Die grössten Kritiker der Elche
waren früher selber welche.

Toto těžko přeložitelné dvojverší – totiž, jen tak přeložit ho samozřejmě možné je – „největší kritikové losů jimi byli předtím sami“, ale není to ono - napsal německý kabaretiér a satirik Wolfgang Neuss, zvláštní a zajímavá postava, kterou v naší zemi nemám s kým srovnat. Právě včera jsem vzal jeho knihu náhodou znovu do ruky...

Neuss začínal jako herec a básník, choval se takzvaně občansky a civilizovaně, pak ztratil trpělivost a stal se z něho revolucionář, bydlel v komuně a nosil dlouhé vlasy a naopak nenosil ponožky, aby později sice neopustil své názory, nicméně opustil komunu, revoluční metody a vrátil se alespoň k ponožkám. Dlouhé vlasy a trochu absurdní humor mu však zůstaly až do smrti.

Půvab toho dvojverší spočívá především v rýmu, srovnatelném u nás třebas s tím, co dělá Jiří Suchý nebo Emanuel Frynta.

Nabízím vlastní překlad:
Kdo dnes kritizují jaky,
byli kdysi jaky taky.

K tomu není moc co dodat: ovšem, neboť nejlépe znají, co kritizují.
Anglický spisovatel C.S.Lewis v pěkné knize Rady zkušeného ďábla říká, že nejlépe vítězí Pán Hlubin tehdy, když se někomu stane svět cílem a víra nástrojem. Ten, kdo si myslí, že je lepší, se právě tím už stal horším. Proto bývají moralisté a strážci čistoty obvykle v pekle mezi prvními.

Osobně se navíc domnívám, že v podstatě prožívají jistý druh pekla už na zemi. A jiné nebe, ani peklo než pozemské, které je také svým způsobem věčné, ani neexistuje…

Jeden můj přítel, jenž - na rozdíl ode mne, který jsem se spíš bál jako většina ostatních, někdy víc a někdy míň, - seděl za své názory pár let ve vězení, patří k těm nejtolerantnějším lidem na světě.

Víš, říká, zažil jsem tam slušné bachaře a bachaře svině; proto nemůžu nikdy mluvit o bachařích paušálně. Víš, říká dál, zažil jsem vězně frajery a vězně lumpy, vězně bonzáky a vězně báječné lidi… A ne vždycky se báječně zachovali ti, kteří by mi byli sympatičtí na svobodě. A často jsem tam viděl, jak zloději volali „Chyťte zloděje!“… Proto vždycky zpozorním, když se objeví nějaký příliš razantní strážce mravnosti a morálky. Když někdo v jednom kuse jen hledá padouchy, nejspíš se snaží zahnat nějakou ošklivou vzpomínku na sama sebe, na nějaké svoje selhání… Takový radikální kritik zápasí zpravidla spíše se svou minulostí, se svými špatnými sklony, se svou závistí a nenávistí, se svým neštěstím.

Řečeno s Jaroslavem Haškem, zhusta ukrývá se takovým veřejným moralizováním skutečnost, že by řečník tento mohl býti odsouzen za krádež pivních trubek a snaží se odvrátiti pozornost od sebe samého.

Inu, kdo nejvíc kritizují jaky, byli kdysi jaky taky.