménem Čurák, ale k tomu nejspíš nedojde.)

Jenže, obávám se, jistěže se člověk svobodný může mazat hovnem, chce-li, ale neučiní ho ani svobodnějším, ani hezčím, toliko smradlavějším.

Nicméně se tím otevřely jisté dveře. S požehnáním míst tehdy politicky nejvyšších rozléhala se kryptádia halami a divadly, objevovala se na titulech básnických sbírek a zdálo se, že je to jenom projevem štěstí a opojné volnosti. Skrývalo se tam však příslovečné čertovo kopýtko.

Zdeněk Podskalský tehdy řekl větu, jejíž hloubku jsem tenkrát neuměl ocenit: Většina lidí je chudejch. Jenže chudý lidi, pravil, nepotřebujou svobodu. Chudý lidi potřebujou peníze…

A právě proto se na nich dá tak dobře vydělávat. To dodávám já. Jen chudí lidé vám umožní si pořádně narvat peněženku. Jestliže vám totiž deset milionů lidí bude denně posílat dvě koruny, jste za několik měsíců miliardářem a oni nejenže nezchudli, ale ani to nepostřehli. Marx (či přesněji dialektici, jeho nápad to myslím nebyl) měl pravdu: ale ano, kvantita přerůstá v kvalitu…

Tuto myšlenku, totiž, že nejbohatší jsou právě ti nejchudší, respektive že jen ti nejchudší vás mohou učinit skutečně bohatým, pak rozvinul Vladimír Železný (ale nejen on, v tom stál takříkajíc na ramenou obrů).
Když zakládal televizi Nova, postavil ji právě na tomto objevu. Vyšel nevkusu naproti, rozrazil razantně dveře a laťku umístil deset centimetrů nad zem, vytvořil společenskou objednávku (vzpomínáte, jak Werich říkával: „to je blbý, to se bude líbit“?) a pak ji s pokrčením ramenou – ne já, to oni, oni, mí diváci to chtějí! - počal svědomitě naplňovat.
Někdejší ředitel Novy má samozřejmě pravdu, když tvrdí, že se díky jeho programu „jen“ ukázalo, že náš národ není opatřen žádnou výjimečnou kulturností, jenže kdyby právě on této průměrnosti tak chamtivě a bezostyšně nenadbíhal, nikdy by se nebyla mohla rozvinout až k formátu obecného měřítka kvality.
Ale je to stejné, jako s tím, o čem píšu níže - nenastavili jsme mantinely, dovolili jsme mu to a nedivme se tedy, když k nám nyní hovoří z obrazovek věru drsnými slovy noví Hrdinové – kurvy, podvodníci, pasáci, reprezentanti republiky na přeborech v onanii, pitomci a ostatní vyvolení velkého bratra.
Hloupost se stala pozitivním měřítkem, slovo intelektuál pomalu nadávkou. Zatím se ještě neříká „slyším-li slovo kultura a intelekt, sahám po revolveru“, ale revolver si už může koupit každý.

Vím, že ty dveře nejdou zavřít a laťku nelze zvýšit. Milovníci svobody zakládají skupiny se sprostými názvy a zfetovávají se v koutech drogami, které jim tak nějak nikdo nebrání si kupovat. Po korunách a padesátnících, v reklamě na prášek do pečiva a punčoškách pro odpornou panenku vznikají poklady jako z Alibabovy jeskyně, jen džin se do flašky nevrátí, stává se akcionářem a lesk zlata je dovedně maskován šerosvitem. Blbečci s pootevřenou pusinkou k tomu vřískají a tančí, na rautech se zadarmo krmí hrdinové tabloidů, vypravují si o tom, kolik aut minulý týden rozbili a nikdo jim neklade otázky, jaké i či y se kde píše. Není k tomu společenská objednávka.

Dalo by se říci, že jde o klasické moderní spiknutí; jak známo, nejmocnější a nejstrašlivější jsou ta spiknutí, jejichž členové se navzájem nikdy nesešli, neviděli se a neslyšeli a nejen to, ani se navzájem nedomluvili, nedohodli a jen ti nejchytřejší Oni z nich vůbec tuší, že členy nějakého spiknutí jsou.
Změna našeho světa je nejspíše právě dílem takovéhoto spiknutí. Kdybychom o něm věděli, možná bychom se byli pokusili o obranu – ale neviděli jsme je, jako nevidíme bakterii. Ať už to byl něčí záměr, nebo jen náhoda, podařilo se z kulturních pracovníků a jejich organizací vytvořit vzájemně nedostatečně komunikující, podezírající se a kádrující nesourodý houfec, který se nemůže na ničem sjednotit, dohodnout, pomoci si – a když se o to pokusí, shodí je se stolu s tím, že jim stejně jde jen o prachy.
Aby se to všechno mohlo stát, museli nás koprolálové donutit ke koprofágii, musely se otevřít dveře vulgaritě, vulgarita otevřela dveře nízkosti, nízkost pekuniarismu… a tak dále. V tom je spojení těch tří anekdot.
Je obtížné bránit jako nejvyšší hodnotu něco, co se dá prostě koupit – a jistě jste i vy slyšeli o tom, že podobně jako na mučení promluví posléze každý, jde jen o stupeň trápení, je také v nějakém okamžiku zkorumpovatelný každý, jde jen o výši a formu korupce. A to oni – ale kdo jsou Oni? – vědí.

Archiv článků: září 2008

Po sezoně: Bílý psíček a šulínek

Po sezoně: Šedesátá léta… Osmašedesátý rok…

O výhodách studené války

Svoboda a těch pár ostrých slovíček...

Blogeři abecedně