Spisovatelé odtržení od života žijí ve věži ze slonoviny.

1.
Ludvík Vaculík už dosti dlouho občas poznamenává ve svých Posledních slovech v Lidových novinách na téma imigrace, že lidé mají sice cestovat, ale mají zůstávat doma. Doznávám, že s ním stále víc souhlasím, ač mi to zpočátku připadalo jaksi nemoderní a staromilské. Samozřejmě se to netýká případů, kdy někdo utíká před pronásledováním nebo smrtí, hostující pracující, který se chce vydělav vrátit domů, je také něco jiného, ale v ostatních případech má pan Vaculík – možná bohužel – asi naprostou pravdu.

2.
Mnozí už popsali oživení veřejného diskurzu na téma multikulti a integrace obecně v Německu. Vzpomínám si na dobu, kdy jakákoliv vůbec jiná než nadšená zmínka o něčem takovém byla prostě společenské harakiri, pečliví Němci byli tak demokratičtí, že překonávali i slavný příklad toho anglického městečka, kde z politické korektnosti tak zblbli, přestali podávat black coffee a podávali jen coffee with milk nebo pure a nepsali na blackboard, jen na writingboard. Protože to jistě již brzy nastane také s čínskými přistěhovalci, navrhuji, abychom se na to připravili a vymysleli, čím nahradíme žlutou barvu… Co s písní Yellow mellow?

3.
Potěšil mne kdysi bloger na aktuálně.cz pan Horváth, protože byl myslím první romský autor, který nenapsal, že jsme zklamali my ostatní, ale napsal, že zklamal on, jako představitel romské vzdělané elity a že tak zklamala ta elita celá, protože se nepostavila ostatním do čela, ani jako vedoucí, ani jako vzor. Kdyby se Romové na ten barák v Hodoníně složili nebo ho nějakou akcí Z sami renovovali a na centrum romských dějin přebudovali (a posléze sami provozovali), jsem si jist, že by majorita jen čuměla a prestiž romské menšiny by velice stoupla. Obávám se však, že se to nestane. Kdyby se to ale stalo, byl by to největší příspěvek k dialogu o multikultuře, jaký si dovedu představit.

4.
Jako většinu národa mě nesmírně rozveselila půvabná historie tzv. „dubajského golfu“, neboť má mnoho veselých aspektů. Tím, který mě osobně baví nejvíc, je igelitka se statisíci, s níž buď poslanec a předseda rozpočtového výboru osobně, či jeho asistent, pokud mu může tak zodpovědný úkol svěřit, obíhá letecké kanceláře, aby posléze v kanceláři nějakých Fly Emirates zaplatil za pár letenek první třídy. Totiž, igelitky mají v psychologii důležitých členů ODS, jako je ten předseda, jakousi významnou podprahovou úlohu. Vzpomeňte si, jak si v igelitkách posílali sem tam peníze, které přinesl ten rozkošný Pepa z Hongkongu. Myslím, že aspekty jsou dva: jednak potřeba brát peníze, které tolik, tolik milujeme, také do ruky a pomazlit se s nimi tělesně – a potom ukázat, jak nám na nich vlastně nesejde, jak jsme na ně zvyklí a jak pro nás takový pakatel nic není a proto je mrštíme do tašky po jogurtech z Teska a roznášíme je jako kočka koťata.

Jinak postrádám ve zprávách informaci, kdo z těch zlatých chlapců ten golf vyhrál.